Traduje se, že Holubovým vzorem byl především David Livingstone, též lékař a misionář, mimo jiné objevitel Viktoriiných vodopádů. Většinou však není známo, že již v době Holubova pobytu v Pátku nad Ohří, kde byl jeho otec panským lékařem, se v dětství dozvídal o jiném muži, který si zvolil cestování za svoji profesi, i když mu sloužilo jen jako prostředek k získávání vzácných druhů orchidejí. Jmenoval se Benedikt Roezl (1824 až 1885) a jeho otec, zahradník Vincenc Roezl, byl zaměstnán na stejném církevním panství. Dopisy, které Benedikt posílal svým rodičům, četl i tamní lékař František Holub a jistě s jejich obsahem seznámil i svého syna.
Mladý Emil Holub si přál prosadit se v jižní Africe jako objevitel, což se mu však nepodařilo, zejména vzhledem k nedostatečnému vybavení expedic. Někteří z jeho současníků měli větší štěstí a získali státní podporu i kvalitní výzbroj či desítky, ba stovky mužů tvořících vojenský doprovod a také spolehlivé nosiče, dostatek střeliva, léků a potravin. Emil Holub však vycházel ze skromných prostředků, i když obdržel určitou finanční podporu od císařského dvora ve Vídni.

Africké cesty

První africký pobyt Emila Holuba se uskutečnil od 1. července 1872 do 5. srpna 1879. Nejprve pobýval v Kapském Městě a Port Elizabeth, později odešel do Diamantových polí. Během let 1873 až 1879 uskutečnil tři výpravy. Při první, kterou započal v únoru 1873, navštívil území kmenů Korannů a Batlapinů, přeplavil se přes řeku Vaal. Cestoval územím búrské transvaalské republiky a navštívil některá důležitá místa jako město Christiana. Součástí trasy byly i krápníkové Wonderfonteinské jeskyně. Na zpáteční cestě přes Rivertown, bývalé naleziště diamantů, nalezl zajímavé a vzácné balvany ozdobené rytinami zvířat a hvězd, vytvořené Křováky. Vrátil se pak do oblasti diamantových nalezišť, kde žil v Dutoitspanu.
Druhá výprava měla za cíl Zambezi. Holub spolu se společníky vyjel 3. listopadu 1873. Prošel územím Batlapinů a navštívil Baralongy. Setkal se s náčelníkem kmene Makubů. Ve městě Mošanenga se sešel s tamním vládcem Moncuou. Významný byl také jeho pobyt v sídelním městě Bamankvatů Šošongu, tam získal přízeň vládce Sekhoma a účastnil se rituálních obřadů tohoto kmene. Poznal i řeku Limpopo a prozkoumal její okolí. Výprava sledovala na zpáteční cestě tok řeky Vaal. Průzkum trval až do 7. dubna 1874. Holub získal řadu údajů o přírodě, životě domorodých kmenů a prováděl různá kartografická měření.
Třetí výprava měla přinést skutečně vědecké výsledky. Holub plánoval průzkum jižní části střední Afriky, především díky toku Zambezi. Cílem mělo být západní pobřeží Atlantického oceánu. Cesta byla zahájena 2. března 1875 a vedla územím Hart-riveru, krajinou dříve obývanou Hotentoty, přes Linokanu do Šošongu. Významným místem byla solná jezera, například Citani. Holub navštívil též Viktoriiny vodopády a poté i hlavní centrum Marucké říše, sídlo krále Sepopa. Opět získal cenné sběry a seznámil se z životem domorodců.
V prosinci 1875 po přestálé úplavici zahájil Holub plavbu po Zambezi. Ovšem již za několik dní, 5. 12. v místech, kde jsou četné peřeje, se jedna loď převrátila a nevratně se ztratily sbírky, léky a další potřeby. Navíc samotný Holub prožíval silný malarický záchvat. Tím byly původní plány zmařeny.
Následující měsíce roku 1876 se cestovatel věnoval průzkumu povodí řek Čobe a Lešumy. Zvláště území Sibananinské planiny poskytlo mnoho údajů o ptactvu. Holub prošel i krajinou, jíž protékala řeka Nata a v níž žili příslušníci kmene Makalaků. U řeky Tati v červnu 1876 objevil dávné sídlo neznámého kmene. Přes Šošong se vrátil do Diamantových polí. Ještě nějaký čas pobýval ve městě Linokamě, kde působil jako lékař. Až 26. listopadu se uzavřela tato část cest návratem do Kimberley.

Druhý africký pobyt

Výprava složená z šesti pomocníků - bývalých vojáků a vyučených řemeslníků a manželky Růženy Holubové-Hoffové, přijela do jižní Afriky v prosinci roku 1883. Cílem bylo projít Afrikou od jihu na sever. Holub se kromě sběratelských zájmů věnoval též meteorologickým pozorováním a kartografii.
První část cesty probíhala na území anglického Kapska, pak pokračovala tzv. Zavaalskou republikou přes Christianu k řece Limpopo. Kromě přírodovědných a etnografických sběrů výprava získala u farmy Gestopftefontein údaje o přítomnosti Křováků v podobě vzácných rytin se zajímavými náměty. 26. září 1884 dorazila do Panda-ma Tenky a navštívila Viktoriiny vodopády. Pobyt v Panda-ma Tence trval několik měsíců, členové výpravy byli postiženi chorobami, především zimnicí, na níž zemřeli dva Holubovi průvodci a další musel Afriku opustit.
Červen 1886 otevřel novou cestovní aktivitu. Výprava se především přeplavila přes Zambezi a pak pokračovala údolím řeky Kečeve a dále na území kmene Matoků. Pro další postup ale musela překonat území Mašukulumbů. To se nakonec stalo nepřekonatelnou překážkou. Nedostatečně vybavená výprava, problémy s nosiči i strach z bojovných Mašukulumbů ukončily po několika týdnech Holubovu snahu projít tímto pro evropskou vědu a cestovatelství neznámým územím. Po přepadení u osady Galulonga byla výprava zdecimována, jeden její člen zabit.

Konec nadějí

Střet nepřipravil výpravu jen o potraviny, zboží na výměnu a nájem nosičů, léky, oblečení, náboje a cenné deníky, ale poznamenal Holuba na celý život. Vzal mu další sílu, a přestože ještě žil více než šestnáct let, nedokázal se vzpamatovat. Nejlépe ho pochopil přírodovědec, cestovatel a spisovatel Jiří Baum. Sám na svých cestách Afriku poznal, takže se dokázal vžít do Holubovy situace a analyzovat jeho povahu. Jednoduše řečeno: Mašukulumbové vzali Holubovi duši.
Od srpna 1886 do srpna 1887 překonával Holub řadu potíží, ale podařilo se mu soustředit velké množství sbírek předmětů etnografických a přírodovědných, které v září roku 1887 dovezl do anglického přístavu Southamptonu. Ty se staly základem budoucích výstav ve Vídni a v Praze.
Snahy pokračovat v započatém přírodovědně-etnografickém mapování jižní Afriky se u Holuba projevují i po jeho návratu v roce 1887. Ovšem choroby, které získal během svých afrických pobytů, i nepříznivé sociální podmínky tuto snahu brzdí. V roce 1894 na pozvání zeměpisné společnosti z Washingtonu ještě odjel do USA na přednáškové turné. Pro dlouho plánovanou třetí africkou expedici získal i podporu amerických přátel, avšak změna zdravotního stavu a souhrn nepříznivých podmínek po návratu do Vídně způsobily, že se vidina Afriky zcela vytratila.
Po návratu do Evropy pokračoval ve zpracovávání získaných sběrů, především přírodovědných sbírek, zvláště zoologických. Ke dvěma výstavám ve Vídni a Praze měla přibýt ještě další. Výstavním místem se tentokráte měl stát Berlín. Ovšem finanční podmínky to nedovolily. Unikátní sbírkové kolekce nenalezly ani cestu do zámoří, kde se měly stát součástí světové výstavy v roce 1895 v Chicagu.

Hořkost neúspěchu

Holubův cíl zřídit africké muzeum v Praze, případně ve Vídni, se nezdařil, místo toho byly jeho sbírky rozptýleny po celé Evropě. Většinu svých sbírkových předmětů rozdal, zvláště v období po ukončení druhé africké výstavy, která se konala v roce 1892 v Praze.
Odmítnutí velkorysého daru - rozsáhlého sbírkového celku tehdejšímu Muzeu království českého, nynějšímu Národnímu muzeu - vyvolalo u Holuba krizovou reakci v podobě systematické rozdávání muzeím v Londýně, Madridu, Lisabonu, Petrohradu, část sbírek se dostala i do Vídně a malý sbírkový celek přece jen nalezl cestu do Muzea Království českého.
Mnohé z předmětů ještě existují a jejich osud byl často až dobrodružný. Sbírkový soubor, dar Emila Holuba do carského Ruska, nalezl své místo v Petrohradě v etnografickém muzeu. Celek tvořený osmdesáti exponáty byl zachráněn i ve 2. světové válce a byl rovněž odborně zpracován i opatrován. Značné množství ptáků, drobných savců a dalších exponátů daroval Emil Holub školám v Čechách a na Moravě. Celkem podle údajů manželky cestovatele a účastnice africké cesty v letech 1883 až 1887 obdaroval až 580 institucí.
Emil Holub je stále zdrojem nejen unikátních informací o přírodě a obyvatelích jižní Afriky v předposledních desetiletích 19. století, ale i vhodným dokladem lidské statečnosti, pracovitosti a snahy rozšířit naše poznání.
Autor je knihovník-informatik Národní knihovny v Praze