Nemusí nám být zcizena, ale prostě z našich hard disku, externích pamětí, či jakéhokoliv jiného záznamového média, díky nějaké technické závadě, či naší roztržitosti i hlouposti "zmizí"…. vymýšlejí se tedy stále dokonalejší a bezpečnější paměti a nové možnosti práce s informacemi.

Minule jsme si na závěr zamyšlení o technizaci těla ukázali poměrně bláznivou vizi umělého člověka z nanorobotů, jejichž informačním zdrojem a nositelem by byly fotony. Takový humanoid je a zřejmě vždy bude jen ve fantazii. Tedy pokud by nedošlo k nějakému opravdu zásadnímu a neuvěřitelnému objevu ve fyzice.

Ovšem vkládat informace do fotonů už opravdu umíme, ale nic víc. Pracovat s nimi, jako to jde například s elektrony v našem PC, zatím výsledky výzkumu v oblasti fotoniky neumožňují…

Optický počítač, kde práci elektronů nahradí fotony, je zatím pouze teoretický, ačkoliv už roce 1988 byl navržen pokusný počítač s významným podílem optiky a v roce 1993 byl vyzkoušen. Úplně a kompletně fotonický typ na své konstruktéry ale teprve čeká.

Takový počítač by překonal ty současné, fotony se přeci šíří mnohokrát rychleji než elektrony, zápis a čtení informace by také byly rychlejší, navíc paměťová hustota příslušných médií je větší a spotřebu energie by měl velice nízkou… prostě samé klady. Jenže, jak takové PC vyrobit? Nevíme. Tedy, zatím.

Jediné, co se doposud podařilo zrealizovat je elektrooptický procesor EnLight256, který představila izraelská firma Lenslet již před čtyřmi roky. Tento procesor slouží ke zpracování signálů a je schopný provádět až 8 bilionů digitálních operací za sekundu. Má sloužit například armádě a výzvědným službám k analýze hlasu, rozeznávání tváří v reálném čase či filtraci obtížných šumů.

V nejbližší době si tedy svá cenná data do fotonů ještě neuložíme, musí nám stačit hard disky, CD, DVD, flashové paměti a USB hard disk. Ale lepší tohle, něž dnes už pomalu zapomenuté floppy disky, diskety, zipky.

Stejně tak budou třeba za deset let zcela běžné právě optické paměti, nebo třeba magnetické RAM - MRAM, které se také zatím nedaří vyrobit a rovněž patří do záznamových médií s velkou hustotou zapsaných dat. A za dvacet let budeme třeba data nosit ve svém těle...

Je pět hodin ráno a na mém nočním stolku zvoní budík. Zaklapnu ho a rychle vylezu z postele.

Zamířím na toaletu, pak do koupelny vzpamatovat se studenou vodou a nakonec si v kuchyni do hrnku nasypu instantní kafe a zaliji si ho horkou vodou přímo z vodovodu. Vypiji ho, hodím do sebe několik pilulí vitamínů a výživy, obléknu se a utíkám do práce.

K metru to mám pěšky přesně sedm minut. Seběhnu po schodech do vestibulu, nastoupím na jezdící schody, většinou dobíhám k právě přijíždějící soupravě. Jedu deset minut a z metra vylezu přesně na druhé straně města, než bydlím. Musím jít ještě čtvrt hodiny pěšky. Chvíli jdu podél hlavní silnice, ale naštěstí jen chvilku, protože musím zabočit na cestu vedoucí podél malých starodávných vilek. Cesta strmě stoupá a já jdu rychle, takže se docela zadýchám a dveře do kanceláře otevírám dost udýchaný.

"Zase pěšky, pane kolego?" skoro každý den se mě takto ptá můj šéf.

"Zase a dobře víte, že to tak bude pořád, musím se hýbat," odpovídám mu a jdu se až do večera věnovat své práci. Dělám mnoho věcí, ale živím se jako účetní. Vydělám si kolik potřebuji a nikdo mému obyčejnému životu nevěnuje pozornost.

Obyčejný život, musím se v duchu smát, všichni v okolí mě mají za takový šedivý sliz, nudného samotářského blázna. Netuší, nemají představu ani nemohou mít.

Kdo tedy jsem? Jsem kronikář. Nevybral jsem si to, ale jsem jím. Tak nevím, stalo se tak náhodou nebo jsem se jako kronikář už narodil? Snad mi jednou Laura odpoví… Laura, viděl jí jen jednou…vzpomíná…

Právě když se chystal otevřít dveře od bytu, zhaslo v domě světlo, "do…," nedopověděl protože za ním ho oslovil neznámý ženský hlas. "Ahoj, Tome," otočil se a dívá se do očí poměrně hezké ženy.

"No, ahoj, rozsvítila bys?"

"Ne, zůstaneme dnes takhle.“

Podíval se překvapeně na ní. Ona přistoupila až těsně k němu."Tak otevři ty dveře, ať nestojíme tady na chodbě."

Neuměl si vysvětlit, proč poslušně odemyká dveře a dovoluje jí vejít dovnitř. Byla velice elegantní. "Ty jsi dívka z eskortu?" ujelo mu. Ve tmě jí zlostně zasvítily oči.

"Tak aby bylo mezi námi jasno, nejsem tady ze své vůle, ale protože tady prostě musím být a předat ti informaci." Vzala jeho hlavu do rukou a vášnivě, ale bez vášně ho políbila. Když dokončila polibek vyšla ven.

"To byla ta informace?" nevěřícně za ní zavolal.

"Máš ji v sobě, víc není nutné říkat. Uvidíš."

Skutečně, víc nebylo nutné říkat, krevní oběh mi roznesl po těle nanorobotky, kteří mi předaly informace, ale i nesmrtelnost. Kolují v mém těle a spravují ho, jsem pro společenství světa důležitý, jsem kronikář - živý svědek událostí, které si musím zapamatovat a kdykoli je předat dál. Společenství chce subjektivní pohledy na dějiny, nejsem jediný, mně podobných jsou tisíce. Až mi bude tisíc let, jako Lauře, začnu předávat své informace zapsané v nanorobotcích dalším lidem. Stvořím další kronikáře. Proč a pro koho? To nevím, až je stvořím dozvím se víc.

"Za tisíc let budeš jako já. Za dvě stě let se dozvíš víc…" rezonuje mu v mozku Lauřin hlas.

"Žij nenápadně a mapuj historii i myšlení lidí ."
"A co když nechci? Co pak?" ptá se inteligentních strojů v sobě. "Nemůžeš nechtít, máš předpoklady pro kronikáře, tak jsi byl vybrán a učiněn jím, s tím nemůžeš nic dělat."

Zabít se, napadlo ho. "Ne, to taky nemůžeš, nanorobotci tě pokaždé opraví, už navždy zůstaneš takový jakým jsi dnes." "Navždy?" vykřikl. "Ne, to není možné, co když mi někdo usekne hlavu?" "Další člen bude nasměrován na místo tvé tragédie a hlavu ti opět přiloží k tělu a stroje tě spraví." "A co když mě spálí," zasmál se. "Už nemáš normální tělo, které jde spálit."

"Takže nijak se nemůžu zabít nebo být zabit?"

"Nemůžeš," odpověděl mu hlas, "jsi živá, ale stálá databáze lidské historie."

Další ráno. Vstávám. Běžím do práce. Přitom neustále sbírám informace. Jsem sám, musím být sám, smířil jsem se… databáze nemůže být jiná.