Nedávno se mi stala vskutku podivná věc. V rámci zachování paniky před závěrečnými písemkami jsem se snažila ve spletitých zákoutích mého úložného prostoru (čtěte: v absolutním nepořádku a chaosu) najít učebnici filozofie. Na mém pokoji je úžasné, že vždy něco objevím. Ani tentokrát to však nebylo to, co jsem potřebovala. Učebnice se stále pohřešuje. Do rukou se mi však dostalo dílo stejně tak myslitelské - můj starý deník.

Musím se přiznat, že jsem úplně zapomněla na chvíle, které jsem zapisování svých zážitků a myšlenek věnovala. Není to sice tak dávno, nicméně moje paměť se rozhodla tyto vzpomínky vytěsnit. V momentě, kdy jsem si přečetla první stránky, jsem pochopila proč.

Když jsem byla malá, všichni mi říkali: „Piš si deník, uvidíš, nebudeš litovat. Až jej jednou otevřeš po mnoha letech, budeš s úsměvem vzpomínat na ta léta, když jsi vyrůstala.“ Jako mnohokrát se i v tomto případě zmýlili. To, co jsem četla, mě naprosto vyděsilo a rázem se ve mně vzedmul pocit obdivu k mým příbuzným, kteří nálady mého ďábelského Já s asertivním přístupem snášeli. Z vět psaných mou rukou sršela nespokojenost, zuřivost a zloba na celý svět (a hrozný pravopis). Zachvátila mě touha dát si facku. Tak ony ty řeči o pubertě byly pravdivé.

Poté, co jsem se uklidnila a přehodnotila všechny způsoby, jak se té relikvie zbavit (Co kdyby to proboha někdo našel?), jsem se i přes neutichající pocit sebemrskačství rozhodla na celé drama s deníkem podívat přece jen trochu racionálněji.

Zeptala jsem se „strýčka Googlu“, co si on o psaní deníků myslí. Odkázal mě na historiky a psychology. Zaznamenávání svých myšlenek a pocitů je prý trend trvající již mnoho staletí, ne-li tisíciletí. Deníky slavných osobností dějin nám poskytly skvělý náhled do jejich uvažování a stejně tak to dělají i ty denní zápisky, které si vedeme my sami. Psychologové také tvrdí, že tím, že člověk nechává způsobem „psaní pro psaní“ proudit své emoce a předává je na papír, provádí jistou psychohygienu a zamezuje tak městnání afektu i následného výbuchu. Upřímně o tom při pohledu na slova mého dvanáctiletého Já pochybuji, ale budiž.

Nedokáži se však zbavit pocitu, že všechno výše zmíněné pro mě v tom věku mělo pramalý smysl. Ale i tak, ač nerada, přiznávám, že mi ten deník něco řekl. A teď nemyslím jen to, že jsem se dozvěděla, jak mě 25.4. 2006 moje údajně „havraní matka“ naštvala nebo že jsem 28.7.2007 měla k obědu kung-pao. Zjistila jsem, že kromě zahození mých pubertálních výlevů jsem se zbavila ještě jedné věci. Upřímnosti k sobě samé.

Zkuste si někdy vzít papír, tužku a nechat asociace tvořit za vás. Já jsem to udělala. Sedím u stolu už 40 minut a papír je stále prázdný. Ani slovo. Ne, že bych nevěděla, co psát. Problém je v tom, že jsem se za ta léta naučila krotit svou mysl a zastírat ošklivé myšlenky. Radši si chci namlouvat, že se dá všechno stihnout a že problémy jsou od toho, aby se vyřešily. Jenomže druhá věc je sebrat odvahu sepsat je a postavit se jim čelem. Podobně jako faktu, že jsem svým rodičům způsobovala peklo.

Obloha je bez mráčků, klasifikace uzavřená a byla by škoda nechat se zavalit pesimistickými úvahami. Přede mnou jsou přeci 2 měsíce prázdnin. Dost času na zpytování svého svědomí. A tak jsem se rozhodla dát deníkům ještě jednu šanci a založit si letní deník. Třeba se tentokrát polepším. Na zápiscích z prázdnin se koneckonců snad nedá nic zkazit, ale pro jistotu – první věta, kterou napíši na úvodní stránku bude: „Po přečtení spalte.“

Bottom line: Nedávno jsem našla svůj starý deník. Zboural mi veškeré představy o mé dětské rozkošnosti a donutil mě k úvahám o mých nynějších sklonech k pokrytectví. A co Vy, máte odvahu číst svůj vlastní deník?