Co se za ně modlit a co je nějak pozdravovat, co se jim klanět a co je žehnat kýváním či gesty, provrtávat dlouhými pohledy, vykuřovat kadidly či skrápět svěcenou vodou? Tak chápou pohřeb mí známí, střízliví pozorovatelé. Mimo jiné jsem překvapen, jak mnoho je podráždil státní pohřeb pana prezidenta formou bohoslužby. Já mám návyk, snesl jsem jej dobře.

Ale v mnohém s nimi souhlasím. To vevnitř rakve, to už není ten, kterého jsme začali postrádat. Ten už překročil práh. Záchvěvy a bolesti umírání jej převedly jinam. Čím více lidé vědí o umírání, tím více jim je jasné, že to, co z člověka zbude, to už není onen člověk. Krvavá porce z mrazáku, hmota. Z úcty k tomu umírání většinou od filmu odcházím, když přijde ten okamžik a má téci krev. Vím, že jsem měkkota. Všichni mají větší odolnost. Umírání znají z filmu a dnes i ze záznamů pořízených mobilem. Lynčování lze zhlédnout v přímém přenosu, Saddámovu nesmyslně velkou smyčku při popravě také.

Jenže pak se stejní lidé bojí pohledu na mrtvolu. A to všechno je také důvodem pro velmi pragmatické rozloučení bez obřadů. Cynismus života, nulová hodnota existence a potřeba zapomenout a vnímat zase jen život. Jistě jde i o úroveň rozloučení. Pohřeb, pokud si jej nerežírujete sami, bývá až komický.

Jako středoškolák jsem kdesi za Karlovými Vary stopoval. Téměř mi odumřela ruka, když se vyloupl za zatáčkou pohřebák a zastavil mi. Měl tam rakev a chtěl mne svézt. Nechtěl jet sám. S odporem jsem se naložil do dvanácettrojky a odpovídal na otázky mého dobrodince. Do Prahy jsem potřeboval... Nakonec jsem s ním v jedné pražské márnici oblékal mrtvolu děvčátka, které prohrálo bitvu s leukémií. Podržet a podat a přizvednout “to” bylo pro mne příběhem k nezapomenutí.

Nebojím se mrtvoly, skláním před ní hlavu, ale neklaním se jí. Jímá mne tam úcta. Proto je pro mne řečnění o mrtvém obtížné, rychle od něj utíkám k tomu, co je třeba říct nad hrobem, ať tam leží ten nebo onen. Připadne mi také, že na víru obracení mrtvého po smrti je srabárna. Farář si to ulehčuje, protože se mu lépe mluví za mrtvého. Přitom právě farář by měl být spojencem mrtvých; ostatně stojí na straně mrtvých a má jim dopřát a uhájit klid. Chránit je a chránit jejich památku. Když pak někdo nad rakví vysvětluje, jak ten mrtvý je vlastně už křesťanem, nejlépe evangelíkem, ač do poslední chvíle mluvil jako agnostik, pak ztratil poslední zbytek soudnosti. Pokud vím, nad lánským hrobem pana Masaryka četl duchovní jen z Bible a nic už dál neříkal. Poslední soudnost si podrží Pán Bůh a jak si to tím člověkem srovná, to už jde mimo nás.

Josef Škvorecký nebude mít žádný pohřeb.

Související