Freud rozdíl mezi psychickým zdravím a neurózou zrelativizoval věru revolučním způsobem. Nalezl univerzálně problematické body psychického vývoje, všelidské konflikty, které každý v jisté chvíli řešíme. Jedno z řešení, neuróza, nás činí nestabilními, znesnadňuje nám život s druhými lidmi a působí problémy při sociální adaptaci.

 

Tímto radikálním pohledem Freud otevřel cestu (na níž sám ovšem nikdy nevkročil), která je spíše slepou uličkou. Mnozí na této cestě v budoucnu zpochybnili samotný pojem psychické nemoci, brutálně ho zpolitizovali a prohlásili, že psychická nemoc je jen produkt kultury, že tato kategorie jen vyvrhuje ty, kteří nepřijali základní normy své společnosti.

 

 

Konflikt se sebou, ne se společností

 

Freud znal terminologické potíže okolo pojmu "psychické zdraví". Sám jednou ten pojem definoval jako "schopnost milovat a pracovat". To je nečekaně obecná a mnohovýznamová definice. Přesto Freud věděl, že neuróza existuje. Jeho zdánliví nástupci však nakonec zpochybnili existenci kategorie psychické normality.

 

Ve Formanově filmu Přelet nad kukaččím hnízdem je tato víra, bytostně spjatá s atmosférou šedesátých let, vyjádřena: V blázincích jsou ti, co vidí svět jinak, nepřizpůsobiví, politicky neúnosní. Tuto politizaci neurózy (stejně tak psychózy a schizofrenie) by Freud zajisté odmítl. A odmítl by ji každý, kdo žil s neurotikem. Každý, kdo neurotika poctivě léčil, tedy poslouchal ho hodiny a hodiny, brodil se jeho nesnesitelnou infantilitou a sebestředností.

 

Politizátoři psychologie neurotikovu nestabilitu považují za důsledek konfliktu s okolím. Neurotikova nestabilita je však výsledkem konfliktu se sebou samotným. Tento konflikt, mimo jiné, shodou určitých okolností, vždy vede i k neadaptabilitě se společností. Neboť, kdo nepřijme sebe, nemůže přijmout ani druhé. I kdyby společnost zrušila veškeré mocenské nástroje, zrelativizovala veškeré své hodnoty, ba předefinovala je plně podle přání neurotika, neurotik bude nemocný. Bude trpět. Nesnese svět kolem sebe, neboť nesnese sebe samotného.

 

 

Metafyzické Zlo

 

Výraz "bude nemocný" samozřejmě plodí řadu pochybností. Nemoc lze v jistém smyslu definovat za pomoci selského rozumu jako "to, na co se dá umřít". Psychická choroba skoro vždy z této prosté, leč moudré, definice uniká. Je to nemedicínská kategorie. Přesto neurotik není "normální". Nikoli proto, že se hroutí pod tlakem světa, nikoli proto, že není schopen ho snést v jeho aktuální historické podobě, ale proto, že není schopen vývoje.

 

Bohužel, to je univerzální "boží zákon" světa. Bůh či Já, jedno jak to nazveme, po nás chce vývoj, brutálně si vynucuje dospět a tvrdě nás ztrestá, když se tomuto imperativu vzepřeme. Ti, kdo zpochybňují ve jménu postmoderního relativismu či zpitomělého radikalismu pojem psychické choroby, jednají stejně, jako když se snaží rodič podlézat dítěti. Je to jako kdyby rodič uspořádal domácnost a výchovu podle přání dítěte.

 

To by bylo pravé metafyzické Zlo, pravé vítězství Ďábla. Převrácení věčného božského řádu naruby. Taková snaha ublíží především dětem, potažmo neurotikům. Prvním tím zabráníme dospět, druhým najít cestu, úlevu, poznání, pohyb, svobodu. A přesto právě to dnes děláme.

 

 

Věčný nepřítel

 

Žijeme ve zvláštní době zbožnění dítěte a zákonitě tím i zbožnění neurotiků. Necháváme se jimi vést, v módě, v jazyce, v hudbě, v literatuře, v umění, fascinují nás, volíme je za krále reality show, předáváme jim vládu ve všech myslitelných oblastech. Rozhodují o stylu, o tom, co právě letí, podkreslují naše životy svými rýmovačkami.

 

Dítě se ujímá vlády na všech úrovních života. Je to symptom děsivé kolektivní neurózy. Politizace psychické choroby, útok na legitimitu této kategorie jazyka a myšlení, je ezoterní mystickou naukou této společenské tendence. V laickém podání tato nauka tvrdívá: "nelze určit, co je normální".

 

Hleděl jsem Ďáblovi do tváře několik let, znám ho jako své boty, znám Neurózu a její úskoky a žádná "politická korektnost" mi ani do budoucna nezabrání být k Neuróze milosrdný, nikdy Ďábla neoznačím za normálního, v tom smyslu, že by to mělo být něco, co můžeme tolerovat, respektovat, s čím se můžeme smířit. Nemůžeme a nesmíme, je to nízkost světa a já si troufám toho slova použít a nést za to veškerou etickou odpovědnost.

 

Přitom však toto vědomí je vyváženo hlubokým poznáním freudismu: s tímto Ďáblem svádíme zápas každý a každý s ním v určité chvíli prohráváme. Není hanba prohrát s tímto Věčným Nepřítelem, hanba je prohlásit ho za Přítele.

 

 

Neuróza jako norma

 

Řekl jsem: nemůžeme a nesmíme se s Neurózou smířit. Ta věta je nebezpečná, pokud si neuvědomíme, že nejsou žádní Oni (neurotici) a My (zdraví). Jsme jen My (zápasící o svobodu). V každé chvíli si všichni na Neuróze vybojováváme svou "normalitu", svou "dospělost". Ta válka běží na mnoha frontách současně a nikdy nekončí. Dítě z nás nikdy nezmizí, nikdy není definitivně překonáno. Je lákavé, snadné a v jistém smyslu přirozené mu podlehnout, splynout s ním znovu. Jsou jisté výsadní chvíle v této nekončící válce, kdy Dítě má největší šance, kdy přichází jeho čas, kdy nastupuje zákonitě do ofenzívy. Čas velikých zkoušek, velikého zasvěcení: uvědomění si svého "obrazu u druhých", konec sexuální latence, smrt rodičů, zrada přítele, konfrontace s agresí...

 

Neprogresivní, do sebe zakousnuté vzorce známé psychologům z těchto ohnisek lidských životů, se však dnes stávají normou. Anorektické obrazy kostlivců se stávají měřítkem módy. Bulimické hltání je konzumním ideálem. Narcismus je oficiální ideologií doby. Exhibicionismus kurev všeho druhu, které se prodávají na trhu, je prohlašován za samu přirozenost člověka. Hysterie je vyhlášena za citlivost. Cykličnost nutkavých neurotiků se proměnila ve všudypřítomnou refrénovitost Popu...

 

 

Věčný král světa?

 

Jistě, můžete mi namítnout: vedoucí úloha psychicky nestabilních jedinců v dějinách přeci není nic nového. Vždyť dávné kultury se nechávali vést právě těmi, kdo trpěli halucinacemi, anebo těmi, kdo si takové stavy navozovali za pomoci drog. Říkalo se jim většinou "šamani". Stejně tak ještě před pár desítkami let určovali morálku světa "umělci popření" sdružení ve všemožných církvích.

 

Není naše dnešní "volba neurotika" do čela společenského dění jen navázáním na tuto prastarou tradici? Nejde o antropologickou konstantu? Není Dítě králem světa vždy? Při povrchovém pohledu by se zdálo, že jistě. Jenže je to trochu jinak.

 

Dávné kultury věděly, že existuje "temná strana", personální i kolektivní nevědomí. Všelijací "šamani" byli vysíláni do tohoto stínu světa, aby tam hledali odpovědi, jež si většina společnosti z dobrých důvodů odpírala. Církevní popírači byli zase jakýmisi betonáři mezi naším a tamtím světem. Dnešní vítězství neurózy je však jiného druhu. Dnešní vyslanci do světa za zrcadlem nás do tohoto světa strhávají, snaží se nás přesvědčit, že jejich identifikace s tímto světem (nikoli jeho prohlédnutí!) je normální a žádají pro ni společenský respekt.

 

Umělci matlající velepodstatné skvrny na plátno místo vyhledání psychoterapeuta žádají státní dotace a pobyt v učebnicích za svá terapeutická dílka. Kýčaři a exhibicionisté z pop-music lokající pozornost světa, jež je utvrzuje v tom, čím si vnitřně vůbec nejsou jisti (svou existencí), vedou kampaně, jež mají určit, co je správné, pokrokové, ba normální (!). Lidé, co nesnesou svět kolem nás bez požívání drogy, obsadili veřejný prostor svými kázáními o tom, co je to svoboda (!!). Vkusné = homosexuální. Krásné = anorektické a infantilní. Rozumné = egocentrické a sebepožírající...

Ne, není hanba prohrát s Dítětem, hanba je prohlásit tuto prohru za vítězství.