A tak třebaže jako výslovný inspirační zdroj Duny nebývá T. H. White zmiňován, o jeho vlivu na Franka Herberta nelze pochybovat. Rodové boje o moc, střet reality s fantastičnem, předivo mýtů, archetypy charakterů vystavených zkouškám pevnosti - to vše lze předávat z knihy do knihy.
Ostatně ani White není původní, akorát že přiznaně: chápe se převyprávění artušovské legendy, jak ji před staletími načrtl Malory. V prvním svazku Whiteovy tetralogie Král bývalý a král budoucí, nazvaném Meč v kameni (Baronet, překlad Kristina Volná), se k nám dostává stěžejní dílo moderní artušovské literatury z pera vášnivého amatéra v oboru historie, který na kvantitou nepříliš rozsáhlém cyklu pracoval přes dvě dekády, než jej s velice moderním přístupem k látce vypiloval do kýžené preciznosti. Vděk si zaslouží prvek zřídka vídaný u látky, jež jako by druhým vnucovala bezmála posvátnou úctu, totiž humor, s nímž k ní White přistoupil.
Přestaneme-li se pídit po prainspiracích, u zrodu Duny stál projekt amerického ministerstva zemědělství zkoumající pohyblivé písky, o kterém psal tehdy ještě jen novinář Frank Herbert.
V knize Cesta k Duně (Baronet, překlad Dana Chodilová), kterou sepsal jeho syn Brian Herbert s Kevinem J. Andersonem, článek najdeme i s Herbertovou korespondencí, v níž už doutná jiskra ideje Duny.
To je však vedle nepublikovaných či alternativních kapitol z cyklu a pár povídek o písčité planetě z pera snaživého tandemu (ti dva píší i nový, "prequelový" cyklus Duny) jen zálivka toho hlavního: románu Planeta koření, rekonstruovaného z Herbertových poznámek. Jde o jakousi paralelní Dunu, jaká mohla být, kdyby se autor nebyl nakonec rozhodl pro jinou verzi.
Celý svazek pak, ač jeho roztříštěnost tlumí čtenářský požitek, je cenným doplňkem knihovny každého dunologa.
Autor je redaktorem Instinktu
