Trh zboží, služeb a myšlenek pozvedl za několik set let lidstvo do dřív nepředstavitelných výšin.

Příklad: dnes je ve vyspělém (čili kapitalistickém) světě problémem chudoby nikoliv podvýživa, ale obezita. Není to tak dlouho, co jsme si prosperitu spojovali s velkým břichem. Jazyková setrvačnost nám z té doby zanechala anglický výraz pro bohaté lidi - tlustí kocouři (fat cats).

Jenže kocouři dnes chodí do fitek na běhací pásy, rotopedy, vyrážejí na kola a namísto pečínky si hlídají na iphonové aplikaci kalorie při salátu z rukoly. Nezaměstnaní, kteří před osmdesáti lety ve městech jako New York, Londýn a Paříž přežívali ze dne na den, se dnes pravidelně krmí hamburgery a dolévají si do kelímku vodopády kokakoly.

Kapitalismus jen za poslední dvě desetiletí udělal z několika set milionů chudých Indů a Číňanů příslušníky regulérní střední vrstvy, která se do budoucna začíná dívat s optimismem.

Po finanční krizi, z níž velká část Západu vlastně ještě není úplně venku, je přesto na místě otázka, co s kapitalismem? Jak jde dohromady s demokracií, rovností občanů před zákonem, jak umožňuje, nebo naopak ztěžuje dodržování pravidel a zákonů? Jak souvisí se spravedlností? Jak je udržitelný a kam nás, nejen lidi, ale celou planetu, vlastně vede? Záchrana bankovního sektoru, který krizi způsobil, byla nutná pro přežití systému, zároveň však představovala ohromný morální hazard. Logicky se tedy na konferencích, v knihách a na univerzitách začalo hlasitě diskutovat o udržitelnosti kapitalismu.

Pokud odečtu stupidní ideology a rychlokvašené příručkové apologety, kapitalismu se dnes téměř (čest výjimkám) nedostává soustavné intelektuální a politické obrany. Nejpřirozenějším obráncem kapitalismu by měla být politická pravice, či by se tak člověku aspoň zdálo. Obhájit a rehabilitovat tento systém však znamená seriózní pokus o reformu. Nebude-li kapitalismus reformován do sice konkurenceschopné, avšak dlouhodobě udržitelné podoby, semínka vlastní destrukce, která v sobě přirozeně má, vzklíčí a vyroste z nich něco dosti odporného. Kapitalismus vyrostl ze svobody a nesmí se stát nástrojem jejího popření.

Pravice je přirozeným místem pro obhajobu osobní občanské, myšlenkové i ekonomické svobody. Je to skoro stejný vzorec, podle kterého americký prezident Richard Nixon otevřel pro USA Čínu (a tak umožnil její dlouhý pochod od komunismu ke kapitalismu). Nixon byl republikán, mohl si tedy dovolit se s komunistickou Čínou "spřátelit", neboť ho už zprava za to neměl kdo napadnout. Jiné by to bylo, udělal-li by to levicový demokrat.

S reformou kapitalismu je to - ve velmi hrubých obrysech - podobné. Nechat ho reformovat levici je riskantní. Je to jako jmenovat Džingischána na post hlavního mírového vyjednavače nebo Slavoje Žižeka ustavit prezidentem obchodní komory. 

Co však dnes dělá značná část pravice, místo aby se věnovala tomuto potřebnému a vlastně hrdinnému úkolu?

Škoda mluvit.

Hovoří postvestfálským jazykem o potřebě zachovat svrchovaný národní stát, popírá zjevně existující globální změnu klimatu způsobenou (nebo ovlivněnou) člověkem, brojí proti imigraci a občas se při tom nechá strhnout k rasismu, oddává se každému existujícímu odstínu provinciální malosti a zapšklého vlastenčení, bojuje proti slaměnému rytíři politické korektnosti a v některých (amerických) případech dokonce popírá evoluci (prý údajně jednu z teoretických hypotéz) ve prospěch Boží pravdy...

Není to hezký obrázek. 

Související