Předně bych pánům nevytýkal takovou formu soužití, obecně ani dalším v jejich situaci. Ostatně jsem o tom už psal zde. Respektoval bych to a přál jim vše dobré. Ale zároveň vysvětluji, proč to pro mne není přijatelné a proč si myslím, že to není obecně rozumné řešení.

Jsem samozřejmě ovlivněn Biblí. A ta je z velké míry pod vlivem Tóry a dalších spisů židovských Písem. Nicméně, zdá se mi, že v židovském světě šlo daleko méně o morality. To až křesťanská církev všeho druhu je příliš moralistní. Ani Ježíš není upjatě úzkostlivý. Ženu přistiženou při cizoložství odesílá s prostým odmítnutím mimomanželského vztahu. Jsem přesvědčen, že když Ježíš říká “Nehřeš více!” je to více než pokyn, je to uschopnění k jinému životu. Každopádně Ježíš nikde v evangeliích neřeší, zda někdo s někým spal či ne. Asi mu to i okolí vytýkalo. Jeho předchůdce, Jan Křtitel, si díky kritice panovnického života na hromádce vysloužil vězení a posléz díky ženské strategii i popravu. 

Ale židovskému světu to téma nebylo volné. Odjakživa v něm byla podstatnou "kultura smlouvy" a to na všech úrovních. Hospodin měl smlouvu s Izraelem, zaslíbil se mu a svoji smlouvu držel. Desatero se dá obecně chápat jako svatební smlouva. Mezi proroky jsou muži, kteří zvláštním manželstvím vyjadřovali naturalisticky Hospodinovu věrnost smlouvě, například Ozeáš. Smlouva je veřejným aktem, který vypovídá o mnoha věcech. Nejde o veselku. Kontrakt a jeho navazování vypovídá o osobách, které se v něm zavazují. Samozřejmě, každá smlouva se dá zrušit. Ale za určitých podmínek, které musí být kultivované a partneři je pocítí.

Vypovědět manželství, to je vždy ztráta. To nemůže být “jakoby nic”, protože jde o smlouvu a vypovězená smlouva vždycky nese s sebou ztráty. Pomáhal jsem některá manželství rozvést i za cenu ztrát, protože v pokračování manželství už šlo o život. Ale potkal jsem dost lidí, kteří se lehce rozvedli a těžce doplatili na svůj rozvod oni i jejich děti. A pokud se takovým partnerům podařilo další manželství, považoval jsem to za velkou Boží milost, žádnou samozřejmost. Prostě to nejde dělat tak, jako s řadící pákou střídat rychlosti. A současný trend "vztahu bez svateb" je dost často výsledkem zklamání a deziluze pocházející ze špatných manželství žijících ne ve špatném svazku, ale špatným způsobem. Zdá se mi, že řadíme a na převodovce pouze zvyšujeme rychlost, nikoli výkon. Cílem je štěstí, pocity a svoboda. Svoboda ale nikdy nebyla a není cílem soužití svou lidí. 

Když se mne lidé ptají, zda má svatba v kostele stejnou platnost jako na radnici, vždy odpovídám, že ano. Pán Bůh je u každého sňatku na radnici, stejně jako v kostele. Kvalitativní rozdíl tu není. Jen si toho Boha někde nejsou vědomi, nečerpají z jeho možností a nejsou si vědomi smluvních sankcí. A taky si už dnes lidé nejsou vědomi té vlasti, komunity mezi komunitami, ze kterých se vlast skládá. Smlouva je ale vždy záležitostí vztahu mezi Bohem, vlastí a lidmi navzájem, jak to dobře vyjádřili Švýcaři na louce v Rüttli, když zakládali svůj pevný svaz kantonů v hlubokém středověku. Těch důležitých osob smlouvy je více, než jen ona a on. Obyčejná svatba má tedy velký dosah, který život bez sňatku nemá, dokonce se jej odříká a soužití považuje za záležitost dvou soukromých osob. Proto má svatba svou váhu a dosah i bez kněze a bez kostela. Nicméně, to náboženství slouží k tomu, aby manželství čerpalo z bohatství tvůrce manželství podle jeho autorských práv. Víra v přítomného Boha v Ježíši Kristu dává motiv k překonávání všech těžkostí, protože křesťanské manželství má úkol a také zdroj síly. Ale to nelze nikomu vnucovat.

Nemůžu taky zamlčet, že pro manželství je důležité požehnání. Jako by si vypálil ten tvůrce manželství na vztah těch dvou své logo, nebo jako by zažehl rodinný krb. I etymologie toho slova naznačuje, že jde o oheň a uhlíky, které žhnou. Manželství či jakékoliv volné soužití partnerů je světem nestability. Kdo si chce zkomplikovat život, ať si domluví svatbu či sežene ženu pro partnerský život. Samozřejmě, je to na jedné straně krása, na druhé straně vždy a všude potíže a komplikace. Rabín má za úkol třikrát snoubence vyhnat a když se vrátí - pak je oddá. A právě proto má smysl se ženit jen s požehnáním a stát o něj. Moje manželství nedrží kvality mé manželky (i když k ní mám úctu) ani moje, ale Boží požehnání. Vím, že kdybych se pro cokoliv sbalil a odešel, tak ztrácím požehnání. A život je tak složitý, že bez požehnání nechci být. Snoubencům vymlouvám pozemský ráj, čekám potíže, ale jsem si jist výsledky, pokud budou stát o požehnání. Proto také doporučuji svatbu, jejímž tajemstvím je smluvní slib a požehnání. 

Vše dobré panu Hollandovi a jeho partnerce!

Související