Od počátku mou práci provází jisté - ovšem zákonité - nedorozumění. Před časem jsem na tomto místě publikoval výklad pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém. A prohlásil jsem, že Široký v pohádce reprezentuje oralitu. V tu chvíli samozřejmě čtenářovu pochopení počnou bránit všechny možné předsudky, jaké jsme si za sto let udělali o psychoanalýze.
Co to jako znamená, že v pohádce najdu nějakou tu freudovskou "oralitu"? To měli vypravěči pohádky nějaký komplex, který do svého dílka vtělili? Nebo tam chtěli snad zašifrovat nějaké tajné poznání, které pak vynesl na světlo světa až světlonoš Freud? Anebo jak se "to" tam teda dostalo?
Proč něco funguje?
Jsou to otázky vlastně velmi logické. Snad se odpověď vyloupne, když stručně připomenu, o co mi vlastně jde. Nehledám v kultuře, v pohádkách, reklamách či politických projevech žádná potlačená přání nebo traumata. Zajímá mě, proč se v kultuře něco opakuje. Z jedné strany je odpověď na takovou otázku prostá, zvláště je-li kultura proměněna v trh: protože to prostě funguje. Ale proč něco funguje a něco ne?
Prý hledám Freuda, sex a pár freudiánských konceptů úplně za vším. Ale není to pravda. Když je někde objevím, s radostí na to upozorním. Za vším ale nejsou. Nenašel jsem žádné hodnověrné stopy po analitě, oralitě, faličnosti či třeba pudu smrti v seriálu Velké sedlo (navzdory slibnému názvu).
Nenašel jsem nic podstatně "freudovského" ani v seriálu Bez ženské a bez tabáku (navzdory velmi slibnému názvu), ani v cyklu Křeslo pro hosta, ani v novém pokračování Nemocnice na kraji města... Shodou jistých okolností však právě tyhle pořady a artefakty v čase zapadly, či zapadnou.
Polda a Olda
Co nezapadlo a nezapadne? Co se stává legendou, klasikou, fetišem, fenoménem? Zdá se mi, že právě to, co má v sobě vepsány jisté všelidské struktury pojištěné naším dětstvím. Všichni si jistě pamatujeme slavný časopis Čtyřlístek ze
Autoři komiksu byli však ještě psychologicky preciznější. Vytvořili ze skřítka Poldy typického "imaginárního kamaráda", jímž se děti tak často obklopují (Poldu nikdo nevidí, krom hlavního dětského hrdiny Oldy). Tvorba imaginárních kamarádů má své psychologické zákonitosti. V klipu skupiny Cranberries „Salvation“ je představena jedna typická podoba imaginárního kamaráda: ambivalentní klaun, svádějící dítě "ke špatným věcem" a k porážce rodičů. Klaun mívá zdůrazněna ústa (oralita) a vytrčené vlasy, v klipu přímo ostny (faličnost). V Poldovi a Oldovi byla akcentována oralita.
Jindy ale v dětských kazuistikách nabere tvorba imaginárního kamaráda podobu dvojníka, který jen "zachytává" stín dítěte jako mucholapka mouchu. Jsou známy případy, kdy doma vzorné děti své rodiče tak dlouho děsily historkami o "zlém klukovi" ve škole, až si rodiče byli nuceni zjistit, že toho zlého kluka mají doma a všechny ty historky o zlobení ve škole jsou historkami o zlobení jejich vlastního syna.
Jiné verze imaginárních kamarádů
Mimochodem, imaginární kamarádi mohou prozrazovat i jiné rysy rodící se psýché, než ty všelidské a univerzální. Jeden můj známý se mi svěřil, že v dětství byl ředitelem imaginárního podniku a řídil takto celý zástup podřízených, kteří ho naprosto respektovali - to jsou typické herní fantazie jedináčků. Ten imaginární podnik z dětství měl své jméno, a když si později známý zakládal firmu, pojmenoval ji stejně a dnes trvá na tom, aby zaměstnanci nosili v práci baseballovou čepici s logem, které jako magický fetiš vymyslel také v dětství.
Zvláště dívky zase často vedou třídu imaginárních dětí. Jedna taková "učitelka" si vedla dokonce i třídní knihu. Měl jsem to štěstí tento tajemný dětský artefakt spatřit na vlastní oči - každý den dělala holčička docházku neexistujících žáků, udělila asi 500 poznámek a kolem 10000 známek.
Zkrátka, snad je teď jasné, proč v našich vzpomínkách zůstal Polda a Olda více než seriály, jejichž jméno si dnes ani nevybavíme. Něco funguje a něco ne. Hledám spojující strukturu za tím, co funguje.
Muž-žena, malý-velký
Základní jednotkou pop-kultury je dvojice. Strukturalismus hovoří o "binárních opozicích". Myslím, že existují tři základní binární opozice, které jsou v pozadí dvojic, jež "fungují". Základní polaritou je jistě "muž-žena". Napětí mezi těmito dvěma postavami už nějaký ten pátek lidi zajímá. V tom spočíval úspěch dvojice Bohdalová-Dvořák nebo Šimek-Bubílková, a konstatovat to je celkem banální. Zajímavější polaritou je "malý-velký". Jejím utajenějším významem je totiž opozice dospělého a dítěte. Proto fungovala - dle mého soudu - dvojice Šimek-Sobota. Je zjevné, že Luděk Sobota v ní zosobňoval rozverné dětství, jež Šimek latentně otcovsky umravňoval. Tím vytvořili jakéhosi "tajného Spejbla a Hurvínka". Jiným příkladem jsou zajisté Bob a Bobek, kteří již svými jmény postihují celý smysl polarity.
Orální-falický
Avšak existuje ještě jedna, nejzáhadnější a nejméně pojmenovaná polarita, která funguje. Ještě jedna skrytá struktura pod mnoha texty populární (úspěšné) kultury. Je to polarita představená již v pohádce Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Polarita "orální versus falický". V pohádce intervenoval z mnoha důvodů ještě "voyeristický Bystrozraký", ale chceme-li libidinosní (a infantilní) vývoj co nejvíce zjednodušit do dvou symbolických figur, musíme zobrazit něco orálního, vytvářejícího bratrství s čímsi falickým.
Ano, bratrství, neboť orální a falický nikdy nestojí proti sobě (jako muž a žena či dospělý a dítě). Oba táhnou k jednomu cíli (genitalitě), anebo mu oba potměšile brání (tehdy zosobňují neurózu).
Pokud by dnes přistáli na Zemi mimozemšťané a chtěli po mě vysvětlit, co je to lidská kultura a jaký má základní vzorec, řekl bych jim: Víte, hoši, člověka hodně formuje jeho dětství. Kultura je zabydlená postavami, které různé konflikty dětství symbolizují a řeší. Jeden ten velký konflikt souvisí s ústy, trávením a análem. Druhý s penisem, který jedni mají a bojí se, že o něj přijdou, a druzí ho nemají a je jim divné proč. A tak nás strašně baví dívat se na dvě postavy, z nichž jedna je "orálně-anální" a druhá "falická".
Jenže mimozemšťan by asi nerozuměl. "A jak se to konkrétně projevuje?" zeptal by se možná. "To jako jeden ukazuje penis a druhý anál, nebo co?" byla by asi logická otázka. Ale kdepak, pousmál bych se já. To by nebyla kultura, ale takzvaná pornografie. Aby to byla kultura, musí vše být trochu zašifrované. Pak nám to způsobuje teprve tu pravou slast, neboť jediná opravdová slast, pro niž lidem stojí za to žít, je tajná slast.
Podívejte, hoši, ten orálně-anální musí mít velkou, zdůrazněnou pusu, anebo být tlustý, anebo obojí. Prostě musí bejt takovej kulatej, řekl bych, pak bych vytáhnul svého medvídka z dětství, ukázal na něj a upřesnil: prostě tak nějak. No a ten druhý, ten musí být spíš vytáhlý, tenký a je vhodné, když je na něm něco ztopořeného - krom penisu.
... pokračování příště
Autor je mediální teoretik.
