Uprostřed hloučku deseti mužů oblečených v kovových šatech s dlouhými rukávy a sahajícími jim až pod kolena, šli dva nazí cestovatelé.
"…Já ti říkal, nepřistávejme tady, jsou to barbaři, ale ty ne, tys musel zblízka vidět, z čeho tady staví domy… taková hloupost, proč si jen porušil rozkazy… co teď bude…" rozplakal se. Druhý muž se jen snaží přes kovové vojáky dívat, kudy je to vedou.
"…proč jen jsi tak tupě tvrdohlavý, co teď z toho máš!!… zneužil jsi pravomoci velitele…" pokračuje v nářcích celkem svalnatý muž, "… tak co, cos tím získal?!!" rozeřval se. Kolega mlčí a jen se pořád dívá na domy kolem. "To snad není možný!" zařval na něj, "ty si tu jdeš jakoby nic a jen čumíš na ty blbý domy, jsi teď spokojenej, no ano, tak se na ně vynadívej, brzo už nic neuvidíš a ani já a všechno kvůli tobě," začíná kvílet, v ten okamžik dostal ránu. Pořádná facka ho vzpamatovala, navíc nebyla od stráží, ale od velitele.
Oba dva teď jdou mlčky hlavním městem bezejmenné planety, označené jen sadou čísel, nerozumí řeči zdejších lidí a oni zase jejich, ale asi, i kdyby si rozuměli, nic by to nezměnilo na tom, že jakmile přistáli a opustili loď, ihned byli chyceni a svlečeni vojáky v neuvěřitelné bizardních šatech z tenkého kovového plechu. Šaty byly určitě velmi těžké, ale vojáci byli opravdu silní, takže se v nich pohybovali, jakoby to byl celkem pohodlný oblek.
Skupina došla na konec města, před nimi už byla jen skála. Veliteli se orosilo čelo, ale nedal na sobě nic znát, jeho kolega opět začal kvílet.
Hrdinství nebo zbabělost, kovovým vojákům je lhostejné obojí. Otevřeli zamaskované dveře ve skále, popadli oba dva pod paždí a hodili je do temného prostoru a dveře zavřeli.
Z jasného slunečního dne byli vhozeni do absolutní tmy, která ovšem za chvilku přestala být tmou. Vojáci naštěstí netušili, že cestovatelé mají pod oblekem, co jim strhli, takzvanou druhou kůži - spodní prádlo, které opravdu nešlo pouhým pohledem rozeznat od kůže. Jednou z vlastností tohoto oblečení je, že izoluje tělo od prostředí a udržuje ho stále ve stejné teplotě a další podstatnou funkcí, co prádlo umí, je i ta, že ve tmě celkem jasně svítí.
Dvě lidské lampičky zjistily, že z místnosti za dveřmi vedou schody dolů … za několik hodin se jim podařilo dostat z jeskyní pod skálou ven.
Cestovatelé si počkali na noc a rychle běželi k lodi. Byla noc, takže si zcela logicky museli své oblečení sundat. Naštěstí šlo složit do malé kostky, která jim posloužila jako svítilna.
Loď odstartovala. Technik se podíval veliteli zle do očí, "zažaluji vás, uvědomujete si to?"
"Klidně, ovšem zapomněl jsi na maličkost, já mám v obleku i kameru a podívej…" pustil mu film, kde dotyčný kvílí a pláče cestou městem, " a tohle pošlu do všech počítačů na našich lodích a i na Zem, "takže myslím, že je vše jasné, porucha nás donutila přistát a pak nás zajali… bude to celkem užitečná informace, příští výsadek musí být ozbrojen."
Technik zčervenal a jen tiše dodal. "Proč by tam někdo chodil?"
"Nevšiml sis z čeho měli obložení těch domů?"
Zavrtěl hlavou.
"Byly to acháty a všemožné polodrahokamy…"
Svítící látka je realita
Tmu má rád jen málo kdo a svítící prádlo si asi dlouho nekoupíme, ale svítící přehoz ano. Firma Philips totiž vyvinula svítivou látku - jedná se skutečně o tkaninu, kterou pokryjete třeba gauč nebo z ní uděláte závěsy či dokonce ušijete tričko. Na této látce se vám objevují nápisy, obrazce - prostě zobrazí se to, co jí například přes PDA pošlete, aby zobrazila - čili chová se jako monitor - sice s malým rozlišením, ale slova jsou dobře čitelná. Jak tohoto jevu výzkumníci Philipsu docílili? Celkem "jednoduše" do látky jsou "zatkány" LED diody. Využití této svítivé látky - monitoru bude opravdu mnohostranné - křeslo se tak může stát i ciferníkem hodin, závěsy měnit svůj vzor třeba podle ročních období…
A ještě jedno využití mě napadá, jako osobní zdroj světla, ale i výstavní panel - na zadní části bundy může každý promítat třeba své fotografie, kresby… prostě využití se najde hodně.
Jako lampička tedy může v dnešní době posloužit asi cokoliv a udiví to někoho? Ne. Jen někdy jsou lampičky opravdu extravagantní - třeba taková, co ji okem nevidíte. Správně -nanolampička. Právě ji "vyrobili" vědci z University of Cornell. Jedná se o mikroskopické seskupení vláken velikostí bakterie, které skutečně může vyzařovat světlo. Jednotlivé nanovlákno je přitom menší než vlnová délka světla, které vyzařuje.
Vlákna o šířce 200 nanometrů jsou ze sloučenin na bázi ruthenia - což je lehký platinový kov šedavé barvy a právě tyto vlákna tvoří svítivé články "lampičky".
Nanovlákno vyzařuje oranžové světlo působením nízkého napětí připojeného k mikroelektrodám. Prostě - lampička začne oranžově svítit ve chvíli přechodu elektrického mikrovýboje přes strukturu vláken.
Základem pro toto "svítidlo" je složitá technologie electrospinning - využívající elektrické pole. V současnosti je to metoda, která se ukázala jako vhodná k výrobě nanovláken (metodu samotnou si nechal patentovat už v roce 1934 Antonin Formhals).
Jednoduše řečeno při electrospinningu je vlákno vytahováno ze substrátu skládajícího se z komplexu molekul kovu (v případě nanolampičky ruthenia) smíšených s polymerem v rozpouštědle. Mezi a hrotem (jehlou) zařízení odkud vytéká substrát a destičkou - collectorem, je vysoké napětí a to pomáhá vytahovat nit, která se stává pevnou po odpaření ředidla.
Experimenty jsou v začátcích, ale vědci tvrdí, že jejich nanolampička se neztratí a najde uplatnění v ohebné elektronice na bázi polymerů nebo v zařízeních typu sondážní mikroskopie. Takže uvidíme…
příště: Existuje druhá kůže? neboli hi-tech oblečení
