V médiích býváte označovaná za jednu nejvýraznějších nastupujících postav současného filmového dokumentu. Čemu to přičítáte?
My jsme malá země a dosáhnout takového "mediálního úspěchu" je tedy relativně snadné. Já jsem měla štěstí, že Ženy pro měny přinesly zajímavé téma a měly promyšlené PR. Ale stejně nevím, co si pod tím označením představit. Já se vlastně za moc výrazného člověka nepovažuji. Jsem taková obyčejná.
Kterého svého filmu si ceníte nejvíc?
Sejdeme se v Eurocampu.
Proč?
Protože na to, v jakých podmínkách vznikal, dopadl podle mého názoru velmi dobře. Myslím si, že přináší podstatné téma, má specifický humor a proniknul do místní reality. Já ten film mám nejradši. Mám k němu nejblíž, ale možná je to tím, že je zatím můj poslední film.
V čem byly náročné podmínky pro natáčení?
Měli jsme k dispozici málo natáčecích dní a málo dní ve střižně.
Co vám natáčení filmu Sejdeme se v Eurocampu přineslo?
Uvědomila jsem si, že bych chtěla bydlet někde na vesnici a dělat tam lokální politiku. Že by mě bavilo žít v nějaké takové komunitě. A že je dobré mít kolem sebe dobré vztahy. Zní to sice jako klišé, ale je to tak.
Vy jste se k politice dostala tím, že jste začala pracovat jako šéfredaktorka časopisu Nového prostoru. Co vás přimělo k té odbočce ze zdárně započaté filmařské dráhy?
Vrátila jsem se po třech měsících ze zahraničí a potřebovala jsem práci. Netočím komerční věci, což znamená, že kdybych začala připravovat nový film, někdo by mě musel živit. A mě nikdo neživí. Procházela jsem inzeráty a do toho jsem si koupila Nový prostor. Tam jsem našla inzerát na místo šéfredaktora a řekla jsem si - co takhle dělat časopis! Navíc časopis, který lidem pomáhá. Časopis, který mi připadal, že v něm nic není. Tak jsem se přihlásila na konkurs.
Zamýšlela jste se nad tím, že s vedením časopisu nemáte velké zkušenosti?
No jistě. Momentálně s tím ale bojuji nejvíc. Na začátku byla moje energie hodně přímočará. Věřila jsem si v tom, že dokážu věci organizovat, že umím dobře řídit a vést lidi. Co se týče obsahu časopisu a novinařiny, na to narážím nejvíc teď. Na začátku totiž bylo jasné, že ten časopis není dobrý. A že je v mojí moci to změnit. Teď ale vnitřně řeším, jak ho dělat co nejlépe. A to ne tak, aby mi lidi říkali: Teď jsem si koupil Nový prostor a je tam i něco ke čtení. Ale aby mi za rok řekli: Ten Nový prostor, to je nejlepší časopis, co tady je.
Jaké to je být spojovaná s časopisem pro lidi bez domova?
Mně vadí, když něco nefunguje, jak by mělo. Ale jinak je mi to úplně jedno. To, že Nový prostor prodávají lidi v sociální nouzi, mi připadá výborné. To je taky jeden z důvodů, proč tuhle práci dělám. Mám za to, že když si lidi spojí mé jméno s tím, že jsem točila filmy a teď vedu Nový prostor, může to tomu časopisu pomoct.
Jaká je vaše čtenářská obec?
Ta je dost různorodá a myslím si, že teď se hodně proměňuje. Dříve čtenářskou skupinu tvořily hlavně ženy nad padesát a studenti, teď z e-mailů, které dostáváme, vyplývá, že se přidává i střední třída.
Co těmto lidem prostřednictvím Nového prostoru sdělujete?
Přemýšlejte a koukejte se kolem sebe. Mojí první metou v Novém prostoru bylo dělat časopis, který lidi opravdu čtou. Protože za poslední rok jsem od lidí ve svém okolí slýchala: Já ten Nový prostor koupím, abych někomu pomohl, ale pak to doma vyhodím. Sama jsem to dělala taky tak. Mým cílem je tedy dělat časopis, který si někdo koupí a tím pomůže prodejci. Doma si ho pak přečte, něco se dozví, zamyslí se a třeba i naštve.
Erika Hníková (30) je původní profesí režisérka dokumentárních filmů. Velký ohlas vzbudil její celovečerní snímek "Ženy pro měny" (2003), který na příbězích několika současných žen ukazuje, jak nesnadné je uniknout soukolí byznysu, který se točí kolem ženské krásy. Její poslední film, "Sejdeme se v Eurocampu" (2006) je pohledem do vesnického společenství v časech, kdy socialismus je dávno pryč, ale Evropská unie ještě nezdomácněla. Po loňském návratu z několikaměsíční cesty po Jižní Asii se Erika Hníková rozhodla zkusit své štěstí coby šéfredaktorka časopisu Nový prostor.
