Laurel, Hardy a spol.

Pak už bych ukončil teorii a pustil video. Nejdřív bych promítl pochopitelně pár záběrů s Laurelem a Hardym. Ano, jeden z nich je akcentovaně tlustý, druhý tenký a s nahoru trčími vlasy. Když jsou dohromady, skvěle to funguje.


"A to vám stačí?" zeptal by se možná návštěvník z vesmíru, a já bych takovou lehce impertinentní poznámku nejspíše přeslechl. Radši bych pustil nějakou ukázku s Voskovcem a Werichem (mimochodem, všimněte si, že máme vždy tendenci dát toho falického při pojmenování na první místo!).


"No jo, je to stejnej vzorec, ale neni to tak zřetelné," postřehl by možná ufon.
"Když to neni pro děti a mluví se tam, tak to nemusí být tak jednoznačné, může to být náznakovitější. Ale pod tím je pořád ta základní struktura," replikoval bych.


To už by na obrazovku vpluli Jů a Hele, hrdinové mého dětství. Zastavil bych obraz a ukazovátkem se snažil vetřelce upozornit na pár základních zákonitostí, které stejně již pochopili, neboť my lidi fakt nejsme nějak moc tajemné a složité bytosti. Ten hnědý je tlustý, kulatý, medvídkovitý a má akcentovanou hubu. Ten zelený je falický, tenčí. Prostě braši, jak se patří.


Muf

"A co ten Muf?" zeptal by se překvapeně nejspíše jeden z hostů.
"Dobrý postřeh, vaše civilizace bude asi trochu vyspělejší než naše. U nás se takovými otázkami nikdo nezabývá, kromě mě," odvětil bych skromně a stručně shrnul pár článků z PubWebu: oralita je trochu nevyzpytatelná, mnoho příběhů o skřítcích tuhle záludnost a potměšilost dobře zobrazuje, psal jsem o tom v eseji Teorie trpaslíka. Jenže není moc vhodné, aby orální postavička byla záludná, to nemáme rádi, neboť je nejkrystaličtějším zosobněním dětství jako takového.

 

A dětství je potřeba neustále očišťovat, právě proto, že je tak temné. A tak orální záludnost na sebe ve Studiu Kamarád vzal Muf. Všimněte si, hoši - pravil bych - jak má akcentovanou hubu. Nejvíc ze všeho se podobá žábě. A kdybyste nahlédli do našich magických grimoárů - to byly takové knihy o tom, jak se dostat do styku s klíčovými figurami naší mysli - našli byste tam takových žab spoustu. I v pohádkách je jich hodně.

 

Prostě jsou pro nás orální díky své velké hubě (ve srovnání s velikostí těla). A taky si všimněte, že ten Muf nemá vůbec ruce, volal bych vzrušeně na návštěvníky z kosmu, a už bych to nevydržel a zapnul internet. Na PubWebu bych jim pak pyšně ukazoval: Tady o tom píšu, o tom, jak dítě nevnímá své ruce jako součást svého těla.


Pane, pojďte, budeme si hrát.

Ale to už by běžel na obrazovce další skvost: Potkali se u Kolína. Mimozemšťan už by dobře rozuměl: Ten malý kulatější je orální a ten velký reprezentuje fal. "Všimněte si, jak je ten malej orální nevinnej a roztomilej," upozornil bych hosty. Tu potměšilost na sebe musel vzít tentokrát pan falický. A proto připravuje tak "pěkně vypečené hry".


Pak už bych střídal videoukázky v rychlejším sledu. Jakmile znáte základní vzorec, jde to ráz na ráz. Další dvojkou je Křemílek a Vochomůrka. Ufoni by nejspíše jen přikyvovali...
Nejmocnější zemí na Zemi jsou ovšem USA, připomněl bych, poklonil bych se směrem k Atlantiku a dodal: "Tohle milují tamní děti", načež bych pustil slavný televizní cyklus Sesame Street, jakési americké Studio Kamarád. Kupodivu kulturní rozdíly nezabránily, aby se na obrazovce nepitvořili dva maňásci tak podobní našim Jů a Hele. Jeden je kulatý a má velikou pusu, druhý větší, tenký a trčej mu vlasy...


Mé hosty už by to však asi nudilo. Museli by mít pocit, že lidstvo už prohlédli až hanba.


Bobík a Pinďa

Ale já bych si to prostě neodpustil: Otevřel bych starý kufr a ukázal svůj poklad - staré Čtyřlístky. Mimozemští návštěvníci už by sice asi studovali kosmické jízdní řády, aby si prohlédli také nějakou zajímavější planetu, ale já bych vyložil téměř posvátně: To je poklad naší kultury. Víte, když pan Němeček kdysi v roce 1969 nakreslil první díl a nazval ho

Vynález profesora Myšpulína, byli Myšpulín a Fifinka něco jako manželé a Bobík s Pinďou něco jako jejich děti.

 

 Časem se koncepce změnila a všichni začali žít v jakési komuně, ale latentní vztahy tam zůstaly. Kocour Myšpulín je otcovský a fenka Fifinka mateřská, to je jasné. Ale všimněte si Bobíka a Pindi - oni ztratili pozici synů, čímž by se mohli stát zbyteční a přestalo by to celé fungovat. Jenže Bobík je orálně-anální, kulatý, a Pinďa je tenký a má fantasticky ztopořené uši...


Jenže to už by moji hosté byli nejspíše ti tam. Kdybych pohlédl z okna, možná bych je viděl nastupovat do jejich kosmického plavidla. Teda, takhle z dálky bych řekl, že je to spíše kontejner. A pak by mi asi došlo, že ten jeden mi hrozně připomínal Lasicu a druhý Satinského. Pak by mě možná napadlo, proč se vlastně říká Lasica a Satinský, a nikoli Satinský a Lasica. A pak už bych si asi připadal trochu divně.
Já vážně vidím toho Freuda všude...

 

Autor je mediální teoretik.