Že Jan Patočka byl geniálním interpretem velkých filozofů, to se neodvážil zpochybnit nikdo. Naproti tomu jeho vlastní filozofická témata - problém "přirozeného světa" (Lebenswelt) a pojetí filozofie dějin jako procesu svobodného sebevytváření lidského bytí v "obcích", tj. v dílčích otevřených civilizačních společenstvích sobě rovných svobodných jedinců (viz Kacířské eseje) - jsou předmětem námitek a pochyb.

Tak je tomu i ve filozofických článcích, věnovaných Patočkově památce u příležitosti 30. výročí jeho tragicky předčasné a občansky statečné smrti (Co ještě zůstává z mýtu filozofa Jana Patočky, HN 13. března). Soudě podle toho, jak jsme Patočku jako studenti filozofie poznali za jeho vrcholného učitelského působení v letech 1945 - 49, jistě by sám oba příspěvky uvítal jako dobrou příležitost k vyjasňování problémů.

Třetí pramen spirituality

Článek Petra Fischera vychází z překvapivého jevu první poloviny 90. let, kdy se v našem širším kulturním, ba i akademickém prostředí módně a trochu bezhlavě "patočkovalo", a to zcela proti Patočkovu duchu.

Avšak co měl například Masaryk společného s epigonským a rozmělňujícím "tatíčkováním", nebo Havlíček s mladočeským vlastenčením na konci 19. století? Fischer sociologicky správně konstatuje, že tento - jakkoli u mnohých bohulibě motivovaný - dobový trend je jednou provždy pryč. Každý, kdo to s českou kulturou myslí poctivě, si při tom oddechne a první mezi nimi sám Patočka.

Fischerův text je ovšem podložen daleko hlubší pozitivní ideou. Jestliže si - podle autora - Patočka z heideggerovské inspirace (jenom?) odnesl celoživotní zájem o řeckou filozofii s její otevřenou a věcnou, nad subjektivistický prospěch povznesenou sokratovskou diskusí a s politickou soutěživostí, pak české duchovnosti prokázal neocenitelnou službu. O její druhý, křesťansko-starozákonní pramen bylo totiž od nepaměti u nás postaráno.

Zde jednou provždy platí Masarykovo zjištění, že české duchovní dějiny jsou autenticky náboženské, ať už byly husitsky a českobratrsky protestantské nebo barokně rekatolizační, přičemž dnes můžeme považovat za naplněný Masarykův postulát, aby pobělohorské dějiny Čech a Moravy našly své Palacké. Došlo k tomu právě v Masarykově "evangelické" první republice, v níž se - v protikladu k povrchním, ukvapeným soudům - české katolictví vnitřně regenerovalo. Třetí, osvícensko-vědecký zdroj evropské spirituality je u nás náležitě zastoupen už od časů Dobrovského, Bolzanových a Purkyňových.

Nové čtení Patočky

Zbývá však uvést na pravou míru Fischerův názor, že Patočka byl naším "jediným" novodobým filozofem. Patočka sám - přes kritické výhrady - vysoce oceňoval filozofickou invenci Masarykovu, Rádlovu, Čyžewského a zčásti i Kosíkovu, nemluvě o jeho originálních filozofických interpretacích české literatury (Mácha, Josef Čapek, Ivan Vyskočil, Jaroslav Durych) a teologie (J. B. Souček, J. L. Hromádka, nemluvě vůbec o Komenském).

Zato Fischerovo hodnocení Patočkova imperativu občanské odpovědnosti i "legalistické strategie", adresované disidentům, právem odkazuje k potřebě Patočku "nově číst" (například jeho Kacířské eseje). Je jen otázka, zda obstojí Fischerovo zdůvodnění tohoto apelu. Fischer totiž tvrdí, že konzumentská společnost a soudobé technické vymoženosti z nás udělaly životní hédoniky, a proto bychom si mohli Patočky "užívat". Což snad i Fischer neříká, že Patočka vidí naplnění lidského údělu v dějinném překonávání každodenních sklonů a svodů k pohodlnému, úpadkovému, neosobnímu přežívání? A neprokázal to Patočka právě nebojácnou obranou Charty 77 a přímým jednáním s holandským ministrem zahraničí van der Stoelem?

Muž formátu Komenského

Patočkova vystoupení a texty na obranu charty tváří v tvář naší, evropské a světové veřejnosti, patřící do morální a předpolitické sféry, založily budoucí politický postup chartistů, který už byl dílem jiných a výrazně přispěl k pádu totalitního prosovětského politického režimu. Snad nepřeháníme, když - při vší úctě k pozdějším politickým realizátorům programu Charty, v jejichž čele stál Václav Havel - řekneme: Bez Jana Patočky by Charta 77 nebyla oním duchovním fundamentem demokratického hnutí, jakým se stala.

Snad těmito poznámkami kompenzujeme poněkud sporný dojem, že pietní vzpomínka na velkého muže našich soudobých dějin - netoliko kulturních! - byla kontaminována momenty naznačujícími Patočkovu nedostačivost. Jan Patočka jistě nebyl vtělením dokonalosti, ale jeho způsob, jak se vyrovnat s protektorátními, poválečnými, stalinistickými a normalizačními úskalími, je obdivuhodný a - troufáme si říci - srovnatelný s osudem Komenského.

Autor je filozof