Novobydžovské náměstí zdobí Mariánský sloup.
Snímek: Richard Grégr
Město za dluhy
V historii to bývalo jinak. O královském městě máme zmínky už z roku 1305, kdy Václav II. přenesl město ze starého místa na nové. Jenomže Jan Lucemburský měl později dluhy, které chtěl jeho pomocí vyrovnat. Prodal město Vartemberkům a z královského města bylo rázem poddanské. Vartemberkové sice v roce 1407 Bydžovu privilegii poskytli práva měst královských, ale to byla jen náplast na dávnou slávu. Teprve v 16. století se podařilo měšťanům z poddanství vykoupit a Bydžov se znovu stal královským věnným městem. Velkou zásluhu na tom měl rodák Marek Bydžovský z Florentina, rektor Karlovy univerzity, matematik, astronom, historik, kronikář i děkan artistické fakulty.
Když se v roce 1751 město stalo centrem nově vzniklého Bydžovského kraje, sahajícího od Krkonoš až k Poděbradům, zdálo se, že jeho hvězda září. Ale už v roce 1784 se sídlo přeneslo do Jičína, který byl příhodněji položen, byť aspoň název kraje zůstal stejný. Ještě v roce 1850 byl Nový Bydžov s 4919 obyvateli největším městem kraje. Přesto byl ve stejném roce "degradován" na město okresní. Po sto deseti letech, v roce 1960, skončila i tato sláva, a zůstal jen střediskem okolních obcí.
Náměstím středověkého města
Pokud nevíte, jak vypadala středověká města, zajeďte právě do Nového Bydžova. Hradby už nečekejte, ale půdorys je to nejcennější, co se z historického města zachovalo. Už staří Římané to měli rádi přesné. Vytyčení polohy města začínalo určením středu osnovy, který je v centru náměstí, ze kterého pak vycházely pravoúhlé ulice. V Novém Bydžově stavitelé tuto zásadu přesně dodrželi. Pozdější změny už postavení ulic výrazně neovlivnily.
Mariánský morový sloup uprostřed náměstí byl dokončený rok po epidemii v roce 1715, přestože už 3. května 1697 byly "položeny grunty pro sloup a obraz rodičky Boží Panenky Marie v prostřed rynku". Novogotickou radnici v rohu náměstí si nechali novobydžovští postavit v letech 1862 - 1865. Autorem je zámecký architekt z Chlumce nad Cidlinou Josef Míča a patří k nejlepším novogotickým stavbám u nás. Pražský sochař Barth ji pak uvnitř vyzdobil bustami Mistra Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova a velkými pískovcovými sochami ve výklencích fasády - Karla IV. a Jiříka Poděbradského. V hale je zazděna pískovcová konzole ve tvaru hlavy mnicha z počátku 14. století, pocházející z bývalého minoritského kláštera, který stával u židovského hřbitova. Byla nalezena v roce 1844 při bourání Metličanské brány.
Po nedávné rekonstrukci vypadá radnice opět jako na původních plánech. I u vchodu dříve odstraněné desky hořického sochaře Karla Samohrda připomínají Tomáše G. Masaryka a Edvarda Beneše.
Město kostelů
Největší z chrámů, děkanský kostel sv. Vavřince, původně zasvěcený Matce Boží, těžko celý vyfotíte. Gotická trojlodní stavba z počátku 14. století je kolem dokola ukrytá v uličkách. Kostel prošel barokními úpravami, ale i požárem, přesto působí impozantně. Oba věžní zvony ze 16. století doplnil v roce 1999 Vavřinec, ulitý ve zvonařské dílně rodiny Dytrychů v Brodku u Přerova.
Na západní straně města u nemocnice připomínají od války v roce 1866 obelisk a pár náhrobků rakouské, saské i pruské vojáky, kteří zemřeli v bydžovské nemocnici. Z druhé strany pole vyčnívá věž jednolodního cihlového novogotického kostela u nového hřbitova z přelomu 19. a 20. století podle plánů architekta Josefa Mockera. Opodál, vedle křesťanského hřbitova, vznikl svorně nový, židovský.
Na východním okraji města, v části Metličany, objevíte nad Cidlinou pozdně barokní kostel sv. Jakuba Většího. Stojí na místě chrámu z konce 13. století, jehož pozůstatky jsou ve dnešním zdivu. Kostel stavěl v 70. letech 18. století František Kermer z Hradce Králové, ale v plánech lze vidět vliv pražského architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. V posledních letech byl už zruinovaný kostel opraven.
Výčet novobydžovských zajímavostí by nebyl úplný bez zmínky o židovské historii. V roce 1520 měli zdejší Židé za hradbami města hřbitov, kde se pohřbívalo do roku 1885. Po pražském a kolínském hřbitově je tedy nejstarší v Čechách. Nachází se zde bezmála půldruhého tisíce náhrobků, nejstarší z roku 1577. V novobydžovské synagoze se dnes scházejí členové českobratrské církve husitské. Bohužel hřbitov není běžně přístupný, domluvit se lze v muzeu.
Město studentských zábav
V roce 1805 se ve městě narodil Josef Němec. Tento český vlastenec se zapsal do učebnic literatury, když si vzal o 15 let mladší Barunku Panklovou. Seznámil ji s dalšími vlastenci, podporoval ve spisovatelství, až se pod jeho jménem jako Němcová proslavila. Historie však k němu tak vstřícná nebyla. Sama Božena Němcová přijela do Bydžova na studentskou merendu v srpnu 1861. Do nedalekých lázní v Mlékosrbech jezdila na léčení.
Zeptat se dnes studenta, co to je merenda, přesnou odpověď asi nebude znát. Před sto padesáti lety to bylo jinak. Právě tyto slavnosti jsou pro Nový Bydžov typické. Dva dny plné zpěvu, tance a deklamování veršů. Studenti si zvolili panímámu a pantátu, kteří slavnosti řídili. První vznikly na počátku 40. let 18. století a podle tradice byly odměnou schválenou Marií Terezií za studentskou účast v akademické legii při obraně Prahy proti francouzským a bavorským vojskům ve válce o rakouské dědictví. Skutečností bude spíše to, že když se na konci prázdnin několik studentů vydávalo do škol Prahy, obešli i své dívky, které se s nimi rozloučily. Postupně slavnost získala národnostní charakter.
Z radních protokolů lze dokázat slavnost od roku 1750, kdy studenti obdrželi dokonce dva sudy piva z vysočanské pivovaru. Přijížděli sem i osobnosti tehdejšího života jako Klicpera nebo Čelakovský. Jedna z největších merend se konala po válce, v roce 1946. Při oslavách 125. výročí vzniku novobydžovského gymnázia v roce 1998 se studentské slavnosti obnovily. Konají se nepravidelně, naposledy to bylo v roce 2005.
Ráj dřevěných kostelů
Novobydžovsko ukrývá spoustu krásných starých kostelů. Románský sv. Prokop ve Starém Bydžově pamatuje rok 1186, jen o dvě století mladší je sv. Stanislav ve Smidarech. Zvláštností jsou však kostely dřevěné, které najdeme v Loučné Hoře, Měníku nebo ve Vysočanech. Dřevo jako snadno zpracovatelný materiál lehce podléhá zkáze. Většinu roubených kostelů dnes najdeme na východě republiky, ještě před sto, sto padesáti lety jich tady v okolí stávalo deset. Tři dřevěné svatostánky v okolí Nového Bydžova tak tvoří skutečně unikátní seskupení.
Vysokou masivní stavbu kostela sv. Jiří v Loučné Hoře z temně hnědých trámů se šindelovou střechou je vidět zdáli nad přízemními domky. Stojí na návsi a proti modré obloze je nedávno opravený kostel impozantní. Prostřední loď má tvar protáhlého osmiúhelníku, na který po stranách navazují dvě pětiboké apsidy. K těm ještě na obou koncích patří dva malé přístěnky. S takovou kompozicí se nesetkáváme příliš často. Mezi vesnickými domy působí jako pohlazení času. Dnešní kostel není původní. Ze záznamu z vojenského mapování za Josefa II. vyplývá, že kostel - pravděpodobně už druhý - byl ve špatném stavu. Byl proto stržen a na jeho místě v letech 1778 - 1780 vystavěn třetí, s podstatnými úpravami stojící dodnes.
Jak se tehdy stavělo
Dělníci spotřebovali na stavbu tohoto kostela pět kop pískovcových kvádrů z Holovous, patnáct sáhů kamene na zdění, 203 kmenů dlouhého dříví a sto kop šindele. Zvláštností byl nákup devíti a půl strychu dřevěných floků za 19 zlatých. Stavbu financovali věřící v okolních obcích. V kostelních pokladnách se první rok sešlo 290 zlatých, napřesrok dokonce 823. Podle záznamů lze spočítat, že celé dílo včetně dokončení interiéru i výzdoby v dalších dvou letech přišlo zhruba na 2250 zlatých. Víme také, jak byli placeni jednotliví mistři. Zedníci za podezdívání dostali 64 zlatých. Pro představu uveďme, že třeba kůň stál v té době asi 50 zlatých, mlýn přibližně 1500.
Rozhodně se nesešla částka, která by umožnila použít nejkvalitnější materiál. Spodní trámy zdí jsou z tvrdšího dřeva než horní. Mnohé ani nebyly nové, jak dosvědčují vydlabané nefunkční otvory. Dřevo se kladlo na kamennou podezdívku. Konce byly upravené tak, aby trámy sousedních stěn do sebe zapadaly. Používaly se dva systémy - tzv. rybí ocasy nebo položení na zámek. V prvním případě konce přečnívají, ve druhém jsou zarovnané se stěnou. Mezery mezi kládami dělníci zamazávali hlínou smíchanou s nasekanou slámou. Plocha stěn loučnohorského kostela je zvenku rovná, uvnitř nikoliv. Vnější stěny se omazávaly hlínou nebo nahazovaly vrstvou malty. Aby držela na hladkém dřevě, dělníci si pomáhali zatlučením krátkých dřevěných floků i rákosovými rohožemi.
Otevře někdo?
Na svatého Jiří roku 1780 sice farář Johann František Koutník kostel vysvětil, ale nejméně další dva roky pokračovaly úpravy. Kostel vždy patřil k chudým a uvnitř chyběla i obvyklá drahocenná výzdoba. Nedostávaly se ani peníze na průběžné opravy. Sto let staré zprávy hovoří o sešlosti budovy a nutnosti celkové opravy. V roce 1927 hrozilo sesutí, což umocnila záplava sněhu v kruté zimě v roce 1929. Subvence osmi tisíc od zemského úřadu mnoho zachránit nemohla, podobně jako další podpory. Paradoxně svítalo na lepší časy za války, ale nakonec se celkové opravy za půl čtvrtého milionu korun dočkal až v roce 1997.
Přestože stavitele neznáme, ze způsobu, s jakým se zhostil stavby, je zřejmé, že své práci rozuměl. Po opravě zůstaly dřevěné trámy bez omítky, což kostelu dodává romantičtější ráz, nebyl ani znovu vysvěcený. Loučná Hora je kraj turisty zapomenutý, navzdory památce, o které se s uznáním zmiňuje třeba soupis dřevěných kostelů vydaný v Cambridge. A ve vesnici není nikdo, kdo by mohl otevřít...
Z Měníku do Vysočan
Dřevěný je i kostel sv. Stanislava a sv. Václava v Měníku. Jsou postaveny z dubových trhanic. Tyto trámy, silné 22 až 25 centimetrů, půl metru široké a asi deset metrů dlouhé, se z kmene trhaly pomocí klínů. Při stavbě je na sebe kladli úzkou stranou, mezery se ucpaly lištami a hlínou promísenou s krátce nařezanou slámou. Kostel upoutá nezvyklým vzezřením. Při poslední úpravě zůstaly neomítnuté dřevěné zárubně dveří i oken. Kostelník odemkne dveře a vkročíte dovnitř. Interiér neušel pozornosti vykradačů kostelů. Obraz vyřezaný na hlavním oltáři nahrazuje kopie, po obrazu na vedlejším oltáři zůstal jen vyřezaný otvor zakrytý jutovinou. Za stěnou oltáře dýchnou staletí. Každý z mistrů, který se podílel na práci, zde zanechal kus svého já. Mezi podpisy starými tři sta let jsou i podpisy malířů, kteří nedávno obnovovali ukradený oltářní obraz...
Kostel sv. Markéty ve Vysočanech leží na druhé straně nehlubokého údolíčka. Vznikl v roce 1670 i s dřevěnou zvonicí v rohu hřbitova obklopenou rozpadající se kamennou zdí. Vrátka nejdou otevřít, ale zídka není k nepřekonání. U kostela zbyl poslední náhrobek, pod omítkou prosvítají dřevěné desky a rákos. Zvonici stínil strom, po kterém zůstal pařez a také dřevomorka ve stěně. Na vrcholku věžičky chybí desky. Mše se už ve Vysočanech neslouží. "Kostel i zvonice by potřebovaly opravu," tvrdí muž ve vsi.
Richard Grégr
