Na vaše dotazy odpovídal Pavel Klener

Míní-li se reforma zdravotnictví jako celek, existuje řada návrhů, s kterými souhlasím a které jsem jako ministr zdravotnictví v 90. letech navrhoval. Je to například platba za pohotovostní služby, platba za vydání receptů či pobyt v nemocnici. Nelíbí se mi však některé prováděcí pokyny, jako je například vybírání poplatku ošetřujícími lékaři.

Domnívám se, že zdravotnictví nemůže být zcela bezplatné, protože žádný stát na světě nemůže financovat nově zaváděné diagnostické metody i nová nákladná léčiva. Spoluúčast pacientů však musí být stanovena v rozumné míře a nesmí ovlivnit dostupnost léčebné péče ani pro sociálně slabší občany. Ani předlistopadové zdravotnictví nebylo bezplatné, ale poplatky získával stát nepřímo.

Na odvolání ředitele přímo řízených organizací má ministr právo a nemusí ani udávat důvod svého rozhodnutí. Pan ministr však mé rozhodnutí odůvodnil manažerským selháním, což bych si dovolil zpochybnit, neboť jsem v minulosti pracoval v různých manažerských funkcích a nemám pocit, že jsem v nich jako manažer selhal. Druhým důvodem uváděným panem ministrem bylo etické slehání, které mělo spočívat v přemlouvání nemocných a spolupracovníků k protestům a podepisováním petice. Prohlašuji, že tyto protesty vznikly zcela spontánně, s žádným pacientem jsem nehovořil, ani ho k protestům nevyzýval. Pokud jde o petici, jsem přesvědčen, že žijeme v demokratickém státě, kde je petiční právo všem občanům zaručeno.

Hematologie ve VFN rozhodně špatná není, pracoviště I. interní kliniky, které dosud vedu, je povahou své činnosti komplementární k činnosti ÚHKT. Spolupráce obou institucí je zcela bezproblémová a sloučení obou institucí by mělo smysl v tom případě, že by se I. interní klinika přičlenila k ÚHKT a nikoli naopak. Začleněním ÚHKT do VFN by se ústav stal součástí velkého komplexu klinik VFN, jejíž vedení musí pečovat o nejrůznější medicínské obory, a obávám se, že by na úspěšný rozvoj hematologie nebylo dostatek prostředků.

K otázce svého odvolání jsem se již výše vyjádřil.

Na tuto otázku jsem již opakovaně při různých příležistostech odpověděl. Byl jsem pouze v jedné politické straně, a to od roku 1992 do roku 1995 v ODA.

Existují různé druhy akreditací. Akreditace, o kterou ústav začleněním do VFN nepochybně přijde, spočívá v komplexní prověrce celého pracoviště. Podmínky pro její udělení jsou velmi přísné a vyžádaly si v ústavu hematologie téměř dva roky příprav. Samotný akt akreditace prováděli tři komisaři z USA, kteří několik dní zkoumali dokonalost dokumentace, uložení léčiv, bezpečnostníá předpisy, protipožární zabezpečení... zkrátka veškeré detaily, které mají jednak zaručit bezpečnost pacientů, jednak zaručit spolehlivost diagnostických a léčebních výkonů. Tato akreditace je vázána na právní subjekt, pro který byla udělana, a nemůže tedy být "přenesena" do VFN.

Svoji představu o zdravotnictví jsem formuloval v návrhu reformy zdravotnictví vypracovaném po široké diskusi a konzultaci s odborníky Světové zdravotnické organizace v roce 1990. V té době se návrh reorganizace zdravotnictví jevil jako konzervativní, protože jsem nehodlal rušit některá osvědčená opatření, která byla součástí bývalého systému (např. preventivní medicína - očkování atd.). Naproti tomu v této koncepci byly obsaženy i některé návrhy, které se v průběhu 90. let objevovaly jako novinky. Již v roce 1990 jsem např. navrhoval platbu 50 Kč za pohotovostní službu nebo 5 Kč za vydání receptu. Návrh nebyl přijtat. Stejně tak jsem navrhoval převední krajských nemocnic na tehdejší krajské národní výbory, což také nebylo akceptováno, ale později to přesto bylo realizováno převedením nemocnic na krajské samosprávy. Navrhoval jsem též zřízení jedné pojišťovny, a teprve po získání zkušeností zavádění dalších pojišťoven nabízejících nadstandardní služby. Bohužel, v průběhu 90. let vzniklo více než 20 pojišťoven nabízejících stejné služby a jejich zřizování a provoz přišel stát na miliardy korun.

Na tento dotaz jsem již výše odpověděl. Akreditace laboratoří je možno získat novou reakreditací, v tomto případě je akreditační proces jednodušší a byl by realizovatelný i ve VFN.

Nepopírám důležitost ekonomiky ve zdravotnictví, ale nemyslím si, že je možné pohlížet na pacienta jako na zboží. V koncepcích současného vedení MZ je však na ekonomiku kladen hlavní důraz bez ohledu na přínos pro léčebnou péči, prevenci, výzkum a vzdělávání.

Také mě překvapuje, že o tak závažných krocích rozhodují pracovníci, kteří se zdravotnictvím nemají žádné osobní zkušenosti. Velmi mě překvapilo, že tito pracovníci odboru přímo řízených organizací neuznali za vhodné zabývat se mými argumenty, ačkoli ve zdravotnictví pracuji více než 40 let a prošel jsem funkcí lékaře venkovské nemocnice, závodního lékaře, lékaře pohotovostní služby, lékaře na klinice i funkcí ministra zdravotnictví.

Za současného vedení MZ rozhodně ne.

Je zajímavé, že se dotazujete na výši mých úvazků, aniž byste posoudil práci, kterou jsem ve svých úvazcích vykonával.

Děkuji Vám za vyjádření podpory.

Rovněž děkuji za vyjádření podpory.

O zachování ústavu jsem "lobboval" u kdekoho. Pokud jde o privatizaci, zmínil jsem ji jako krajní možnost pro zachování celistvosti ústavu, ale nikoli ve smyslu, že bych kliniku privatizoval sám, protože z mých financí bych nemohl koupit ani byt pro syna v Praze. Nicméně se mi řada podnikatelů nabídla, že by byli ochotni ústav koupit, dokonce i bez nároků na pozemky. Úvaha o privatizaci byla skutečně východiskem z nouze, neboť pan ministr trval na svém rozhodnutí začlenit ústav do VFN a nepřipouštěl ani jinou možnost užšího spojení s VFN, jako například vytvořením holdingu nebo akciové společnosti. Při obou těchto variantách by totiž nezanikla právní subjektivita ústavu, která je nutná pro zachování některých mezinárodních smluv nebo již zmíněné akreditace.

Myslím, že ministr je pouze dočasně pověřen správou svého resortu a neměl by se chovat jako jeho vlastník s právem rozhodovat nebo činit závažné kroky bez konzultace s odborníky.