Vlak, který odjel
Když prezident JUDr. Brožovou začátkem loňského roku odvolal z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, učinil tak na základě zdůvodněné žádosti tehdejšího ministra spravedlnosti a ve shodě s tehdejší vládou. Postupoval nesporně v dobré víře a podle platného zákona, který takovou situaci předvídal a upravoval.
Pokud se tedy odvolaná předsedkyně cítí poškozená, měla by své výhrady směřovat především proti zákonodárnému sboru, který odvolání soudního funkcionáře umožnil. Případně by mohla vinit vládu z toho, že zapříčinila platnost jejího odvolání, když pověřila svého předsedu, aby prezidentovo rozhodnutí stvrdil spolupodpisem. Obviňování prezidenta za postup, který byl v intencích zákona, připomíná zastrašování a oslabování jeho role.
Ústavní soud přes vůli vyjádřenou zákonodárci i celou exekutivou, rozhodl tak, že 9. 2. 2006 odložil vykonatelnost rozhodnutí prezidenta o odvolání JUDr. Brožové a tím ji po šestidenní pauze reinstaloval do funkce předsedkyně Nejvyššího soudu. Nálezem z 12. 9. 2006 pak se zpětnou platností zrušil rozhodnutí o odvolání, jehož účinky ale nastaly již 2. 2. 2006 automaticky ze zákona, aniž by je bylo možné nějak oddálit, zrušit nebo odvolaného funkcionáře do funkce vrátit.
I když je rozhodnutí Ústavního soudu závazné, nemůže nahradit jediný možný způsob vzniku funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, a to jmenování prezidentem republiky podle čl. 62 písm. f) Ústavy ČR. Jiný způsob náš právní řád nezná a pokud nebyla JUDr. Brožová znovu prezidentem jmenována ve smyslu Ústavy, zůstává od svého odvolání z funkce pouze řadovou soudkyní Nejvyššího soudu.
Pokud bychom hledali příměr, pak jistě nikdo nebude mít problém pochopit, že vlak, který byl vypraven z nádraží, odjel. Co se stalo, nemůže se odestát.
V tomto světle je cílem soudních řízení vyvolaných JUDr. Brožovou pouze její snaha udržet se ve funkci. Ještě horší ovšem je, že ruku v ruce s tím kulminuje pokus soudní moci o úplné vyloučení vlivu státu na justici. Stáváme se svědky toho, že soudní moc začíná suplovat roli demokraticky zvoleného zákonodárného sboru i exekutivy, aniž by byla posilována její odpovědnost za výsledky rozhodování. Přitom jeden ze základních atributů demokratického státu spočívá právě v dělbě moci mezi exekutivou, soudnictvím a zákonodárstvím. Z tohoto systému se ovšem nyní snaží justice vyprostit a zkouší, zda již nastala doba pro získání monopolu. Důsledky, které by to přineslo, si umí představit každý, kdo je nucen služeb justice využívat.
Soudci bez autority
Přirozenou autoritu a respekt si soudci v demokratických poměrech získat nedokázali a stálými požadavky, kterými podmiňují svou nezávislost (platové nároky, posílení administrativy, atd.), pouze prohlubují propast mezi sebou a ostatní společností.
Vzhledem ke své závažnosti by proto současná snaha justice neměla zůstat nepovšimnuta.
Autor je členem sboru právních poradců prezidenta republiky
