Konečně jsme se tak dočkali sbírky novodobých pověstí, které v Americe sbírá mnoho různých autorů, mezi nimi nejslavnější je asi Thomas Craughwell.
Neboť vzhledem k tématu toto nebezpečí akutně hrozí. Takzvaná městská legenda (urban legend) je zvláštním fenoménem, je jakýmsi folklórem industriální společnosti. Historka, která začne velice rychle kolovat mezi lidmi. Je skoro vždycky smyšlená, ale tváří se jakoby se opravdu někomu stala.
Většinou taková historka začíná slovy: „vyprávěl mi kamarád, že jednomu jeho známému se stalo...“. Městská legenda má blízko k fámě, ale fáma se většinou snaží ovlivnit něčí chování - třeba fáma o tom, že se bude zdražovat, může vyvolat nákupní horečku. Avšak městská legenda je spíše útvar literární. Nevyprávíme si jí, abychom se o něčem informovali, abychom tomu mohli přizpůsobit své chování, její funkce je čistě zábavná či poetická. Má tak často blízko i k anekdotě, ale liší se od ní tím, že se tváří jako popis reality.
Navíc ne každá městská legenda je vtipná, řada z nich je naopak hrůzná a hororová - právě tyto městské legendy se často stávají inspiračním zdrojem tvůrců filmů. Ve Spojených státech, kde bylo takových legend zmapováno nejvíce, třeba kdysi kolovala pověst o vrahovi, který přepadá milenecké dvojice v odstavených automobilech u dálnice. Tento vrah měl mít místo ruky ocelový hák. Podle legendy jedni takoví milenci přijeli z milostného výletu domů a na klice od auta objevili tento ocelový hák, který nevědomky odtrhli od vrahova těla, když se už už chystal je přepadnout - o vlásek tak unikli smrti.
Tuto vlezlou historku o vraždícím muži s hákem místo ruky využil například režisér Bernard Rose v hororu Candyman.
Bezhlavý motorkář a potápěč na spáleništi
Avšak nejen ústně či klasickým médiem se může městská legenda šířit. Od časů elektronické pošty bují neofolklór zvláště díky hromadným mailům. Takový "hoax", jak se mu také říká, vám pak oznamuje, že Bill Gates se rozhodl dát sto tisíc dolarů každému, kdo přepošle tento kontrolní mail na tu a tu adresu, nebo že narkomané nemocní AIDS zapichují infikované jehly z injekčních stříkaček hrotem vzhůru do sedadel městských autobusů (což je jedna z nejslavnějších legend, která se rozšířila svého času i u nás, pochází původně snad z Nizozemska).
Američan Thomas J. Craughwell sesbíral přes šestset amerických městských legend. Jedna z nejtypičtějších a nejtradovanějších: Nákladní vůz prý vezl na korbě plechy, které však neměl dobře zajištěné. Za náklaďákem jel právě motocyklista, když tu náhle se jeden plech z korby uvolnil a v mžiku usekl motorkáři hlavu jako gilotina. Mrtvé tělo bez hlavy ještě ve smrtelné křeči přidalo plyn a bezhlavý motorkář se tak dostal na úroveň kabiny náklaďáku. Když řidič kamionu vyhlédl z okna a uviděl bezhlavého jezdce na motorce, z leknutí a hrůzy dostal infarkt a zemřel za volantem. Náklaďák pak v plné rychlosti vjel do lidí čekajících na zastávce autobusu a všechny je zabil. Různé verze této historky kolují různě po světě, čas od času se dokonce objeví v novinách jako zpráva, a přeci se nikdy nic podobného neodehrálo.
Zalovte v paměti a jistě si vzpomenete, že jste v nějaké české talk show už slyšeli i tuto historku, která se rovněž nestala a patří k nejtradovanějším: Je o tom, kterak hasiči zápolící s lesním požárem náhle uprostřed několika hektarů spáleniště objevili potápeče v ploutvích, neoprénu a s kyslíkovými bombami na zádech.
Stalo se to samozřejmě díky tomu, že hasičská helikoptéra nabírala vodu v jezeře do velké nádrže, tohoto nebožáka nádrž vcucla a helikoptéra ho pak vyplivla o několik kilometrů dál na plameny. Nikdy se nic podobného s největší pravděpodobností nestalo. Thomas Craughwell zaznamenal, že krom Kalifornie je druhým epicentrem této legendy jižní Francie. Byla dokonce ztvárněna v jedné z komedií s italským »panem účetním« Ugo Fantozzim.
Jedna z nejslavnějších
Některé historky jsou děsivé - třeba ta, kterak kdosi přilepil na velkou vodní skluzavku na Floridě sérii žiletek a mladé Floriďanky, které se na takové klouzačce svezly, vypadly dole do vody jako cáry masa.
Jiné jsou obyčejné a komické, tuto svou nevýhodu však mohou kompenzovat tím, že jsou o to pravděpodobnější. No řekněte, jestli se opravdu nemohla stát tahle historka, kterou Craughwell považuje za jednu z nejšířenějších a dal ji dokonce do názvu jedné ze svých sbírek novodobé mytologie:
Jistá dáma s malým dítětem jela domů ze supermarketu, když ji náhle zastavila hlídka policie. Žena se rozhodla, že to tentokrát musí nějak ukecat. Policista se jí zeptal: „Dámo, nezapomněla jste na něco?“ A ona: „Já vím, nedala jsem blinkr, moc se omlouvám...“ Policista zastavil posuňkem a kroucením hlavy její příval slov, a tak dáma přiznala další přestupek: „Já vím, nedala jsem přednost tomu zelenému náklaďáku, ale když tady je to tak špatně značené...“
Když však viděla na mimice policisty, že ani to není důvod, proč ji zastavil, zkroušeně se na něj podívala a přiznala: „No jo, nemám dálniční známku, ale když já po dálnici vůbec nejezdím, to auto mám jen na nákupy, ale tam tu okresku k nám zrovna opravují a je tam objížďka a já musela...“
Policista už rezignoval na to, že by se mu podařilo zastavit vodopád výmluv zmíněné dámy, sáhnul na střechu jejího vozu, sundal dětskou sedačku i s dítětem, které tam zapomněla, a podal ho zkoprnělé ženě se slovy: „Vaše dítě, madam“. Když se madam vzpamatovala ze šoku a chtěla začít líbat policistovi ruce, podal jí chladně lístek s pokutou 200 dolarů a řekl: „To je aspoň za ten blinkr, ten zbytek jsem neslyšel...“
Nové pověsti české
Jedna z nejznámějších českých legend kolovala v 80. letech 20. století. V legendě jistý Čech šel po vídeňské ulici, když tu ho náhle zastavili reportér a kameraman rakouské televize. Zeptali se ho, zda je turista, a když Čech přisvědčil, vyzvídal reportér: „Co se vám nejvíc líbí na Rakousku?“ A Čech odpověděl: „Zapalovače“. Zmatený reportér se zeptal znovu, jestli se náhodou nepřeslechl. Ale Čech dosvědčil: „Jo, vaše zapalovače, když s nimi stokrát škrtnete, tak stokrát vykřešou oheň, ani jednou člověk neškrtne naprázdno“. Reportér konečně pochopil a bleskově dostal nápad. Přiměl Čecha, aby to zkusil dokázat. Čech tedy vytáhl před kamerou zapalovač, stokrát s ním škrtl a opravdu stokrát úspěšně.
Tím vystoupení Čecha v rakouské televizi skončilo, ale za týden mělo neuvěřitelnou dohru. Na dveře hotelového pokoje zmíněného českého turisty zazvonili zástupci výrobce zapalovače, jenž dotyčný před kamerou použil, a předali našemu šokovanému krajanovi šek na několik set tisíc šilinků za reklamu, kterou jim udělal. Čech si tak koupil v Rakousku vilku s bazénem a v klidu teď dožívá na okraji Vídně, pravila pověst.
Nic takového se samozřejmě nikdy nestalo, leč i já si ze svého dětství v osmdesátých letech pamatuji, že jsem tuhle historku v nějaké podobě kdesi slyšel. Mimochodem, když jsem o ní před časem psal v novinách jakožto o legendě, dostal jsem vzápětí čtenářský dopis, kde mi jistý pán sdělil, že o legendu nejde, neboť přesně tohle se stalo jeho známému...
Sobecký mem
Klíčovou otázkou je, proč si lidé městské legendy vymýšlejí a proč je potřebují šířit. Asi bych měl napsat, že je zatím jakási nevědomá motivace. To by ale bylo banální. Nevědomí zaručuje atraktivitu určitých témat. Sexualita, agrese, morbidnost, spiknutí - tyhle aspekty zaručí, že zpráva zaujme.
To je myslím jasné každému, ostatně z toho žije bulvár i všechna ostatní média. Ale úplně jiná a mnohem složitější otázka je, zda to, že určité znakové jevy zaujmou, stačí k vysvětlení toho, že se šíří. Proč člověk šíří zvěst o černé sanitce, která unáší na sídlištích děti? Většina z lidí, kteří si v mém dětství o téhle černé sanitce povídali, v ní samozřejmě nevěřili. Nešlo tedy o varování. A nevěřím ani tomu, že obsah oslovující nevědomí musí lidé šířit kvůli nějakým osobním nevědomým potřebám, že jde o jakousi terapii, že "to musí ven".
Mám tušení, že je to spíše jinak. A nejen já: Susan Blackmoreová rozvinula teorií memu, jednu z erbovních ideologií postmoderny. Je dost známá: mem je ve sféře kultury tím, čím je ve sféře těla gen, tak to pojmenoval už Richard Dawkins. Mem je zkrátka to kulturní, co má schopnost se šířit. Blackmoreová však upozornila na zajímavou souvislost. O genech totiž Dawkins tvrdil, že jsou sobecké. Zdánlivě nám slouží, ale z jistého úhlu my sloužíme jim. My jsme média, která geny používají k tomu, aby se mohly šířit - což je snad, doufejme, součást jakéhosi širšího plánu bohyně Evoluce.
Ale co když jsou stejně sobecké i memy, položila si otázku Blackmoreová. Co když nás využívají stejným způsobem k šíření sebe sama? Je to samozřejmě teorie, která má blízko ke sci-fi. Ale zdá se, že jisté informace, příběhy, slova, zkrátka memy mají nad námi určitou moc, dokáží nás donutit, abychom je šířili. Městské legendy jsou typickým reprezentantem této vlády Znaku nad člověkem. Lidé je nepotřebují šířit, oni je šířit musí. Člověk se vydělil z přírody řečí, svou sémiotickou povahou, a Znak se tak stal jeho "druhou přírodou". Zdánlivě člověku slouží, ale ve skutečnosti na něm vykonává jakýsi vlastní projekt. O jeho smyslu těžko spekulovat.
Kaptalismus: Nepřítel bez tváře
Což však neznamená, že městské legendy nenesou důležitou zvěst o naší epoše, o našich kolektivních dramatech. Takový Hejkal byl pro naše předky symbolickou figurou, která v sobě koncentrovala prostor lesa. Vodník zase převáděl do roviny symbolu pro člověka zrádné aspekty živlu vody. Dnešní maniak s hákem či feťák zapichující jehly infikované virem HIV do sedaček autobusů jsou analogickými symbolickými figurami, které do sebe shrnují industrialitu a prostor velkoměsta.
Velkým tématem industriálního velkoměsta je odcizení a osamělost, jak víme od filozofů - tento fakt symbolizuje osamělý maniak plížící se na předměstí. Industriální civilizace je "rafinovaně iracionální", takoví jsou i vraždící šílenci z městských legend. Infikovanost jehly symbolizuje chorobnost, kterou v moderně cítíme - z toho těžil třeba Goebbels, když tuto chorobnost velkoměsta dokázal spojit v propagandě s Židy.
Sám akt "nastražení pasti" symbolizuje strukturální nejistotu postindustriálního kapitalismu, jak to nazvala třeba Daniele Hervieu-Légerová. Záludnost feťákova aktu spočívá v anonymitě nepřítele, v jeho neviditelnosti a nepochopitelnosti - ale tím přeci zase hovoříme jen o světě, ve kterém žijeme. Je nevypočitatelný. Příliš složitý. Je to nepřítel bez tváře. Ostatně z toho těží i televizní fikce - když se podíváme na krimi a detektivky, v devíti z deseti případů tam zabije či znásilní nebohou oběť úplně cizí člověk. V životě je to přesně naopak. Proto kriminalisté tak snadno řeší vraždy - skoro vždy vraždí někdo velmi blízký.
Tito "úplně cizí lidé" z krimi jsou tak tím samým co "feťák s infikovanou jehlou" v městské legendě. Reprezentují náš společenský systém. A vědí o něm víc, než si my chceme často přiznat.
Noční můra s vůní citrónu
Stejně vypovídající jako feťák či maniak byl koneckonců i "muž se zapalovačem v rakouské televizi": on přeci zrcadlil naše kolektivní sny o kapitalismu, o Západu, on přeci prozrazoval více než všechny politologické studie světa, proč padne Berlínská zeď. Tato zeď nedokázala odolat kouzlu vepsanému do posvátných nabídkových katalogů Quelle a Neckerman. Jako děti jsme je prolistovávali s větším napětím a vzrušením, než s jakým jsme sledovali ve čtvrtečním Magionu Robina Hooda.
Pamatuji si, jak jsme kdysi jako kluci zůstali jednou večer o prázdninách u kamaráda v jižních Čechách sami na chatě, když jeho rodiče kamsi odjeli. Co jsme dělali celou vlahou noc? Dívali jsme se na rakouskou televizi. Nerozuměli jsme sice ničemu, ale to vůbec nevadilo, protože jsme stejně čekali jen na to, až se ozve znělka "werbung" a my si budeme moci přičuchnout k tomu ohromnému snu o světě, kde má život vůni citrónu a zní pod ním hudba modrookých teploušů, které jsme znali z pašovaných bravíček - za jednu stránku (!) z německého Brava se tehdy na základkovém černém trhu platila desetikoruna!
Ano, byli jsme ochotni ten sen dost přeplatit. Muž se zapalovačem ho mytologicky zosobňoval, tak jako Bivoj maskulinitu. Tenhle sen přeci porazil ÚV KSČ, ne Občanské fórum. Žel bohu, byla to jedna velká infantilní iluze, jedovatá jako každá iluze. Z tohohle snu s vůní citrónu se pozvolna probouzíme. Jenže nám to nejde, a tak se ze snu stává noční můra.
Každopádně, až se konečně probudíme, budeme muset teprve pochopit, proč vlastně mělo smysl svrhnout socialistický režim.
Bulimička v děloze
Tento výklad jsem poslal před časem Petru Kočímu z časopisu Týden, když mě požádal o vyjádření pro článek o městských legendách, který připravoval. U té příležitosti mi položil zajímavou otázku. Nelze nevidět, že velká část soudobých městských legend se odehrává v hypermarketech či v prodejnách nadnárodních řetězců, a tak se Petr Kočí ptal: "Je možné historky o všemožných nástrahách v hypermarketech vysvětlovat jako podvědomou touhu potrestat se za pohodlný konzumní život?"
Poslal jsem mu tedy následující odpověď: To je jistě zajímavá interpretace, ale myslím, že je to trochu jinak. Konzum v psychoanalytickém smyslu souvisí s "oralitou", neboli s "Otesánkovským dramatem", řečeno s úctou k Janu Švankmajerovi. S infantilní touhou hltat maso a krev matčina těla, přecpat se a zahnat tak vnitřní prázdnotu. Přeplněný nákupní košík je bulimickým aktem. Prázdnota toho košíku je děsivá, připomíná prázdnotu vnitřní, jeho zasypání zbožím ulevuje. Jenže, jak správně tušíte, přichází následně pocit viny. Ten se podle mne nevyjevuje "sebetrestajícími" historkami o špendlících v plechovkách Coly.
On se vyjevuje kultem anorektické štíhlosti a příkazem k hladovění. Co udělá bulimička, když se přecpe? Jde se vyzvracet. Postmoderní konzumentka, královna hypermarketu, na níž cílí většina reklam, si zase v koutku s novinami koupí časopis s názvem Dieta. Ten časopis - reálně existující - není o dietě. To slovo dieta zde zastupuje samo ženství. Hubnutí je zde představováno jako nikdy nekončící proces. Hubnutí, permanentní dieta, je zde životním stylem - takto se rituálně očišťuje konzumentka-bulimička, to je řešení pocitu viny, to je vámi hledaný trest za konzumní život. Ale přitom máte naprostou pravdu, že mnoho děsivých urban legends je situováno právě do hypermarketů nebo zábavních parků - což jsou dva typy prostoru, které dnes v podstatě už nelze odlišit. A to podle mne svůj hlubinný význam má.
Hypermarkety jsou marketingem zkonstruovány zcela cíleně - z dobrých důvodů - jako "prostor snění". Stále tam zní tlumená hudba. Hypermarkety nemají okna, jsou plně uzavřeným prostorem bez kontaktu se světem venku, jsou jakousi obří dělohou. A reklama se stará o to, aby v nich člověk neukájel světské potřeby, jakou je třeba zahánění hladu, ale aby zde kupoval emoce. Hypermarkety jsou tedy svého druhu metaforou nevědomí jako takového, která dnes vystřídala metaforu v našich končinách nejtradičnější: hluboký les.
Výprava do bezhraničního prostoru hypermarketu je výpravou do nevědomí. Jenže v nevědomí sídlí i temné síly. Mytologie je pojmenovávala s gustem. Marketing je naopak zamlčuje a pokouší se je přesvítit svými zářivkami. A tak se derou na povrch v podobě městských legend. Všichni cítíme, že v té gigantické jeskyni hypermarketu se někde ukrývá jakési temné tajemství. A tak vznikají historky o mizejících dětech v IKEA, o žiletkách v potravinách, nebo o tom, že McDonald's vaří z krysího masa. Vzniká tak jakási nevyhnutelná démonologie kapitalismu. Marketing dokázal udělat z nákupu sféru podvědomí, čímž nás učinil zcela bezbranné. Jedna z mála daní, kterou za to platí, je nějaká taková "krysí či žiletková legenda".
Tajemství
Městské legendy však nesou možná ještě důležitější zprávu, než je zvěst o temnotě kapitalismu proměněného v nevědomí. Dobře si ze svého dětství pamatuji na děsivou městskou legendu, kterou
V dětství je skryta jakási temná hrozba. Neradi si o ní povídáme, neradi si ji přiznáváme, ale ona tu je. Tou hrozbou je, že v dětství zůstaneme, uvízneme. Historky o černých sanitkách jsou dle mého přesvědčení hlavně o této démonické hrozbě, největší pasti nastražená na člověka. O "černé sanitce" je přeci i fantastický Gilliamův film Dvanáct opic. Kdysi jsem v rozhovoru pro Dobrou adresu řekl: "Na konci filmu vidíme oči malého chlapce. Gilliam původně chtěl, aby očima toho dítěte film končil, ale musel ustoupit hollywoodským inženýrům. Přesto ty oči dítěte jsou klíčem.
Oficiální vysvětlení pro sci-fi fajnšmekry zní: ten kluk vidí svou smrt. Ale já věřím, že Gilliam do toho obrazu dítěte na konci filmu zakódoval tajné hlubší poselství. Celý film má "šestákovou" vizuální atmosféru, je poskládán z béčkových rekvizit a citátů. Kritici v tom viděli jakousi "gilliamovštinu", prostě sci-fi trochu jinak, jakoby nešikovně, což bude zřejmě to umění, ta osobitost. Ale ona "nešikovnost" souvisí s očima toho dítěte, Gilliam tam podle mě říká: Pop má ve svém jádru Dítě. Ba každá kreace má ve svém jádru toto Dítě, které se potřebuje vyrovnat s něčím kolem sebe.
To Dítě ve Dvanácti opicích si vysnilo celý ten příběh ze "šestákových" rekvizit, které zná, aby se vyrovnalo s naším světem. Se světem, v němž se předměstí noří do násilí a špíny, na záchodcích v restauracích na hlavní třídě si myjeme ruce mýdly, která jsme předtím napumpovali zvířatům do břicha a měřili, za jak dlouho zdechnou, a do toho všeho nám média hustí do hlavy reklamní magické formulky, které se střídají s headliny o ptačí chřipce, nemoci šílených krav či hurikánu s nějakým pěkným dívčím jménem. Celý ten zoufalý dětský pohled na konci Dvanácti opic je o touze propašovat do tohohle světa smysl, krásu, zachránit dětskou slast."
Ona stále jezdí!
Možná je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou jsem kdy řekl. Svět "přenádherných spiknutí", svět vzrušujícího strašení není děsivý tím, že v něm někdo unáší děti a rozprodává jejich těla na orgány. On je děsivý tím, že lidská psýché má schopnost si takový svět stvořit, je schopná nás donutit v takovém světě žít, proto je Bruce Willis ve zmiňovaném filmovém opusu tak zneklidňující. Ten, kdo z dětství včas nevyroste, černá sanitka si pro něj opravdu přijede.
Vzrušující se promění v neurotické, psychotické, paranoidní. Tahle paranoidní potencialita dýchá z většiny děsivých městských legend, tu rozpitval i Gilliam - a to geniálně, neboť pokradmu prozradil to, co psychiatři už dávno zapomněli: že každý hrůzný svět paranoika začíná u černé sanitky. Ona stále jezdí po našich ulicích. A stále si na nás brousí zuby. Snad proto si o ní nikdy nepřestaneme vyprávět, ať už bude mít jakoukoli sezónní fazónu, kterou si nadiktuje epocha.
Kdysi jsem zadal heslo "černá sanitka" do Googlu a vypadla mi anonymní povídka na serveru Písmák. Byla o incestu mezi bratrem a sestrou. V povídce ona sestra na počátku bratrovy puberty zemřela. V tu chvíli jsem pochopil, že nikdy žádná neexistovala. Že autor stvořil sestru jako symbol dětství, ten incest byl "alchymický", "sestra" byla druhá tvář androgyna, ženská stránka hrdiny.
Hlavní hrdina té povídky se k sestřině smrti stále vracel, jednou po letech se začal prohrabávat tím, co po sestře zbylo, haraburdím svého dětství. Hledal klíč k tajemství, které sestru obestíralo, hledal odpověď, proč ho mrazí při vzpomínce na ní. A nakonec v jakési školní písance našel sloh, který kdysi "sestra" napsala. A on tento dětský sloh přečetl jako velikou báseň, ba jako naléhavý vzkaz. Ta říkánka zněla:
"Po městě jezdí černá sanitka a unáší děti,
Nejvíc se jí bojí můj bráška, protože je ještě malý.
Neboj se, můj malý bráško, i ty budeš jednou velký.
Musíš být brzy dospělý, bráško,
Musíš být silný a dospělý!"
Snad je to ten nejnaléhavější možný vzkaz. Pro nás pro všechny, moji malí bráškové. Pro nás pro všechny.
Autor je mediální teoretik.
