Vypadají stejně jako jejich vrstevníci, snad jen děvčata byla trochu hezčí. Jinak je na první pohled nic neodlišuje. Při představování kolem stolu v Domě profesorů v Budapešti to však vypadalo jako na vědeckém sympoziu.
Lívia Mészárosz se zabývá už od 15 let výzkumem genových změn v rakovinových buňkách. To jí vyneslo pozvání na placenou stáž do Národního ústavu zdraví v Bethesdě v USA. Ano tam, kam jezdí na prohlídky američtí prezidenti. To jí bylo 19 let a zrovna odmaturovala. Nyní studuje ve druhém ročníku medicíny na Semmelweisově univerzitě v Budapešti a má za sebou první cenu v Národní soutěži mladých vědců i první cenu Národní studentské konference.
Zsolt Erö si taky zajel do USA, dokonce ještě jako student střední školy. Pozvání bylo do Fermiho nukleárního výzkumného střediska. Zde si nad ním vzala patronát jedna z největších žijících fyziček Elza Friedländerová. Výsledkem byl přístroj, který dokáže prostřednictvím filtrů vytvořit trojrozměrné zobrazení předmětů na plochém zrcadle. Na Bruselském salonu vynálezů v roce 2003 za něj obdržel zlatou medaili ve svých 18 letech. U trojrozměrných zobrazení Zsolt zůstal. Díky jeho počítačovému programu lze náročné lékařské 3D zobrazení provozovat na obyčejném počítači, tedy na stroji s výkonem o několik tříd nižším. To samozřejmě může pomoci především praktickým lékařům, kteří jsou vybaveni pouze běžným hardwarem.
Brigita Sipöczová objevila v 19 letech nový asteroid. Maté Szalay získal zlatou medaili v celoevropské soutěži EUREKAInnovation za svůj počítačový program simulující pohyb planet. Robin Palotai dostal cenu za počítačový program v 17 letech. A kdo by tušil, že překrásná Eszter Lihacsová, pod jejímž pohledem jihnou i největší drsňáci, není maďarskou miss, ale jednou z nejlepších maďarských odbornic na marketing nápojů. Neméně krásná Ágnes Tóthová se zabývá genetickým základem psychiatrických nemocí a jako nejlepší účastník Stockholmského mezinárodního vědeckého semináře mladých byla pozvána na předávání Nobelových cen.
Pro toho, kdo není Maďar, je to důvod k depresi, pro Maďara k nadmutí pýchou. Už proto, že všichni tihle mladí jsou výsledkem systémové péče o mladé talenty na maďarských školách.
PÉČE ZAČÍNÁ už v posledním roce mateřské školy, kde si učitelky všímají mimořádně nadaných nebo talentovaných dětí. Ty potom přecházejí do speciálních tříd základních škol s programem, který jejich talent a schopnosti nadále rozvíjí.
Celý program pro základní školu vypracoval již počátkem 90. let minulého století prof. Tibor Zsolnai. Kupodivu se ho podařilo prosadit, třebaže i v Maďarsku se vedla na politické úrovni diskuse o tom, že by se neměly vytvářet nějaké elitní třídy. "Tak jsme se těch politiků zeptali, kam chodí jejich děti do školy," říká dr. Mária Herskovitsová. Ukázalo se, že všechny jejich děti byly jen na těch nejlepších školách. A bylo po diskusi. Pak už zákon hladce prošel.
Vedle toho bylo v Budapešťském vzdělávacím ústavu vytvořeno pracoviště pro vyhledávání a sledování mimořádně nadaných dětí. Do jeho čela byla postavena Mária Herskovitsová, dětská psycholožka, která se touto problematikou zabývala ještě v předrevolučních dobách. Na talentované děti byla upozorňována prostřednictvím pedagogických poradců na školách. Psychologové z jejího týmu se za nimi rozjeli, pohovořili s nimi, provedli testy a doporučili další postup.
Maďarská společnost pro nadané byla v Budapešti založena už v roce 1990 a ve stejném roce vznikla také první soukromá škola Genius pro mimořádně talentované děti. Szeged a Kecskemét následoval příkladu této privátní iniciativy a od roku 1994 se pak začaly otevírat třídy pro nadané děti i ve státních školách. Po regionalizaci Maďarska plynou na projekt peníze i z regionálních rad. Mezitím Univerzita v Debrecínu a Univerzita Eötvöse Lóránda v Budapešti na svých pedagogických fakultách otevřely dvouletý postgraduální program pro výchovu učitelů nadaných dětí. Také do doškolovacích kurzů učitelů základních škol byly zařazeny přednášky o práci s nadanými dětmi.
DĚTI Z PUSZTY? Když tým dr. Herskovitsové zjistil, že řada talentů se do systému nedostane, poněvadž žije daleko od center, kde žádné programy neexistují, Maďarská společnost pro nadané zalobbovala a ministerstvo školství připravilo novelu zákona o vzdělání. Teď už jsou základní principy vzdělávání talentů zaštítěny povinností ze zákona, aby pronikly všude.
Na základě novely ministerstvo založilo program János Arany (a taky ho přiměřeně finančně dotuje). Program je určen speciálně pro děti z obcí pod 5000 obyvatel. V každém okrese byla vybrána jedna škola, kde byla na druhém stupni základní školy nebo na I. stupni osmiletého gymnázia založena internátní Aranyho třída pro rozvoj talentů.
Škola dostává na Aranyho třídu účelově vázanou dotaci, děti dostávají příspěvek na internát a pracuje se s nimi nepřetržitě, ve třídě i na ubytovně. V prvním roce je program zaměřen na to, aby dohnaly handicap původu. Nejenže pocházejí z malých obcí nebo vesnic, ale často jsou i ze sociálně a vzdělanostně slabých rodin. V dalších letech - program je pětiletý - už rozvíjejí své mimořádné schopnosti.
Ve školním roce 2004/2005 jsou v Aranyho třídách v celém Maďarsku zařazeny téměř 3000 žáků!
Stovky učitelů se zabývají výchovou talentovaných dětí, ale na jejich výplatní pásce to nenajdete. Síť, která zajišťuje kontakty, vyhledávání i selekci v tom nejlepším slova smyslu po celé zemi, funguje zdarma. Když v roce 2004 nový ředitel Budapešťského vzdělávacího ústavu pod rozpočtovým tlakem snížil počet pracovníků na polovinu, tým dr. Herskovitsové, budovaný 10 let, rozpustil. Formálně ano, nikdo z týmu svoji práci neopustil. Společně založili obecně prospěšnou společnost Golden Mind a pokračují bez platu a ve svém volnu, protože každý si musel najít jiné zaměstnání. Pomáhají rodiče dětí, místní samosprávy, sponzoři platí aspoň telefony. Když ministerstvo školství zjistilo, co se stalo, od příštího roku znovu zařazuje celou činnost do své rozpočtové kapitoly.
CO PO ŠKOLE? To je otázka, která musela po čase zákonitě padnout. Výběr talentů na základních školách fungoval dobře, ale potom už nebylo nic, vše bylo pouze na osobní iniciativě každého studenta. A tak nastoupil další důležitý fanda péče o talenty, prof. Pétér Csermely. Špičkový biochemik, specialista na stres buněk. Napsal na toto téma 130 článků a knih a ve svých 47 letech je jedním z nejvíce mezinárodně uznávaných maďarských vědců. Mohl by si klidně dovolit dělat jen svou vědu a měl by i tak o slávu postaráno. Přesto vytvořil něco, co nemá ve světě obdoby. Napadlo ho vytvořit síť, kde by sice každý student pracoval samostatně, ale přitom by měl odborné vedení.
Csermely se napřed obrátil na své profesorské kolegy na Semmelweisově univerzitě. Ohlas byl až nečekaně kladný. Každý druhý profesor souhlasil, že do toho půjde. Pétér kontaktoval generálního tajemníka Akademie věd. Ten zmobilizoval akademiky i vedoucí ústavů.
Za rok se podařilo vytvořit síť 300 pracovišť. Zrodil se mentorský program Maďarského studentského výzkumného hnutí.
Teď, po 10 letech, už je v síti zapojeno přes 700 pracovišť. Mezi mentory je nositel Nobelovy ceny György Oláh, 118 členů Akademie věd, dva soudci Ústavního soudu a desítky vysokoškolských profesorů. Ti zase zapojili do sítě své kolegy v zahraničí, a tak se klidně stane, že 15letý maďarský kluk si jezdí na školení na špičkové pracoviště v USA nebo Kanadě. Zapojeni jsou také vědci z Itálie, Austrálie a Rakouska. A v roce 2000 se vedení rozhodlo rozšířit síť i na maďarské menšiny v okolních zemích, takže dnes na programu participuje okolo 300 středních škol s maďarským vyučovacím jazykem na Slovensku, v Zakarpatské Ukrajině, v rumunské Transylvánii i v srbské Vojvodině.
Jen v tomto školním roce bylo do mentorského programu zařazeno přes 1200 studentů. Celkově pracuje na výzkumech pod hlavičkou mentorského programu přes 5000 studentů z Maďarska a okolních zemí.
ŽÁDNÉ VSTUPNÍ TESTY neexistují. "Pro nás je nejdůležitější zájem a snaha něco dokázat," říká Pétér Csermely.
Předvést, co kdo vyzkoumal, lze na výročních konferencích, které se každoročně konají v pěti maďarských regionech. Vítězové každé ze 16 sekcí se pak účastní letního Národního vědeckého tábora na Balatonu. Za studenty tam přijíždí výkvět maďarské vědy, ale také populární herci, spisovatelé, hudebníci, malíři. Pravidelnými hosty jsou ministr školství a prezident Akademie věd.
V roce 2002 přijel i nositel Nobelovy ceny za fyziku Leon Lederman, kterého mladí tak nadchli, že se stal patronem sítě. A poněvadž má kontakty, pod patronací UNESCO svolal do Visegrádu mezinárodní konferenci o vědecké výchově studentů. Na druhé konferenci v roce 2004 založilo 32 zemí Síť mladé excelence, která má napomáhat ve vědecké spolupráci mladých a organizovat výměnné programy.
STOJÍ TO DOST PENĚZ. Proto jeden z prvních absolventů mentorského programu založil Nadaci studentského výzkumu. Nadace přispívá finančně na fungování sítě mentorů a financuje letní tábory. Organizuje také smíšené výzkumné týmy z renomovaných vědců a studentů, které mohou pracovat také virtuálně, na internetu. Na nadaci přispívá vláda, Evropská unie, UNESCO, dokonce i NATO, také další nadace a najdou se i firmy. Pokud jde o vládu, peníze dávají nejen ministerstvo školství a ministerstvo kultury, dětí, mládeže a sportu, ale také ministerstvo životního prostředí. Své příští klienty si hýčká i Úřad průmyslového vlastnictví.
Když studenti dorostou a dosáhnou 20 let, hnutí opouštějí. Všichni už jsou na vysokých školách a většinou studují tam, kde jejich mentor přednáší. Přesto nechtějí ztratit kontakt s ostatními. Založili proto kluby vědeckého bádání, kterých už je po Maďarsku 160. Poslední iniciativou Pétéra Csermelyho je vytvoření Světové akademie mladých vědců. Její sídlo by mělo být - kde jinde - v Budapešti.
NENÍ DIVU, že maďarští studenti vyhrávají jednu evropskou vědeckou soutěž za druhou. A není také divu, že Maďarské studentské výzkumné hnutí (Hungarian Research Student Movement) obdrželo v roce 2004 Descartesovu cenu, nejvyšší vědecké vyznamenání Evropské unie.
Říká se, že hezká a chytrá holka to má těžké, že se nevdá. Ani v tomhle nejsou Maďaři tuctoví. Minulý měsíc se Eszterka Lihacsová šťastně vdala.
ALEŠ BLUMA
Šance pro mladé badatele v Evropě
Ještě jako profesorka na Švýcarském spolkovém technologickém institutu ETH v Curychu jsem nevěnovala moc pozornosti pochmurným poznámkám vědeckých kolegů o vyhlídkách příští vědecké generace. Měla jsem za to, že mladí badatelé, kteří si budovali vědecko-technickou kariéru na univerzitě, dostávali plnou podporu a byli často samostatně výdělečně činní, zakládali start-up nebo působili ve finančním sektoru. Byli totiž na jedné z nejuznávanějších technických vysokých škol v Evropě, se skvělým výzkumným zázemím. Avšak teď, kdy trávím daleko víc času v politických vědeckých orgánech, si uvědomuji, že Evropa nevěnuje dostatek pozornosti mladé vědecké generaci. Přitom na ní záleží naše budoucnost na poli vědy, technologie, výzkumu a inovací.
Nemylme se, schodek 700 000 badatelů by mohl vzniknout dokonce i tehdy, kdyby se podařilo investovat do vědy a výzkumu 3 procenta HDP, jak to předpokládá Lisabonský program. Zda totiž skutečně vzniknou nové příležitosti pro mladé lidi z rozšířené Evropy, kteří by se mohli věnovat výzkumu, to není jen otázka věku nebo vzdálenosti od laboratoře. Je to věcí úplně všech, kdo mají zajistit, aby talentovaní mladí lidé měli šanci uplatnit své znalosti, schopnosti, energii a nadšení. Prvním předpokladem je možnost mobility. Pro vědecké instituce to znamená vytvářet otevřenou a férovou konkurenci a nabídnout stejnou stimulující atmosféru, jaká momentálně přitahuje tolik mladých lidí do nejlepších výzkumných středisek v USA.
Co děláme pro to, aby se Evropa stala neméně atraktivní? V současnosti to jsou dvě iniciativy. První je Young European Investigator Award, cena, kterou uděluje Evropská asociace pro podporu výzkumu. Druhou je pak vytvoření Evropské vědecké rady. Bude sponzorovat vědecký výzkum, kdy jediným kritériem pro udělení grantu bude excelence a konkurence. Cílovou skupinou jsou lidé, kteří budou tvořit vědeckou budoucnost Evropy.
Vědecký výzkum by neměl být uzavřen v programech, orientujících se pouze na úzkou skupinu elit, ale měl by dát možnost účasti každému. Skutečná šance vznikne, až si mladí lidé zvyknou střídat různé vědecké instituce a disciplíny a seznamovat se s různými vědeckými kulturami. Setkávání rozličných idejí povzbuzuje kreativitu. Tu nemůžeme předpovědět, ale poznáme ji, když s ní přijdeme do styku.
Není to jednoduchá cesta, kterou chceme jít, ale musíme ji použít, abychom dosáhli svého cíle.
HELGA NOWOTNY
předsedkyně Evropského vědeckého poradního výboru EU, ředitelka Nadace Branco Weisse pro podporu vědy a členka Velké jury Descartesovy ceny
