Ahojky!

Zaplaťpánbůh za tento klíč – pomocí jazykového kódu můžeme totiž velmi rychle selektovat, aniž dotyčného vidíme či o něm cokoli dalšího víme (což je v době internetu důležité). Slova, která mě zvedají ze židle, jsem rozdělil do čtyř kategorií:

1. Výrazy, jejichž cílem je propašovat blízkost, event. infantilizovat:

ahojky, čauky, človíček/lidičky, člověčina, dovča, hoďka, kafčo/pivčo, nashle, nazdárek, srdíčkovské povídání (rozhlasový pořad), soutěžka, sváča, přijďte pobejt, véča, žíža.

2. Dealerské optimistické amerikanismy:

(mějte) hezký den/víkend, užívat si, něco je báječné, pohodář.

3. Erotika:

bejvalka, sexovat, udělat se, zaláskovat se.

4. Klišé:

dopadlo to, jak to dopadlo, to pravé ořechové, hodit řeč, moje krevní skupina.

Uvedené příklady lze použít pouze ironicky, jsme „in“ a zároveň nad věcí. Bohužel je v posledních letech slýchávám stále častěji. Děti a mladí lidé se v tom ocitli nevinně. A navíc každá generace má potřebu se jazykově profilovat, odlišit. Co si však myslet o starších, kteří tyto výrazy převzali (podobně jako různé módní doplňky – např. baseballové čepice štítkem dozadu)?

Tři příklady z „dospělácké” praxe:

1. Čekárna-recepce jednoho zdravotnického urologického střediska, 40letá sestřička se ptá důchodce: „Je na vás nějaké spojeníčko, telefonek? …. Jste plnej?”

2. SMS mezi dvěma čtyřicátníky: „Doufám, že jsi vyzunknul čajík a dobře spinkal.”

3. E-mail: „Ahojky, mám problémek, najdeme řešeníčko? Jste prý sluníčko, tak to zvládneme, těším se, hezký den.”

Abych zjistil, jak z mého pohledu problematická slova vnímá nastupující generace, zadal jsem skupině studentů obchodní akademie (n = 43) seznam slov. Úkolem respondentů bylo posoudit na škále +5 (oblíbený výraz) až – 5 (velmi mi vadí) dvacet slov. Nejlépe se umístila slova narozky (3,6), hezký den (3,5), užívat si něco (3), ahojky (2,9) a nashle (2,6). Nejhůře dopadla slova přijďte pobejt (-2,4), mít buben (-2,1), člověčina (-2), sexovat (-1,4) a bejvalka (-1,2).

Málokdo se narodí s darem slova, v silách většiny lidí je však mluvit tak, aby to neuráželo sluch. Sociální vědci by měli začít zkoumat, kdy se tyto výrazy objevily, jak se začaly šířit a které skupiny obyvatelstva jsou infikovány. Někdo by měl napsat detektivní příběh o zavražděném jazykovém citu, o podsunuté identitě, která jazykem začíná, o tomto malém hororu normality.