Ve Francii se objevilo nové strašidlo. Polský instalatér. Sekundovat mu mohou český informatik, maďarský elektrikář nebo litevská uklízečka.
Obava z rozbití pracovního trhu přílivem levné pracovní síly z nových zemí Evropské unie se zatím nenaplnila, ale strašit se ve Francii nepřestává. Souvisí to jak s kampaní k referendu o evropské ústavní smlouvě, tak s varovnými sociálně ekonomickými ukazateli, které hovoří o trvající vysoké nezaměstnanosti a stagnující kupní síle.
Olej do ohně přilil Frits Bolkenstein, bývalý evropský komisař z Nizozemska. Jeho projekt liberalizace služeb vyvolává ve Francii doslova bouři nesouhlasu.
Odpůrci návrhu ústavní smlouvy tento projekt používají jako kardinální doklad snah o merkantilizaci evropské stavby a omezení jejího sociálního rázu. Ve snaze obhájit své názory přijel někdejší evropský komisař do Paříže.
Frits Bolkenstein dokazoval, že v jeho návrhu nejde o likvidaci sociálních vymožeností, ale jen o další krok ve sjednocování ekonomické liberalizace a sociálního modelu. Zbavování se přebytečných bariér brzdících podnikání není jen imperativem konkurenceschopné ekonomiky, ale patří dokonce k závazkům přijatým v Římských smlouvách z roku 1957, které podepsala i Francie spolu s dalšími pěti zakládajícími zeměmi evropské integrace.
Bývalý komisař upozorňoval, že bránit se vstupu ekonomicky slabších evropských partnerů na francouzský trh nejenže odporuje principu solidarity, ale je ekonomicky dlouhodobě škodlivé. Bolkenstein apeloval na větší pružnost pracovního trhu. Jako příklad neduhů francouzské terciární sféry uvedl, že si jako majitel rekreačního objektu v severní Francii musel najmout polského instalatéra, neboť francouzský údajně nebyl po ruce.
Polský instalatér se okamžitě stal stejně populární jako skandální. Pro jednu část Francie je to ironická metafora, skrze niž se lze vysmívat domácímu sýčkování, část druhá to bere vážně a hrubě se nad touto záhadnou a nekonkrétní postavou pohoršuje.
Starosta z Maubeuge v oblasti, kde Bolkenstein vlastní chalupu, mu napsal dopis. Upozorňuje, že v místních Zlatých stránkách nabízí služby třináct instalatérských firem. Komisař si zřejmě v nich měl zalistovat a pozvat si na práci francouzského instalatéra, ne polského.
Mnozí Francouzi se nad tím jistě potutelně usmáli. Sami by si také vybrali Poláka, kdyby jim nabídl stejnou práci za polovic. Kdo někdy vyměňoval u francouzské pumpy třeba pneumatiky a zaplatil za službu trvající sotva čtvrthodinu 22 eur, ví, o čem je řeč.
V diskusi o evropském sociálním modelu, jež se vedla v pondělí v Paříži za přítomnosti evropského komisaře Vladimíra Špidly, samozřejmě padla i zmínka o polském instalatérovi a také o Bolkensteinově direktivě. Špidla potvrdil známou skutečnost, že Bolkensteinův projekt stále zůstává jen návrhem.
Nic se nemění na zásadě, podle níž pracovník z jedné členské země unie, který vstupuje na pracovní trh druhé, je povinen respektovat ustanovení pracovního zákonodárství přijímací země. Stejně tak má nárok požívat veškerá práva, která toto zákonodárství zaručuje.
Uvedená garance je jistě chvályhodná, přebíhá ji ale realita. Ve Francii je silně rozvinuta tradice vzájemnosti. Zavazuje jak zaměstnavatele, tak zaměstnance k dodržování předepsaných a dohodnutých pravidel. V situaci, kdy se pracovní trh rozrůzňuje a individualizuje, princip vzájemnosti ztrácí na síle. Zejména u těch, kteří pracují a zaměstnávají se sami, lze těžko aplikovat tradiční pravidla.
Francouzské zákonodárství navíc nemá silně propracovánu kategorii osob samostatně výdělečně činných. Za takové situace nestojí před polským instalatérem ve Francii právní překážka nabídnout své služby za ceny, jež uzná za vhodné.
Těžko ho je pak možné pronásledovat a zakazovat mu pracovat. Samozřejmě, prokáže-li, že řádně platí daně a nezneužívá sociální výhody.

Autor je publicistou