Asi po pěti kilometrech od Puente del Inca nás vítá Provinční park Aconcagua. Na obloze nebyl vidět ani mráček a tak jsme vytáhli dvanáctku krém, který, jak jsme zjistili večer, nestačil. U vstupu do parku nás vítají místní rangeři. Zaplatili jsme entrance 20 USD na tři dny treckingu a k tomu jsme vyfasovali igelitový pytel na odpadky.
Po chvíli se nám naskytl nádherný výhled na nejvyšší horu kontinentu. Aconcagua nepatří ani mezi sedmitisícovky (6960 m), ale díky své poloze v Andách se klimaticky řadí k nižším osmitisícovkám. Okolní hory přerostla o více než tisíc metrů a díky oceánskému proudění se úplně klidné počasí může během několika hodin změnit na nebezpečnou bouři. Pověstný je silný studený vítr dosahující rychlosti 200km/h tzv. „Viento Blanco“ .
Bylo už odpoledne, a tak jsme se vydali na cestu překrásným údolím Horcones až do prvního campu (3 300 m). Mapu oblasti se nám nepodařilo sehnat, ale cestu jsme našli bez problémů. Vyšlapaná „dálnice“ od lidí, koní a mul se nedala přehlédnout. Celý výstup nebyl nijak zvlášť náročný, ale s padesátikilovým batohem se horolezci víc než zapotí. Proto mnoho horolezců využívá služeb zdejších farmářů, kteří pronajímají muly pro nošení zásob do base campů. Služba je velmi drahá (za první mulu 120 USD), ale i přes to ji využívá dost lidí.
Nikam nespěcháme a snažíme se co nejvíce vychutnat poklidnou atmosféru. Horniny obsahují oxidy všech možných kovů, které svými charakteristickými barvami vytvářejí na skalních útvarech pravidelné pruhy. Můžeme pozorovat pastelové odstíny barev od bílé, žluté a červené až po modrou, zelenou a hnědou.
Navečer jsme postavili stan a uvařili nefalšovanou českou polévku z pytlíku. Jakmile se začalo slunce schovávat za hřeben, neuvěřitelně se ochladilo. Oblékli jsme si na sebe všechno oblečení, které jsme našli v batohách, a zalezli jsme do spacáků. Ráno bylo ještě pod nulou a vstávání bylo kruté, potom začalo oteplovat a během dne sluníčko pálilo až moc. Okolo polského ledovce jsme prošli až na Plaza Francia (4 300 m) a užívali si výhled na Aconcagu.
Prvním Evropanem, který se pokusil na horu vystoupit, byl jeden z největších německých horolezců konce 19. století Paul Gussfeldt. Roku 1883 se dostal do výšky 6560 m, ale musel sestoupit. Na vrchol vystoupil severozápadním hřebenem až roku 1897 švýcarský horský vůdce Mathias Zurbriggen. Na vrchol vedou celkem tři cesty. Již zmíněná severozápadní cesta je nejběžnější. Francouzi zdolali horu v roce 1954 jižní stěnou, která vyžaduje velmi obtížné lezení ve skále a na ledu. Třetí cesta tzv. polská vede přes severní žebro ledovce a při dobrém počasí ji může absolvovat i dobrý vysokohorský turista bez horolezecké výstroje. Touto možností se dá každoročně zlákat poměrně velké množství lidí. Někteří ale podcení zrádné klima a následky jsou potom katastrofální. My se (zatím) spokojili s pohledem na nejvyšší horu z uctivé vzdálenosti. Snad se někdy příště vydáme ještě výš. Vychutnáváme klid, horský vzduch a českou čokoládu.
Návštěva Provinčního parku Aconcagua byla určitě jedním z nejsilnějších zážitků z celé výpravy a pokud budete mít jednou šanci, určitě si pohled na nejvyšší horu kontinentu nenechte ujít.
UŽITEČNÉ
w V Mendoze se bez větších problémů domluvíte anglicky. V menších městečkách po celé zemi se bez základní znalosti španělštiny neobejdete.
w Argentina je rájem pro nakupování (boty za 200 Kč), ale nenakupujte kreditkou, zboží vyjde téměř o třetinu dráž.
w Necestujte s dopravní společností „Mendoza“ jezdí zásadně pozdě a nemá spolehlivé autobusy (jako jedna z mála).
w V každém městečku je telefonní centrum s přístupem na internet.
w Do lékárničky si přibalte i širokospektrá antibiotika, v některých menších nemocnicích jsou nedostupná.
