Poslední únorový den je termínem, do kdy přijímá většina vysokých škol přihlášky ke studiu. Je téměř jisté, že konečné číslo zájemců o univerzitní vzdělání opět předčí předchozí rok a bude pokračovat v růstu, který je typický pro novodobé období naší země.
Ze statistických dat je patrné, že zájem o studium na vysokých školách (ale i na vyšších odborných školách, které se univerzitám svým způsobem výuky v mnoha ohledech podobají) roste, stejně jako se zvyšuje počet otevíraných oborů, ale především studentů. Je to neklamným znamením toho, že si mnoho lidí v České republice uvědomuje význam vzdělání, a to jak pro rozvoj společnosti, tak i pro růst osobnosti jako jednotlivce.
Absolventi bez práce
I přes příznivá čísla a trendy není možné přehlédnout některé skutečnosti, které pro vysoké školství už tak světlé nejsou. Když pomineme jeho nejpalčivější a letitý problém, totiž chronické podfinancování, narazíme na problematiku uplatnění absolventů fakult. Ačkoliv podle národohospodářských statistik patří absolventi vysokých škol mezi ty, kteří mají nejvyšší platy a nejmenší problémy se sháněním zaměstnání, není možné se vyhnout určitým problémům ani zde. Nicméně i tady mohou být statistiky ošidné.
Nemálo absolventů přijme práci úplně v jiném oboru, než který vystudovalo, nebo vycestuje do zahraničí, kde se živí taktéž zcela odlišnými činnostmi, než které byly popsány v análech jejich skript. Příčiny? Někteří zaměstnavatelé nabízejí takové podmínky, za kterých by si člověk nemohl téměř ekonomicky zajistit svoji existenci. Po mnoha letech náročného studia si nástupní mzdu sedm nebo osm tisíc hrubého měsíčně představuje asi málokdo.
Kariéra jen pro některé
I z tohoto důvodu některé fakulty, které nabízejí vzdělání naroubovatelné do dynamicky rostoucích, prestižních a lukrativních odvětví, zažívají každoročně obrovský převis zájemců o studium nad počtem volných míst. Ti, kteří u přijímacích zkoušek na těchto fakultách uspějí, si svoji kariéru budují již během studia a převzetí vysokoškolského diplomu je pro ně společenským zvýrazněním jejich profesionálního růstu a schopností.
U studentů ostatních fakult to už tak jednoduché být nemusí. Nemálo z nich proto po promoci zamíří - často i na několik měsíců - na úřad práce. Práci totiž buď neseženou vůbec, nebo je nabízené podmínky odradí, a tak hledají něco jiného, i kdyby měli opustit obor. Nicméně na čas jsou svému státu na skladě.
Koho čekají problémy
Existují dvě možnosti, jak tomu předejít. Především zájemci o studium musí uvážlivěji volit školu, zvažovat, zda její absolvování respektuje potřeby trhu a jejich výhledy do budoucna.
Zde leží asi největší problém. Podle statistik mají největší problémy s uplatněním absolventi humanitních a pedagogických oborů. Podmínky pro mladé učitele jsou krajně nevýhodné a není proto překvapením, že mnoho mladých pedagogů míří do soukromé sféry. Učitelé jazyků se živí jako tlumočníci a překladatelé, absolventi zeměpisu a regionalistiky se uchytí v cestovním ruchu jako průvodci či pracovníci cestovních kanceláří.
U humanitních oborů to je ještě markantnější, protože většinou nejsou praktické a snadno aplikovatelné do konkrétní praxe. Výjimku tvoří absolventi sociologie, politologie, žurnalistiky či mezinárodních studií.
Čísla o nezaměstnanosti absolventů některých oborů se během let prakticky nemění, a to vyvolává otázku, proč se mladí hlásí ke studiu oborů, po jejichž absolvování nemají budoucnost jistou. Někde je to pokračování rodinné tradice, jinde se přijetí do jakékoliv školy jeví jako lepší alternativa než začít hned po maturitě shánět místo (které dotyčnému nikdo nezaručí), nebo je tu poměrně i rozšířený jev, že nemálo studentů studuje obor, který původně nechtělo, a školu původně na přihlášku napsalo jen jako pojistku či náhradní řešení. Nicméně u zbytku (a ten je největší) je to prostě snaha dokázat sobě nebo okolí, že na to člověk má.
Je potřeba dát více peněz
Druhou cestou ke změně je inovativnější přístup státu. Ten vede především přes vyšší objem prostředků do školství, vědy a výzkumu. Musí vzniknout podmínky, které inteligentním mozkům zajistí důstojné a odpovídající podmínky pro bádání, vývoj a tvorbu. Pokud se tak nestane, bude pokračovat odliv inteligence do ciziny a technický vývoj a tvorba většího množství produktů s vyšší přidanou hodnotou se nepohne kupředu.
Pokud stát nechce nalít více peněz do školství, měl by upustit od odmítání školného a přenechat iniciativu školám, které by fungovaly jako firmy a byly by vystaveny běžnému tržnímu a konkurenčnímu prostředí. Stát by garantoval pouze určitou spodní hranici existence. Bylo by to určitě přínosnější než současný ztuhlý systém s tisíci absolventy na skladě či bez odpovídajícího uplatnění.
Autor je studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze
Ze statistických dat je patrné, že zájem o studium na vysokých školách (ale i na vyšších odborných školách, které se univerzitám svým způsobem výuky v mnoha ohledech podobají) roste, stejně jako se zvyšuje počet otevíraných oborů, ale především studentů. Je to neklamným znamením toho, že si mnoho lidí v České republice uvědomuje význam vzdělání, a to jak pro rozvoj společnosti, tak i pro růst osobnosti jako jednotlivce.
Absolventi bez práce
I přes příznivá čísla a trendy není možné přehlédnout některé skutečnosti, které pro vysoké školství už tak světlé nejsou. Když pomineme jeho nejpalčivější a letitý problém, totiž chronické podfinancování, narazíme na problematiku uplatnění absolventů fakult. Ačkoliv podle národohospodářských statistik patří absolventi vysokých škol mezi ty, kteří mají nejvyšší platy a nejmenší problémy se sháněním zaměstnání, není možné se vyhnout určitým problémům ani zde. Nicméně i tady mohou být statistiky ošidné.
Nemálo absolventů přijme práci úplně v jiném oboru, než který vystudovalo, nebo vycestuje do zahraničí, kde se živí taktéž zcela odlišnými činnostmi, než které byly popsány v análech jejich skript. Příčiny? Někteří zaměstnavatelé nabízejí takové podmínky, za kterých by si člověk nemohl téměř ekonomicky zajistit svoji existenci. Po mnoha letech náročného studia si nástupní mzdu sedm nebo osm tisíc hrubého měsíčně představuje asi málokdo.
Kariéra jen pro některé
I z tohoto důvodu některé fakulty, které nabízejí vzdělání naroubovatelné do dynamicky rostoucích, prestižních a lukrativních odvětví, zažívají každoročně obrovský převis zájemců o studium nad počtem volných míst. Ti, kteří u přijímacích zkoušek na těchto fakultách uspějí, si svoji kariéru budují již během studia a převzetí vysokoškolského diplomu je pro ně společenským zvýrazněním jejich profesionálního růstu a schopností.
U studentů ostatních fakult to už tak jednoduché být nemusí. Nemálo z nich proto po promoci zamíří - často i na několik měsíců - na úřad práce. Práci totiž buď neseženou vůbec, nebo je nabízené podmínky odradí, a tak hledají něco jiného, i kdyby měli opustit obor. Nicméně na čas jsou svému státu na skladě.
Koho čekají problémy
Existují dvě možnosti, jak tomu předejít. Především zájemci o studium musí uvážlivěji volit školu, zvažovat, zda její absolvování respektuje potřeby trhu a jejich výhledy do budoucna.
Zde leží asi největší problém. Podle statistik mají největší problémy s uplatněním absolventi humanitních a pedagogických oborů. Podmínky pro mladé učitele jsou krajně nevýhodné a není proto překvapením, že mnoho mladých pedagogů míří do soukromé sféry. Učitelé jazyků se živí jako tlumočníci a překladatelé, absolventi zeměpisu a regionalistiky se uchytí v cestovním ruchu jako průvodci či pracovníci cestovních kanceláří.
U humanitních oborů to je ještě markantnější, protože většinou nejsou praktické a snadno aplikovatelné do konkrétní praxe. Výjimku tvoří absolventi sociologie, politologie, žurnalistiky či mezinárodních studií.
Čísla o nezaměstnanosti absolventů některých oborů se během let prakticky nemění, a to vyvolává otázku, proč se mladí hlásí ke studiu oborů, po jejichž absolvování nemají budoucnost jistou. Někde je to pokračování rodinné tradice, jinde se přijetí do jakékoliv školy jeví jako lepší alternativa než začít hned po maturitě shánět místo (které dotyčnému nikdo nezaručí), nebo je tu poměrně i rozšířený jev, že nemálo studentů studuje obor, který původně nechtělo, a školu původně na přihlášku napsalo jen jako pojistku či náhradní řešení. Nicméně u zbytku (a ten je největší) je to prostě snaha dokázat sobě nebo okolí, že na to člověk má.
Je potřeba dát více peněz
Druhou cestou ke změně je inovativnější přístup státu. Ten vede především přes vyšší objem prostředků do školství, vědy a výzkumu. Musí vzniknout podmínky, které inteligentním mozkům zajistí důstojné a odpovídající podmínky pro bádání, vývoj a tvorbu. Pokud se tak nestane, bude pokračovat odliv inteligence do ciziny a technický vývoj a tvorba většího množství produktů s vyšší přidanou hodnotou se nepohne kupředu.
Pokud stát nechce nalít více peněz do školství, měl by upustit od odmítání školného a přenechat iniciativu školám, které by fungovaly jako firmy a byly by vystaveny běžnému tržnímu a konkurenčnímu prostředí. Stát by garantoval pouze určitou spodní hranici existence. Bylo by to určitě přínosnější než současný ztuhlý systém s tisíci absolventy na skladě či bez odpovídajícího uplatnění.
Autor je studentem Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze
