aneb informační povinnost v praxi
Realita je dnes ovšem úplně jiná a tomu odpovídají i podstatně nižší částky, které klienti dostávají coby pojistné plnění při dožití. Mnozí jsou zklamaní. Ještě více jsou zklamaní ti, kteří z jakýchkoliv důvodů ukončují své životní pojistky předčasně a očekávají, že dostanou zpět minimálně to, co do pojistky vložili. Tak jim to totiž bylo v mnoha případech při sjednávání smlouvy tvrzeno.
To, že musí zaplatit nejen za krytí rizik, ale i různé skryté poplatky a také tzv. počáteční náklady, zahrnující zejména provizi toho, kdo s nimi smlouvu sjednal, vůbec netuší. Výše skutečně vyplaceného odbytného (odkupného) pak představuje velmi tvrdé setkání s realitou, které má mnohdy za následek zanevření na příslušného zprostředkovatele ne-li celý sektor pojišťovnictví.
ZÁKON ZLEPŠENÍ NEPŘINESL
Celý problém je v tom, že při vlastním uzavírání smluv nejsou v mnoha případech klientům sdělovány všechny informace. Zákonodárce se to pokusil řešit v rámci zákona 37/2004Sb. o pojistné smlouvě, bohužel způsobem, který se zcela minul účinkem. V ustanovení § 66 odst. 2 písm. e) a f) se zákonodárce pokusil zajistit klientům informaci o podílu na zisku a o odkupném. Učinil tak ovšem velmi neobratně a klient se tak nedozví vůbec nic konkrétního.
Podle § 66 odst. 2 písm. e) by se zájemce o pojištění osob měl dozvědět "způsoby výpočtu a rozdělení bonusů, pokud jsou obsahem pojistné smlouvy".
Problém je v tom, že pojem "bonus" se historicky používá pro označení slevy na pojistném v důsledku předchozího beze-škodního průběhu. Pojišťovny tedy mohou u životního pojištění klidně konstatovat, že bonusy se neposkytují a je to. Původní záměr, aby se klient dozvěděl, jak se konkrétně vypočítá jeho podíl na výnosech z rezerv, se tak minul účinkem. Přitom je to téma velmi zajímavé, protože každá pojišťovna používá jiný model podílu na výnosech. Některá dá klientům 100 %, některá jen 85 % a některá se s klienty podělí o výnosy jen tehdy, pokud přesáhnou nějakou pevně nastavenou hodnotu v procentech.
Čísla, která pojišťovny každoročně vyhlašují, jsou tak naprosto nesrovnatelná. Kdo by si chtěl vybírat pojišťovnu podle vyhlašovaných hodnot, musí k tomu nutně znát ještě vzorec, podle kterého se výnosy klientům připisují. A to ještě nemá zdaleka vyhráno. Znát procentní sazbu a nevědět přitom základ, ze kterého se tato procenta počítají, znamená nevědět vůbec nic. A taková je situace u většiny životních pojistek - zjistit, kolik ze skutečně zaplaceného pojistného se v daném roce zhodnotí, je téměř nadlidský úkol....
Podle § 66 odst. 2 písm. f) by se zájemce o pojištění osob měl dozvědět "způsob určení výše odkupného". Pokud si někdo myslí, že klient obdrží nějaký konkrétní vzorec, je na velkém omylu. Klient se dozví šalamounskou informaci, že odkupné je vypočteno pojistně matematickými metodami v závislosti na délce trvání pojištění. Pokud klient není pojistný matematik a nezná navíc všechny pojišťovnou kalkulované parametry (zejména nákladové přirážky), nemá vůbec šanci si výpočet vyplaceného odkupného jakkoliv ověřit! Musí prostě věřit tomu, co mu pojišťovna pošle na účet.
OPRAVDU TO NELZE UDĚLAT JINAK?
Samozřejmě že lze. Není totiž problém ke každé kapitálotvorné životní pojistce při akceptaci návrhu vytisknout průběh kapitálové hodnoty při daných platbách a daném zhodnocení rezerv. Vůbec nic nebrání tomu, aby klient obdržel na roční bázi sloupec plateb pojistného a vedle toho kapitálovou hodnotu pojištění při zhodnocení rezerv odpovídající technické úrokové míře - tyto hodnoty jsou garantovány. Vedle by pak mohl být na ukázku sloupec zachycující průběh kapitálové hodnoty v případě, kdy by zhodnocení rezerv dosáhlo dvojnásobku TÚM.
Nebyl by to problém ani u univerzálního životního pojištění s podmínkou, že se jedná o hodnoty v případě, kdy klient nebude v průběhu pojištění měnit žádné parametry smlouvy. Ty počáteční jsou jasně známy z návrhu pojistné smlouvy a lze tedy bez problémů vypočítat průběh kapitálové hodnoty.
Dokonce i investiční životní pojištění je z tohoto pohledu řešitelné - základní sloupec by obsahoval hodnoty podílových jednotek při nulovém ročním zhodnocení. Nejednalo by se sice o hodnoty garantované, neboť podílové jednotky mohou vykazovat i záporné zhodnocení, ale klient by měl jasný přehled o tom, kolik zaplatí a kolik z těchto jeho plateb jde do podílových jednotek. A opět by zde mohl být na ukázku sloupec kalkulující např. s 5% zhodnocením podílových jednotek.
JAK BY MOHLO...
Klient by z takto zpracované povinné přílohy k pojistné smlouvě jasně viděl, co může očekávat. Viděl by i nulové odbytné v prvních letech. Byla by to ta nejlepší informační povinnost, která by skutečně plnila svoji roli. Žádný zprostředkovatel by pak nemohl být právem či neprávem obviňován z toho, že o pojištění něco zatajil.
Bylo by mimo jiné všem na první pohled zřejmé, že pojišťovnami vyhlašované zhodnocení rezerv rozhodně neznamená (a logicky ani znamenat nemůže, ale mnoho lidí to netuší), že příslušnou sazbou jsou zhodnocovány veškeré platby, které klient na danou pojistku zaplatí.
Chce snad někdo namítnout, že při znalosti těchto reálných čísel by takovou pojistku alias "takové lepší spoření" nikdo nekoupil? Takové konstatování by ovšem znamenalo, že klientům jsou úmyslně zatajovány reálné parametry a jsou tedy úmyslně klamáni, což by bylo velmi na pováženou.
Je nepochybné, že současné pojetí informační povinnosti neplní svoji roli. Přitom je zde možné řešení, které by odstranilo jakékoliv diskuse a možná budoucí zklamání či dokonce obviňování zprostředkovatelů z nekalých úmyslů. Každý klient by mohl mít černé na bílém konkrétní informace o své pojistné smlouvě a viděl by tak zcela jasně, co podepisuje.
Petr Šafránek
Realita je dnes ovšem úplně jiná a tomu odpovídají i podstatně nižší částky, které klienti dostávají coby pojistné plnění při dožití. Mnozí jsou zklamaní. Ještě více jsou zklamaní ti, kteří z jakýchkoliv důvodů ukončují své životní pojistky předčasně a očekávají, že dostanou zpět minimálně to, co do pojistky vložili. Tak jim to totiž bylo v mnoha případech při sjednávání smlouvy tvrzeno.
To, že musí zaplatit nejen za krytí rizik, ale i různé skryté poplatky a také tzv. počáteční náklady, zahrnující zejména provizi toho, kdo s nimi smlouvu sjednal, vůbec netuší. Výše skutečně vyplaceného odbytného (odkupného) pak představuje velmi tvrdé setkání s realitou, které má mnohdy za následek zanevření na příslušného zprostředkovatele ne-li celý sektor pojišťovnictví.
ZÁKON ZLEPŠENÍ NEPŘINESL
Celý problém je v tom, že při vlastním uzavírání smluv nejsou v mnoha případech klientům sdělovány všechny informace. Zákonodárce se to pokusil řešit v rámci zákona 37/2004Sb. o pojistné smlouvě, bohužel způsobem, který se zcela minul účinkem. V ustanovení § 66 odst. 2 písm. e) a f) se zákonodárce pokusil zajistit klientům informaci o podílu na zisku a o odkupném. Učinil tak ovšem velmi neobratně a klient se tak nedozví vůbec nic konkrétního.
Podle § 66 odst. 2 písm. e) by se zájemce o pojištění osob měl dozvědět "způsoby výpočtu a rozdělení bonusů, pokud jsou obsahem pojistné smlouvy".
Problém je v tom, že pojem "bonus" se historicky používá pro označení slevy na pojistném v důsledku předchozího beze-škodního průběhu. Pojišťovny tedy mohou u životního pojištění klidně konstatovat, že bonusy se neposkytují a je to. Původní záměr, aby se klient dozvěděl, jak se konkrétně vypočítá jeho podíl na výnosech z rezerv, se tak minul účinkem. Přitom je to téma velmi zajímavé, protože každá pojišťovna používá jiný model podílu na výnosech. Některá dá klientům 100 %, některá jen 85 % a některá se s klienty podělí o výnosy jen tehdy, pokud přesáhnou nějakou pevně nastavenou hodnotu v procentech.
Čísla, která pojišťovny každoročně vyhlašují, jsou tak naprosto nesrovnatelná. Kdo by si chtěl vybírat pojišťovnu podle vyhlašovaných hodnot, musí k tomu nutně znát ještě vzorec, podle kterého se výnosy klientům připisují. A to ještě nemá zdaleka vyhráno. Znát procentní sazbu a nevědět přitom základ, ze kterého se tato procenta počítají, znamená nevědět vůbec nic. A taková je situace u většiny životních pojistek - zjistit, kolik ze skutečně zaplaceného pojistného se v daném roce zhodnotí, je téměř nadlidský úkol....
Podle § 66 odst. 2 písm. f) by se zájemce o pojištění osob měl dozvědět "způsob určení výše odkupného". Pokud si někdo myslí, že klient obdrží nějaký konkrétní vzorec, je na velkém omylu. Klient se dozví šalamounskou informaci, že odkupné je vypočteno pojistně matematickými metodami v závislosti na délce trvání pojištění. Pokud klient není pojistný matematik a nezná navíc všechny pojišťovnou kalkulované parametry (zejména nákladové přirážky), nemá vůbec šanci si výpočet vyplaceného odkupného jakkoliv ověřit! Musí prostě věřit tomu, co mu pojišťovna pošle na účet.
OPRAVDU TO NELZE UDĚLAT JINAK?
Samozřejmě že lze. Není totiž problém ke každé kapitálotvorné životní pojistce při akceptaci návrhu vytisknout průběh kapitálové hodnoty při daných platbách a daném zhodnocení rezerv. Vůbec nic nebrání tomu, aby klient obdržel na roční bázi sloupec plateb pojistného a vedle toho kapitálovou hodnotu pojištění při zhodnocení rezerv odpovídající technické úrokové míře - tyto hodnoty jsou garantovány. Vedle by pak mohl být na ukázku sloupec zachycující průběh kapitálové hodnoty v případě, kdy by zhodnocení rezerv dosáhlo dvojnásobku TÚM.
Nebyl by to problém ani u univerzálního životního pojištění s podmínkou, že se jedná o hodnoty v případě, kdy klient nebude v průběhu pojištění měnit žádné parametry smlouvy. Ty počáteční jsou jasně známy z návrhu pojistné smlouvy a lze tedy bez problémů vypočítat průběh kapitálové hodnoty.
Dokonce i investiční životní pojištění je z tohoto pohledu řešitelné - základní sloupec by obsahoval hodnoty podílových jednotek při nulovém ročním zhodnocení. Nejednalo by se sice o hodnoty garantované, neboť podílové jednotky mohou vykazovat i záporné zhodnocení, ale klient by měl jasný přehled o tom, kolik zaplatí a kolik z těchto jeho plateb jde do podílových jednotek. A opět by zde mohl být na ukázku sloupec kalkulující např. s 5% zhodnocením podílových jednotek.
JAK BY MOHLO...
Klient by z takto zpracované povinné přílohy k pojistné smlouvě jasně viděl, co může očekávat. Viděl by i nulové odbytné v prvních letech. Byla by to ta nejlepší informační povinnost, která by skutečně plnila svoji roli. Žádný zprostředkovatel by pak nemohl být právem či neprávem obviňován z toho, že o pojištění něco zatajil.
Bylo by mimo jiné všem na první pohled zřejmé, že pojišťovnami vyhlašované zhodnocení rezerv rozhodně neznamená (a logicky ani znamenat nemůže, ale mnoho lidí to netuší), že příslušnou sazbou jsou zhodnocovány veškeré platby, které klient na danou pojistku zaplatí.
Chce snad někdo namítnout, že při znalosti těchto reálných čísel by takovou pojistku alias "takové lepší spoření" nikdo nekoupil? Takové konstatování by ovšem znamenalo, že klientům jsou úmyslně zatajovány reálné parametry a jsou tedy úmyslně klamáni, což by bylo velmi na pováženou.
Je nepochybné, že současné pojetí informační povinnosti neplní svoji roli. Přitom je zde možné řešení, které by odstranilo jakékoliv diskuse a možná budoucí zklamání či dokonce obviňování zprostředkovatelů z nekalých úmyslů. Každý klient by mohl mít černé na bílém konkrétní informace o své pojistné smlouvě a viděl by tak zcela jasně, co podepisuje.
Petr Šafránek
