1 mail

4 zrušené schůzky

1 krátké setkání

6 podepsaných bodů Rekonstrukce státu

aneb jak jsem se sešel se svým poslancem

Filip Vančura

Jak jsem se odhodlal (pár dní)

Už nějakou dobu ve mně rostla touha nějak přispět k aktivnímu občanskému životu, který se stále více ukazuje jako funkční nástroj uvědomělé občanské společnosti v boji proti nástrahám našeho nevyspělého demokratického systému, jakými jsou administrativní tupost, úřednická nekompetence či nezodpovědnost politické reprezentace. Při své nedávné premiéře jsem se stal ambasadorem Rekonstrukce státu. Rekonstrukce si získala moji přízeň svoji ojedinělou koncepcí:

  1. Myšlenka boje proti korupčnímu prostředí je nadstranická, většinu z devíti bodů má v předvolebním programu každá politická strana.
  2. Na konkrétních bodech Rekonstrukce se shodují všechny relevantní protikorupční iniciativy od Transparency International až po NERV, dá se tedy věřit tomu, že jsou kvalitně připravené.
  3. Projekt má i slušnou mediální podporu a je dobře načasovaný (rok před volbami), pro kteréhokoli politika bude extrémně těžké smést návrhy pod stůl.
  4. Rekonstrukce se vyznačuje pozitivním nenuceným přístupem, ambasadoři jsou sice dobře zorganizovaní, leč jen zvídaví voliči, neprofesionálové bez jiných než občanských zájmů.

Zkrátka přijít na kávu ke svému politikovi v předvolebním období, zamávat mu před nosem jeho předvolebními sliby a chtít aby podepsal, že pro ně je ochotný hlasovat, mi připadá geniální. Nemáte čas zákon sepsat a prosazovat? Nevadí, lidé z Rekonstrukce to už mají připravené, shodnou se na tom odborníci, někdo to ve sněmovně předloží, vy jen hlasujte… Něco Vám na těchto bodech nesedí? Co konkrétně? Napište mi to sem, prosím Vás, a podepište to tady, alespoň s některými body budete určitě souhlasit…

Po přečtení ambasadorských dokumentů jsem neváhal zamířit vysoko a vybral si jednoho z vlivných mužů ČSSD z mé rodné Čáslavi – stínového ministra průmyslu a obchodu a předsedu Hospodářského výboru PSP Milana Urbana. Trochu znám jeho asistenta Václava Drdu, ale s Urbanem jsem nikdy osobně nemluvil a jeho osobu si spojuji především s přílepkem k zákonu o spotřební dani z roku 2009. Navíc nikdo tak vysoce postavený z ČSSD ještě REST nepodepsal, tak se zdálo, že není moc co zkazit.

Jak jsem domlouval schůzku (6 týdnů)

Mail s žádostí o schůzku jsem napsal poslanci 10. 4., do kopie dal Václava, kterému jsem také hned sám zavolal a o mailu ho informoval, dostalo se mi ujištění, že je dobře, že mu volám, protože šéf maily moc nečte a on sám Rekonstrukci fandí, tak se mě pokusí dostat do diáře co nejdřív. Po celou dobu až do konání schůzky jsem komunikoval výhradně s ním. Trvalo to asi 14 dní, než se mi poprvé ozval a domluvili jsme termín 7. 5.

Zatímco pilní zástupci Rekonstrukce oblepovali od časného rána 7. 5. okolí parlamentu žlutými panáčky s kytkou, aby poslancům připomněli, že mají hlasovat pro zrušení anonymních akcií, mě vzbudilo řinčení telefonu. Václav volal, že kvůli změně programu a příjezdu prezidenta musíme schůzku odložit. Domluvili jsme další termín hned na 9. 5. (Později jsem zjistil, že Urban byl jedním ze tří zástupců ČSSD, kteří se zdrželi a nehlasovali pro zrušení.) Schůzka 9. 5. byla zrušena ranní SMSkou. Další domluvenou schůzku 14. 5. jsem musel zrušit z pracovních důvodů já, čtvrtá schůzka 21. 5. se během dne ještě taky stihla posunout z dopoledne na odpoledne. Vždy na poslední chvíli, ale s Václavem jsme aspoň pokaždé hned domluvili náhradní termín. Jak se později mělo ukázat, k odkládání nedocházelo z důvodu, že se mě Milan Urban nebo Václav Drda chtěli zbavit, ale zkrátka proto, že při čištění diáře jsou voliči první na řadě.

Jak jsem ke schůzce přišel (30 minut) Filip Vančura

Samotná schůzka v kanceláři ve Sněmovní ulici byla domluvená na půl hodiny a zcela záměrně jsem ji začal vést v neformálním duchu. Zatímco můj zákonný zástupce pokuřoval cigaretku a já pil kávu, představil jsem sebe a ještě jsem se nestačil ani pořádně rozvyprávět o Rekonstrukci, když na můj monolog navázal pan stínový ministr, že o Rekonstrukci ví, přijde mu to jako poctivá občanská snaha a přestože by prý asi neměl, body se mnou projde a podepíše. A to se také stalo. Já poněkud opojen nečekaným úspěchem jsem ani neměl snahu rýpat se ve třech bodech, které nakonec zůstaly nepodepsány, pouze jsem si vyžádal věcné připomínky k těmto bodům, které jsem bez problémů dostal. Skutečně jsem měl příjemný pocit z toho, že se nám daří vést věcný rozhovor mezi voličem a jeho zákonným zástupcem nad konkrétními body, kdy já plním roli tazatele, a dostává se mi otevřených odpovědí bez frází a vytáček, v což jsem před schůzkou příliš nedoufal. V závěru naší společné půlhodinky jsme se dostali do obecnějšího rozhovoru o korupčním prostředí u nás. Já jsem neopomněl ocenit předvídavost, se kterou se zkušený sociální demokrat pustil do svého zkorumpovaného stranického kolegy Ratha ve Středočeském kraji dlouho před aférou s kufříkem, on mi pověděl o problému trafik v politice a než jsem se nadál, byl jsem zase ve Sněmovní ulici s podepsaným papírem v ruce.

Nemyslím si, že podpisy pod pledgí znamenají jistotu hlasování poslanců a senátorů při projednávání protikorupčních zákonů, zbytečné to ale podle mě taky není. Předně politici získají vlastní zkušenost s tím, že před volbami existuje společenská poptávka po jejich prosazení a je ztělesněná lidmi, kteří se dokáží zorganizovat a pracovat s médii. Očekávám, že pro část politické reprezentace je to příležitost konečně ve svých klubech prosadit to, o co už sami dlouhou dobu marně usilují a ta druhá část (přiznám se, že na ty škodolibě myslím o něco více) bude mít velmi obtížnou pozici při hledání výmluv, proč nelze devět konkrétních zákonů prosadit. A to za nějaké občanské úsilí stojí.