Poskytujete rád rozhovory, nebo to považujete za nutné zlo?
O mně vyšla spousta rozhovorů v různých společenských a life-stylových časopisech, ale asi nejvýstižnější rozhovor je z Lidových novin z 9. září 2000, kde jsem mimo jiné mluvil o tom, že mám přítele. Nepovažuji to však za prioritu, spíše rozhovory odmítám. Jednak si myslím že jich nemusí být tolik, jednak mi připadá, že je to pořád o tom samém. Často je také spolupráce s redaktorem obtížná, když se totiž ve finále podívám co vyšlo, je tam úplně jiný titulek, některá slovíčka jsou pozměněná ... Navíc, v médiích jsem díky práci tiskového mluvčího skoro denně, proto se snažím svůj osobní život oddělovat a chráním si ho.
Když schválili zákon o registrovaném partnerství, tak jste prý o tom nadšeně esemeskoval svému příteli?
Máte pravdu, byl jsem nadšený, ta zpráva mi přišla po těch deseti letech snahy zákon prosadit, úplně neuvěřitelná. Měl jsem velkou radost, protože to má obrovský symbolický význam, společnost s tím bude konfrontována: doposud nelegalizovaní se stanou legalizovanými. Ze začátku nebude těch, co se zaregistrují moc. Jedna věc je za věc bojovat a druhá chodit s občanským průkazem, kde bude napsáno " registrovaný". Mě většina lidí zná, já se s tím netajím, ale jsou lidé, pro které to je pořád problém. Možná to bude prubířský kámen také proto, že spousta z nás se k tomu bude muset postavit čelem. Znám ve svém okolí případ dlouholetého soužití, kdy jeden partner už automaticky čeká, že uzavřou registrované partnerství, přijde mu to přirozené a ten druhý s tím v žádném případě nesouhlasí. Mám pocit, že tu dochází k tak zásadnímu rozkolu, že hrozí rozchod.
I o tom ten zákon je.... V praktické rovině pak zákon dává gayům a lesbám práva a povinnosti, což je dobře. Já jsem moc dobře nerozuměl, proč jsem je doposud v partnerském vztahu nemohl mít, když jsem občan jako každý jiný.
Co pro vás znamená schválený zákon v praxi?
Pro mě je podstatné, že upravuje povinnost postarat se o toho druhého. Ale jsou tu i jiné věci - dědické záležitosti či právo na informace o zdraví partnera. Kupříkladu jsem zažil situaci, kdy mi byla odepřena informace o zdraví mého partnera v nemocnici. Mnozí říkají, že si to pacient může v podstatě ovlivnit sám, ale třeba v mém případě přítel nemohl komunikovat a byl ve stavu ohrožení života. Byl jsem jeho nejbližší osoba a nemohl jsem to nijak dokázat. Musel jsem čekat až na chvíli, kdy partner mohl promluvit a říct lékařům, ano, tohoto člověka chci mít u sebe, jemu můžete dát zprávy o mém zdravotním stavu. Je to samozřejmě strašně skličující, ponižující a deprimující. Chvíli, kdy váš nejbližší člověk bojuje o život a vám někdo vysvětluje, že vám nemůže ani říct, jak na tom je, tu nepřeji nikomu.
Strašně jsem se zlobil, když pan prezident prohlásil, že tento zákon zvýhodňuje gaye a lesbičky proti druhovi a družce. On ale zapomněl na jednu důležitou věc. Druh a družka se můžou kdykoli rozhodnout, že uzavřou druhý den sňatek a tím si všechna práva a povinnosti dopřejí. My jsme tu možnost doteď neměli. Tu nám dává až tento zákon a to je to důležité. V demokratické společnosti přece musím mít tu možnost. Jestli ji využiji nebo ne, to je už na mně. A druhý prezidentův argument byl úplně nesmyslný. Tvrdil, že základem našeho státu je manželství a manželství, to je rodina s dětmi. Podívejte se, kolik žije nesezdaných párů, kolik manželství nemá děti, kolik manželství se rozvede. To mi přijde zcela nelogické. Navíc, o typické "manželství" gayům ani lesbám nešlo.
Takže asi souhlasíte s názorem Václava Havla, že manželství není teletník?
Já myslím, že to bylo trefně řečeno a jsem rád, že to řekl právě on, protože mě při mém coming outu v roce 2000 obrovsky podpořil. Stál za mnou a to byla ta nejpevnější půda pod nohama, jakou jsem mohl mít.
Je pravda, že vám Václav Havel nabídl, že půjde na konferenci a řekne, že je také gay?
Ano, řekl, že pokud by mi to mělo pomoci, uspořádá tiskovou konferenci a tam prohlásí s naprosto vážnou tváří, že je gay, což byla úžasná myšlenka. Paní Havlová byla na gay komunitu zvyklá z divadelního světa. Pro oba bylo podstatně důležitější, jak pro ně pracuji, jaký jsem člověk. Já jsem v té době pro ně pracoval už pátým rokem, myslím, že mě docela dobře znali, zejména z doby hospitalizace pana prezidenta v Innsbrucku. Byl jsem tehdy manželům Havlovým hodně blízko.
Myslím, že vlastně věděli, že jsem gay, jen jsme o tom nemluvili, takže ten zlom byl jenom v tom, že jsme to nahlas pojmenovali a oni k tomu zaujali nějaké stanovisko. Na Hradě to samozřejmě naprostá většina kolegů věděla po celou dobu. Já jsem nepředstíral, že mám nějakou přítelkyni, vždycky jsem měl přítele. Když jsem jel na dovolenou, mluvil jsem o příteli, všichni to respektovali.
Jaký je váš názor na případnou adopci či pěstounskou péči dítěte homosexuálním párem?
Nemám moc rád slovo homosexuál, protože základ slova -sex-, působí, jako by to byla ta hlavní, jenom jedna stránka člověka, jakoby to bylo jen o sexu, ale není tomu tak. Je to stejné jako u heterosexuálů, tam také tvoří sex jen jednu část vztahu, která je možná podstatnou na začátku, ale podle mě hraje s přibývajícím věkem a trváním toho vztahu roli čím dál menší. A přesně tak je to i v homosexuálnich vztazich, jsou o lásce, partnerství, toleranci, kompromisech, držení se nad vodou a přátelství. Pod pojmem homosexuální rodina si ale neumím nic představit. Já s partnerem nemám pocit, že bychom tvořili rodinu. Pod pojmem rodina si představím matku, otce, děti. Pravda je, že si dokážu představit funkční vztah, ve kterém budou dva muži a děti, nebo dvě ženy a děti. Ale já jsem pro klasický, tradiční model rodiny a myslím, že dítě má vyrůstat v harmonii ženského i mužského světa. Já jsem nevyrůstal v takové harmonii, moji rodiče se rozvedli a dodneška cítím, že mi svět mého otce chyběl. Proto mám pocit, že i dva sebelepší, sebezodpovědnější gayové nebo lesby, nevytvoří pro dítě harmonii obou pohlaví. Na druhou stranu si myslím, že by se adopce vůbec neměla posuzovat plošně, ale případ od případu.
Takže kdybyste vy měl rozhodnout, jestli například dítě z ústavu dát do výchovy homosexuálům, nebyl byste proti?
Já bych posuzoval jejich vztah, jak jsou dlouho spolu, jaké podmínky tomu dítěti mohou vytvořit, jaké mají předpoklady pro to, aby adopce byla úspěšná. Pokud by mi vyšlo, že všechny předpoklady jsou splněny, byl bych pro adopci. Má dítě vyrůstat v ústavu, anebo se o něj mají starat dva zodpovědní lidé, kteří o ně mají zájem? Navíc, gayové a lesby mají někdy daleko lepší zázemí než heterosexuální rodiny. Takže, určitě jsem pro, ale nejsem přesvědčen, že je to pro dítě ideální. Harmonie mužského a ženského pohlaví je v životě důležitá kvůli empatii, kvůli vnímání souvislostí. Je to podobné jako v pracovním týmu. Vždycky je lepší, když tam je zastoupen jak mužský, tak ženský element, jinak nefunguje tak jak má. V mužském chybí ženská jemnost, souvislosti, je tam daleko víc ješitnosti, víc souboje a makro pohledu...a ženský se zase v mikro pohledu utopí. To je důvod, proč já nikdy nebudu uvažovat o adopci dítěte.
Říká se: "Nikdy neříkej nikdy..."
Ano, to je moje krédo, máte pravdu. Teď zrovna uvažuji, že si na dálku adoptuji jednoho sirotka v Africe, kterému budu platit vzdělání. Ale to už je zase něco jiného. Mám pocit, že taky někomu pomůžu, líbí se mi ten systém, mám pocit, že budu něco platný. Nemám ale odvahu s partnerem vychovávat děti.
Rodinu ale netvoří jenom rodiče, ta bývá širší...
Ano, je tam babička a dědeček, ale ti už mají k tomu dítěti jiný vztah. Ti už tak nevychovávají, spíše rozmazlují. Mají větší nadhled, víc si to užívají, necítí takovou zodpovědnost. Rodiče myslí na povinnosti, zdraví, studium a mají s tím spoustu starostí, to oni vychovávají. A rodiče by zastoupili gayové či lesby.
V jednom rozhovoru z roku 2000 jste prohlásil, že vám v poslední době stále častěji někdo připomíná, že jste gay...
Byli novináři, kteří mi naznačovali, že to ví. Tehdy na mne jeden bulvární deník dokonce nasadil fotografa, který mě měl přistihnout in flagranti s nějakým chlapem. Sešli se se mnou a nabídli mi dvě cesty. Buď s námi budete spolupracovat a článek bude pozitivní. Nebo nebudete spolupracovat a článek vyjde stejně, ale tak, jak chceme my. Nechtěl jsem spolupracovat, ale zároveň jsem nechtěl, aby vyšly nesmysly, které by poškodily nejenom mě, ale i prezidentskou kancelář, a samozřejmě hlavně moji rodinu. Takže jsem se tehdy rozhodl pro čin radikálnější, předběhnout je a udělat to po svém.
Vás také hodně propírali v bulváru Super, byli to jeho novináři?
Ten tehdy ještě neexistoval, vznikl snad o půl roku později, myslím, že těsně před volbami. Měl tehdy zřejmě pomoci jedné politické straně a útočil velmi krutě. Ten základ byl ale politický, poškodit Hrad a hradní politické křídlo. Naštěstí už ten deník zanikl, i když deník AHA jde dnes, podle mého soudu, v jeho bulvárních šlépějích.
Zveřejnil jste informaci, že vás vydírali?
Neřekl jsem, z kterého deníku redaktor byl, až s odstupem času. Mimochodem, on tehdy měl seznam asi dvaceti vlivných gayů, herců, známých osobností a po mně chtěl, abych určoval, kdo z nich skutečně je gay a kdo není.
Hlídáte si soukromí, nicméně občas se angažujete na podporu homosexuálních hnutí. Jak to jde dohromady ?
Když mě někdo o to požádá, neodmítnu ho. Mám pocit určité odpovědnosti. Říkám si, k čemu by to bylo, kdybych se takhle veřejně odhalil, a pak se bránil dalším aktivitám. Snažím se pomáhat akcím, které mají smysl, ale že bych šel třeba s transparentem po ulici a bojoval za práva gayů, to ne. Nechci být zaškatulkovaný v krabičce s nápisem veřejný gay. Chci být uznávaný člověk ve své profesi, který je gay a lidé to respektují. To je docela důležité například pro mladé lidi s odlišnou sexuální orientací. Byl jsem v porotě českého gay / lesbického filmového festivalu Mezipatra, snažím se podporovat Dům světla v pražském Karlíně, což je azylový dům pro HIV postižené spoluobčany. Manželé Havlovi se tam na můj popud přijeli podívat, mimochodem byli prvními českými politiky, kteří tam zavítali. Koncem roku jsem pro Dům světla uspořádal benefiční večer.
Autoři studují VOŠ Publicistiky.
