Olga Gajićová (37) je ředitelkou občanského sdružení Aperio, mámou sedmileté Viktorky a manželkou Saši Gajiće, bosenského grafika a animátora. Její profesní dráha začala v Informačním centru nadací, pokračovala v časopise Reflex, cestami po různých zemích světa, nedokončeným studiem filozofie a biologie a prací pro Nadaci Člověk v tísni. Po roce humanitární práce v Bosně působila Olga Gajićová dlouhou dobu v Sorosově nadaci (Nadace OSF Praha). Její let po světě zastavilo narození dcery Viktorky, která ji zcela patřičně uzemnila v Čechách a nasměrovala do sdružení Aperio.
"Řekla bych, že v tomhle ohledu člověk vždycky něco získává a něco ztrácí. Naštěstí mám muže, který dokáže výrazně pomoct. Když bylo Viktorce šest měsíců, nastoupila jsem do práce na částečný úvazek a dva dny v týdnu ji hlídal můj muž Saša. Ten v té době pracoval pro americkou firmu, kterou zajímala udělaná práce a nikoli to, kolik času tam tráví. Nebylo to sice úplně snadné, protože v té době jsem ještě částečně kojila, ale já jsem se do práce vrátila moc ráda. Stejně jako mě těšilo být naplno s dítětem doma, byla jsem ráda v těch dnech, kdy jsem byla naplno v práci," vzpomíná Olga Gajićová.
"Pak jsme na jeden den v týdnu přidali někoho na hlídání a potom šla Viktorka do školky. Nicméně tyhle přechody nikdy neproběhly hladce, protože děti na takové změny reagují velmi citlivě. Já jsem měla veliké dilema, když Viki ve školce být nechtěla. A babičku jsme neměli. Tak jsme si pořídili "babičku Boženku", aby alespoň někdy šla dcera ze školky po obědě. A tohle všechno fungovalo dobře, ovšem jen do té doby, než někdo onemocněl. To potom zas jeden z nás pracoval z domova a hlídal přitom Viktorku. Když byla dcera hospitalizovaná, brala jsem si u předchozího zaměstnavatele radši dovolenou," vysvětluje, jak lze skloubit rodičovskou a profesní roli.
"Jednoznačnou roli hraje to, že mě moje práce baví, zajímá a považuji ji za smysluplnou. Pochopitelně bych rozhodovala jinak, kdybych cítila, že moje profesní uplatnění je na úkor mého dítěte. Je nás však v Aperiu několik, kdo máme děti ve věku sedm až devět let a pozitivní odraz naší práce na nich velmi vnímáme. Ty děti nějakým způsobem věří, že se dá pracovat na tom, aby se na světě něco zlepšilo. Jsem přesvědčená, že děti cítí, zda jejich rodič přistupuje ke své práci nějakým způsobem poctivě."
Příště: sbormistryně dětského sboru Severáček Silvie Pálková
