Hana Kvapilová

(1860 - 1907)

Z jeviště promlouvala poměrně slabým altem a rozhodně nepatřila k prvoplánovým krasavicím, přesto si dokázala na dlouhá léta podmanit diváky českého divadla. Přátelila se rovněž se známou spisovatelkou, aby se sama nakonec věnovala literární činnosti. Jmenovala se Hana Kvapilová a osmého dubna si připomeneme stoleté výročí od jejího úmrtí. Ve své době se stala výjimečnou herečkou, neboť narozdíl od svých souputnic se vždy snažila o zobrazení vnitřních pocitů ztvárněné postavy. Byla totiž výsostnou představitelkou nastupujícího realismu.


Cesta Kvapilové k divadlu ovšem nevedla přímo. V mládí se jí dostalo poměrně slušného vzdělání, kdy vystudovala vyšší dívčí školu. To ještě rodina disponovala penězi. Ovšem poté, co její otec restaurátor a milovník umění zbankrotoval, ocitla se rodina bez prostředků a Hana, tehdy ještě Kubešová, přijala místo vychovatelky ve smíchovském vzdělávacím ústavu jeptišek Sacré Coeur. Ale divadlo tuto mladou dívku lákalo víc než co jiného, a tak nejprve hrála amatérsky, například v Malostranské besedě, odkud odešla do prvního angažmá v divadelní společnosti Pavla Švandy ze Semčic, aby po dvou úspěšných letech skončila v brněnském Národním divadle, kde se nejen umělecky rozvíjela, ale potkala zde také svou velkou lásku herce Eduarda Vojana (1853-1920). Ten také zhruba o půl roku později než Kvapilová, přesně 1. června 1888, nastoupil do Národního divadla v Praze. Výš už nikdo v Čechách dosáhnout nemohl.


Ačkoliv jejich vzájemný cit vychladal, herecké partnerství přetrvalo. Oba se dodnes oprávněně považují za zakladatele moderního českého herectví a lze vnímat i pozitivně skutečnost, že tento základ byl položen právě na místě nejpovolanějším - na prknech Národního divadla.


Mladé herečky ovšem mívaly nesčetné obdivovatele, a ty, které promlouvaly k národu ze Zlaté kapličky, zažívaly o to hojnější přízně. Dnes bychom tyto dámy označili za "hvězdy" či "celebrity". Ve století, které neznalo ani televizi ani rádio, se zraky veřejnosti obracely výhradně do svatostánku múz.


V srdci aKvapilové nezvítězil jen tak obyčejný ctitel, který by jí uplácel šperky, nýbrž o celých osm let mladší Jaroslav Kvapil, básník a zběhlý student, jenž nevynechal žádnou kratochvíli. Oba vztah před pražskou společností přísně tajili. I Hana odolávala naléhání kolegyň, když vyzvídaly, jestli za ní Kvapil opravdu chodívá. Věčné dohady pak vyřešila náhlá a v podstatě utajovaná svatba na jaře roku 1894. Hana Kubešová vstupovala do manželství v poměrně zralém věku 34 let a její rozhodnutí vdát se za mladšího novináře (pracoval v redakci Hlasu národa a později v Národních listech) způsobilo jistě značný rozruch. Herečky se sice obvykle vdávaly až po třicítce, ale za starší a zajištěné muže, nehledě na to, že po sňatku divadlo často opouštěly. Hana si zvolila svůj vlastní směr, stejně jako její pojetí rolí bylo osobité, osobitě si vybrala i životního partnera.


Poté, co se Kvapil stal v roce 1900 literárním poradcem Národního divadla, mohla tato dvojice spojit své síly nejen na poli domácím, ale i profesním. Jedním z vrcholů jejich spolupráce se stala určitě Princezna Pampeliška, Kvapilova veršovaná pohádka, v níž Hana ztvárnila hlavní úlohu. Traduje se, že Pampelišku napsal Kvapil právě pro Hanu jako omluvu za to, že se na chvíli zahleděl do jisté exotické a v Národním divadle hostující mladé umělkyně.


Ovšem Kvapilová nezůstala jen Pampeliškou, do jejího hereckého rejstříku se řadí nespočet rolí, z nichž lze jmenovat Dorotku v Tylově Strakonickém dudáku, Jessiku v Kupci benátském, Noru v Ibsenově Noře, nebo kněžnu v Jiráskově Lucerně. Její slibnou hereckou kariéru přerušila smrt v pouhých 47 letech. Zemřela na cukrovku, s kterou si lékaři tehdy ještě nevěděli rady. Ostatně na cukrovku zemřel v mládí i její bratr, jehož podporovala na studiích. Zřejmě se jednalo o "rodinné prokletí". Praha tím přišla o výbornou herečku, Jaroslav Kvapil o manželku a spisovatelka Růžena Svobodová o vzácnou přítelkyni.


Kvapilová měla mimořádný dar, a to inteligenci, která ji přiměla přemýšlet nad smyslem svých rolí Tvořila je nejen pomocí dobře zvládnutých hereckých prostředků, ale hlavně pomocí své duše. S tím souvisela značná přecitlivělost a zároveň pochopení pro slabší a utiskované. Sama si nesla celý život vzpomínku na okamžik, kdy její rodina přišla o majetek a ona se musela chtě nechtě postavit na vlastní nohy.