Nenávidím revoluce. A zvláště ty, které se mají odehrát tam, kde zatím nevládne vojenská junta. Rozumím revoluci v zemi, kde polovina zprvu líně posedávajících a pokuřujících sousedů při happeningu jakési skupiny Pussy kojot vytáhne z kapsy želízka, z pod zástěry pistoli a z holínek obušek. Revoluce musí přijít v zemích, kde se jezdí stejně tak policejními antony jako denní linkou do práce. Prostě všude tam si dovedu představit vzpouru lidí, kteří se musí obětovat, ale tam my (ještě) nejsme. Proto nenávidím revoluce.

Americký Rabbi Shmuley Boteach se přidal několika slovy k literátům, kteří popisovali pro Moment Magazine’s svoji představu mesiášského konceptu v současnosti. Rozuměl jsem jeho slovům tak, že Židé, obdařeni Tórou, jdou stále dopředu. Lineární koncept jejich historie je táhne stále dopředu a umožňuje přežít i to, co se přežít nedá. A na závěr: Tam, kde je mesiáš, který s nimi neviděn šlape možná každý den, Tam je cíl. Vidí dozadu i dopředu, jen co oči dohlédnou a knihy si zapamatují. Vidí svoje radosti i starosti, vidí svůj růst... A alespoň trochu se dovedou smát, protože si dělají legraci ze svých pošetilostí. Tedy, pokud se zrovna nehádají...

Východní náboženství byla uhranuta stvořeným světem více, než stvořitelem. A tak jsou skálopevně přesvědčena, že se svět točí v kruhu a my se tomu musíme poddat, protože jsme také recyklováni. Nemůžeme se ničemu vzepřít a vlastně nemáme ani nikam dojít.

Ale co mne zajímá - rabín představil západní společnost jako lidstvo, které věří v pokrok. Věříme v to, že se stále více a více polepšujeme, že jsme moudřejší a zkušenější. Stoupáme vždy o schod výše a pak zase a pak s mnohým odříkáním překonáme další skalní římsu, abychom stoupali výše a výše. Nacpeme například neskutečné peníze do výzkumu ve víře, že se dostaneme na úroveň, ve které nás nějaké ošklivé breberky nebudou rozežírat. A ony přijdou další...

A problémem tohoto pokrokářství je, že když se ohlédneme, vidíme jen na konec toho skalního plató, kam jsme se vyškrabali. Vidíme jen na hranu té další římsy, která nás čeká a vlastně nevíme, kolik je jich tam dál a co nás čeká. Mesiášem jsme my či naši blízcí, kteří dovedou nabudit k dalšímu pokroku. Děláme revoluce, trpíme chorobnými ideály a musíme si být jisti, že bude třeba další a pak další revoluce, která už konečně vybije ty líné lemry, které už nechtějí jít dál. Což je třeba udělat vždy, když se nahromadí hněv. Vůbec, pokrokářům dominují rozhněvaní, kteří nepotřebují žádný celistvý koncept a cíl. Pokrokáři nepotřebují pokání, za hranu minulosti nevidí. Pokrokáři nepotřebují naději, jim stačí vztek.

Třetí blahoslavenství, které Ježíš vyslovil, je blahoslavení tichých, neboť oni dostanou zemi do dědictví. Ale tichým, mírným či pokorným byl nazýván Mojžíš, muž mnoha vznětů a solidního vzteku. Pod Sinajem roztřískal kamenné desky s Desaterem (proto nám chybí v lapidáriu) a když měl mluvit ke skále, aby dala vodu, mlátil do ní holí. A pak vždycky ztichl a šel. Vzdával tu dlouhou cestu, hroutil se a já nevím, co ještě. Ale šel... A jeho lid dostal zemi do dědictví a k ní Mojžíšovy paměti.

A právě proto mi připadne, že my, pokrokáři, nemůžeme nikam dojít. Nemáme paměti. Revolučním ideálem vedoucím k budoucnosti je více a více koncentrovaný hněv a ještě více kokrhání po změnách (ať už se jim říká na jedné straně reformy či nové volby na straně druhé). Pokud je něčemu nejlépe v tom povyku rozumět, tak jsou to stesky po ještě lepší životní úrovni a obecné pohodě. Skutečný útlak slabých a nemocných není sexy, právo a spravedlnost je v představě každého jiné. Hledá se Mesiáš, mesiášská strana střídmého pokroku, či co...

A přitom je to jinak! Dopředu po linii od minulosti do budoucnosti nás nemusí vést nikdo zvláštní a unikátní, stačí obyčejný počtář a vedle něj někdo, kdo zase dovede nadchnout k práci národ reptající po staletí vždy znovu a znovu. To je tým tichých, pokorných a mírných lidí, kteří občas musí mluvit přes megafon, ale jejich práce není v tom, aby je lidé znovu zvolili, ale aby všichni solidárně došli. Aby získali zemi do dědictví. Zcela jistě se tím myslí také ta naše česká zem. Ta dočasná a nakonec i ta věčná.

Tichému člověku se totiž děje permanentní revoluce uvnitř. Protože se umí ohlížet a není zač jej koupit. Zahlédl-li cíl, dojde a vzácným mu zůstane po cestě každý jedinec. Ví, že co si neodpracuje, nepohlídá, nesečte a nevydiskutuje, to nemá. Protože, když pracuje, dějí se i zázraky. Tichý člověk se může chechtat sám sobě, protože je vždycky někdo důstojnější a důležitější než on. Tak si může zvyšovat autoritu a vliv. Tichý člověk unese svěřenou moc, protože ví, co je to pokání a nebojí se ostrých korekcí své dráhy. Dovede si odepřít, nemusí se uvázat do otroctví dlouhých splátek, při nichž se zavěsí do lichvářské pavučiny a přeplatí půjčku o milióny. Umírní se, maká a trpí, pak je nahrazen jiným a přesto si najde místo k práci a k životu. Prostě jde a dojde.

Kdyby toto byla utopie, nenarodil bych se a nedožil bych se dneška.


(O třetím z osmi Ježíšových blahoslavenství z Matoušova evangelia, 5. kapitoly)