Kariéra versus rodina

V první řadě je třeba říci, že nefunguje ani vlastní obětování, ani přinucení toho druhého. Obvykle se mě lidé zastřeně i otevřeně ptají, jak přesvědčit partnera, aby přistoupil na jejich požadavky a jejich představy o životě. Tak ovšem nemůže v dnešní době partnerský vztah dlouhodobě přežít. 

První zásadou by mělo být, že člověk má dělat to, co ho baví, nikoliv to, k čemu byl – ať už z důvodů ekonomických nebo kvůli partnerově kariéře – přinucen. Jestliže se jeden z partnerů vzdá své práce ve prospěch druhého, pak to bude fungovat pouze tehdy, bude-li po celý život chápat toto rozhodnutí pozitivně – a to jsou asi jen výjimky. V průměrném člověku to dříve či později vyvolá negativní pocity a výsledkem je rozpad manželství. 

Co tedy dělat v případě, že oba manželé touží po náročné práci, která jim zabírá celý den a nikdo z nich není ochoten vidět své naplnění v péči o děti a domácnost? Co dělat v případě, že jeden z partnerů má vysoce náročné zaměstnání, takže nemá na rodinu čas? Dá se samozřejmě doporučit, aby se takoví lidé raději obešli bez dětí, ale to jistě není řešení univerzální a navíc biologické instinkty se umí hlásit o svá práva. 

Podle mého názoru je východiskem z této situace kázeň a řád. Povšimněte si, že hlavním argumentem bývá nedostatek času a kariérně zaměřený pracovník je běžně vykreslován jako člověk, který pracuje osmdesát hodin týdně. Já si ovšem dovolím tvrdit, že takový člověk za svůj úspěch – pokud se vůbec dostaví – nepřiměřeně platí. 

Nedávný průzkum v zemích EU ukázal, že v průměru kolem čtyřiceti procent pracovního času promarníme, a to ne leností, ale špatnou organizací práce. Pokud tedy pracujeme denně dvanáct hodin a stěžujeme si, že nemáme na nic čas, ve skutečnosti pět hodin neděláme nic užitečného. Pro představu – pokud nyní přicházíte domů v osm hodin večer, mohli byste při dokonalé organizaci práci končit ve tři hodiny. 

Samozřejmě že se nikomu z nás nepodaří využít svůj čas na sto procent. Přesto je i zlepšení o dvacet procent významným zásahem do časového rozvrhu a přinese vám kolem dvou hodin volného času denně. Co je základem takové úspory? 

Především osobní systém. Chcete-li přežít kariéru, nemůžete se životem pohybovat bezcílně a náhodně. Osobní systém, jasně řadící hodnoty a cesty, je nezbytnou podmínkou úspěchu. Je tedy třeba si ujasnit své životní hodnoty, vytýčit si životní cíle i cesty k jejich realizaci – a tak postupovat až ke každodennímu řešení problémů. Nespokojte se s nějakým rychlým probráním hodnot a cílu v duchu při cestě z práce nebo na nákup. Napište si všechno pěkně na papír a především se tímto zápisem zabývejte tak dlouho, dokud ho vaše podvědomí nepřijme jako samozřejmou věc. 

V práci je často zaměstnanec hodnocen podle toho, jak dlouho se v ní zdržuje. Možná je to i váš případ. Máte-li ovšem jasno ve svých záměrech a cílech a také realistickou představu o svých schopnostech a o tom, co jste schopni, pak vám nic nebrání probrat se svým šéfem vaši situaci a navrhnout – samozřejmě s důrazem na zájem firmy – řešení, které vám umožní produkovat více práce za méně času. Na tom není nic nemožného. Předpokládám, že se většinou věnujete duševní práci a u té je známo, že výkonnost klesá s odpracovanými hodinami. Úspěch v duševní práci mají především lidé odpočinutí a nestresovaní. 

Podnikatelé a manažeři si zase musí zvyknout, že nejsou ve firmě jediným člověkem, jenž ví, o co jde. Pokud se nedokáží obklopit lidmi, kteří jsou ještě lepší než oni a kterým je možno delegovat velké množství pravomocí, je to jejich profesní selhání. Nikdo nebude úspěšnější tím, že bude pracovat od rána do večera. Důležité jsou výsledky. Šéf by měl vědět, že jeho úkolem je dosahovat výsledků prostřednictvím jiných lidí, ne tím, že dělá všechno. 

Zatímco v pracovní sféře jisté povědomí o řízení času přece jenom existuje, v případě manželství se obvykle zapomíná, že ani zde se dva pracovně vytížení lidé neobejdou bez systému. Chápu, že taková představa rozvrhem svázané domácnosti nevypadá nejlépe, ale jinak to nejde. V první řadě je třeba zapomenout alespoň v běžných věcech na tradiční dělení ženských a mužských rolí. Dále je třeba hledat možnosti úspory času v činnostech, které se bezprostředně netýkají rodiny a dětí. Můžeme si najmout pomocnici na úklid? Musíme mít dům s velkou zahradou, když na ni nemáme čas? Jaké přístroje a zařízení nám ušetří práci? A za třetí – plánujte si vzácný volný čas tak, abyste se v něm všichni setkávali. Proč začínat v práci v devět, když už se děti umí samy vypravit do školy a vy můžete začínat od sedmi? 

Základem všeho, co jsem popsal, je vůle. Chcete-li dosáhnout pracovního úspěchu, musíte mít vůli si odpovídajícím způsobem zorganizovat život. Musíte se přinutit udělat všechno, o čem jsem se zmínil a nemůžete si říci, že na to nejste, nebo že to nejde. Je třeba si uvědomit, že pokud v sobě dostatek vůle a kázně nenajdete, pravděpodobně ztroskotá obojí. Nebudete-li se dostatečně věnovat rodině, výčitky svědomí omezí i vaši pracovní výkonnost, a to vás znovu přinutí prodlužovat pracovní čas na úkor rodiny. Začarovaný kruh, který nemůže skončit jinak, než vyčerpáním a zhroucením všeho, čeho si vážíte. 

Závěrem připomenu jeden velmi důležitý faktor, který za vás sice problémy nevyřeší, ale vytvoří vám k tomu ty nejlepší podmínky. Je to pozitivní přístup k životu. Nejedná se o žádný cukrový a nerealistický pohled na svět, ale jednoduše o výběr z jedné možnosti. Každé ráno si totiž můžete vybrat, budete-li všechno kolem sebe vidět negativně, nebo zda se raději naladíte pozitivně. Možnost výběru tu vždy – téměř za všech okolností - je, záleží jen na vás. Kdo je zvyklý zaujímat pozitivní postoje, řeší daleko lépe problémy a dokonce nemá ani nedostatek času.  

Kariéru a rodinu tedy skloubit jde. Záleží jen na vás, jak se s tím dokážete vypořádat. Úspěch nepadá nikomu zadarmo do klína a nedá se ani vydřít prodlouženou pracovní dobou. Závisí na vašem systému.