Několik pochybností nad Kaplického knihovnou
Projekt Národní knihovny České republiky od Jana Kaplického nepochybně získá politickou podporu a pravděpodobně se uskuteční. Posuďme však, jakým způsobem se prosadil a v čem spočívají jeho sporné stránky.
První polistopadová
Národní knihovna v Praze se stane první architekturou, kterou se po listopadu 1989 bude reprezentovat nový český stát. Taková úloha si zaslouží mezinárodní soutěž a řediteli knihovny Ježkovi patří dík za její uspořádání. Soutěž však provází nejistota o její regulérnosti. Podmínky - platné pro všechny konkurenty - Kaplický ve svém projektu nerespektoval, a přece postoupil do finále a zvítězil.
Mezinárodní porota posuzovala jeho návrh velkoryse, jak je to asi na Západě běžné, ale našemu českému prostředí tak neprospěla, protože u nás se různé předem stanovené podmínky a předpisy nedodržují až příliš často. Věřím, že instituce soutěží je nejlepším nástrojem, jak vyřešit nějaký obtížný architektonický problém, líbí se mi její demokratická průhlednost, cením si i výchovného dopadu soutěže na široké publikum. Výchovný dopad soutěže na Národní knihovnu však asi zůstane sporný.
Knihovna a katedrála
Smysl architektury se nevyčerpává jen projektováním a stavěním. Významně ho doplňuje také rozprava o návrzích a stavbách mezi odborníky a širokou veřejností. Po roce 1948 se taková rozprava u nás ztlumila. Probudily ji až debaty kolem Tančícího domu a projekt Jana Kaplického ji vystupňoval.
V tuto chvíli se obviňujeme buď ze zastydlého čecháčkovství, slepého k světovosti Kaplického projektu; anebo z bezbřehého obdivu k pouhé módní novince, která poškodí Prahu. Na okraji této nepříliš plodné debaty se naštěstí vynořují vážnější a důležitější úvahy o budoucnosti hlavního města, o naší schopnosti vybírat správná místa pro velkolepé novostavby a aspoň trochu usměrňovat dnešní přehnaně spontánní vývoj bez pravidel.
Národní knihovna zabere pozemek po neuskutečněném projektu Státní galerie od Josefa Gočára z let 1934 - 1940. Jen málo odborníků a publicistů výběr místa před soutěží zpochybňovalo. Proto se mi nezdá korektní odsouvat dnes Kaplického návrh někam jinam.
Ostatně věřím, že architekt svou budovu vytvaroval přesně pro tuto parcelu, a že kdyby soutěž byla vypsána pro jiné místo, autor by svou budovu zformoval jinak.
Mám obavu o osud Letné po výstavbě Kaplického budovy. Velké rozměry knihovny totiž budou stavební podnikatele provokovat, aby začali stavět na okrajích pláně něco stejně velikého.
Víc mě však znepokojuje malá vzdálenost mezi mohutným tělesem knihovny a Svatovítskou katedrálou. První polistopadová státní budova v Praze má bezpochyby nárok na patřičnou velikost. Optické setkání jejího bravurně modelovaného objemu s křehkou kamennou krásou gotického chrámu však může vyznít nepatřičně.
Nevíme zatím, z jakých míst dole ve městě knihovnu zahlédneme, jak vysoko bude její vršek přečnívat hranu mezi letenským svahem a plání. Považme, že novostavba bude jen o 12 metrů nižší než šedesátimetrová petřínská rozhledna. Sám Kaplický připustil, že knihovna bude vidět z Karlova mostu, a tedy i ze všech dalších pražských mostů a nábřeží až k Vyšehradu. Knihovnu uvidíme z Petřína, a to nejen z rozhledny, uvidíme ji z Vyšehradu, od Kongresového centra, z celé Letné, vždy v nějaké konfiguraci se Svatým Vítem.
Máme katedrálu vystavit tomuto střetnutí? Nevím, pochybuji o tom.
Antiinstituce
Stavby, které reprezentovaly stát, se kdysi snažily tak vypadat. Knihovny se snažily vypadat jako knihovny. Moderní architektura se odklání od tohoto institucionálního vzhledu. "Takže my nesmíme postavit tradiční muzeum, nějaký druh kulturního chrámu nahánějícího strach," napsali architekti Piano a Rogers o projektu Centre Georges Pompidou v Paříži.
Kaplický dovádí tuto snahu ještě dál, tak daleko, až mi to nahání strach. Návrhy ve svém osobitém stylu vytváří Jan Kaplický déle než dvacet let. Jiní architekti v poslední době jeho styl napodobují, a on se proto stává módou, je "trendy", ať už si to jeho původce přeje či ne.
A co se stává módou, to se jednou okouká. Víc než stavby střídmé stíhá takový osud stavby extravagantně tvarované, třebaže kaple v Ronchamp od Le Corbusiera a Utzonova opera v Sydney vyvracejí toto pravidlo.
Snad budou Pražané trpěliví
Když se však opravdu okouká, co si pak s mohutnou zastaralou stavbou poblíž Svatovítské katedrály počneme? Návrh je to skvělý, a bude stát za to počkat, až se po letech zájem o Kaplického styl znovu probudí.
Takové čekání se ve dvacátém století vyplatilo u Gaudího, u Goetheanea v Dornachu od Rudolfa Steinera nebo u staveb německých expresionistických architektů. Pražané a návštěvníci Prahy snad tuto trpělivost budou mít.
Autor, historik architektury, pracuje v Ústavu dějin uměni AV ČR
