Nepatřím mezi jeho pravidelné čtenáře, a tak mne z jeho obsahu zaujal pouze editorial. Šéfredaktorka se v něm pozastavila nad českými médii. Nelíbilo se jí, kolik článků a příspěvků v nich je věnováno kravám, především šíleným. Argumentovala počtem obyvatel České republiky na krávu stejné státní příslušnosti. Na jeden kus skotu připadá více než tisícovka Čechů. Naproti tomu psa vlastní každý pátý občan. Autorce se mediální prostor věnovaný psům zdál příliš malý. Pokud bychom nechtěli poukazovat na celkovou váhu obou živočišných druhů, je třeba dát jí za pravdu.
Psi zasahují do naší každodennosti nečekaně často. S přicházejícím jarem a teplou frontou se jejich "vliv" zvětšuje. Bílá pokrývka sněhu, která milosrdně skrývala psí výkaly, pomalu odchází. Na chodnících se objevují nepříjemné pasti. Kolikrát nám již vstoupily do cesty při ranním spěchu, odpolední procházce, večerním návratu z kina? Ta setkání bývají náhlá a nepříjemná. Hvězdné nebe nad námi mizí, vracíme se zpátky na zem.
Ano, městské části se snaží těmto nepříjemným došlápnutím předcházet. V pražských ulicích se objevily hnědé plechové nádoby s papírovými sáčky. Jejich boj však vyznívá spíše sisyfovsky. Lidé, zdá se, nepochopili. Kolik setkání bude ještě zapotřebí?
Účinkem se míjí též represe. Ač má městská policie právo udělovat pokuty, psi se nepolepšili. Těžko však mít jim to za zlé. Na vině jsou jejich páni. Jaký pán, takový pes. A právě zde je zakopán pes. I v pouhém uklízení psích exkrementů zrcadlí se pojmy jako zodpovědnost, slušnost, morálka. Záleží na každém z nás, "pejskařů", jak se s mravním zákonem vypořádáme. Nakonec můžeme být rádi, že krávu vlastní jen každý tisící. Jak by to jinak v Praze vypadalo?
Autor studuje Fakultu sociálních věd UK.
