A k čemu by sloužily? Přeci k tisku hraček, bot, těsnění, … a samozřejmě ještě…
…Hluboko v horách v osamělé staré horské boudě žila matka s dcerami. Jedna právě zlostně bouchla dveřmi, nasedla na vzdušný skútr a odletěla do svého bytu, který se zrovna nacházel někde v Tichém oceánu. Nebyla hloupá a už před lety si zakoupila apartmá na lodi - městečku, takže jezdí do svého bytečku, ale každý týden má jinou adresu.
V chalupě na pohovce poloseděla, pololežela její matka. Sádlo jí přetékalo z rukou, nohou a jelikož jedla teplé škvarky vepřové sádlo jí teklo i po prstech a nespočetných bradách. Dojedla škvarky, olízala si prsty, načala si pytlík slaných brambůrek se příchutí slaniny a dálkovým ovladačem zapnula televizi. Bylo jí jedno, že dcera odjela, stejně se pořád jen hádaly.
Těmi několika zuby, co ještě měla v puse, chroupala křehkou pochoutku a přitom sledovala děj filmu. Nekonečný je (snad) pouze vesmír, ne pytlík chipsů. Vysypala si do dlaně rozlámané kousíčky brambůrek, které vždy zůstávají na dně a jazykem je přemístila do pusy. Hodila prázdný pytlík na stůl, s velkým funěním vstala a začala se přemisťovat do kuchyně. Cestou se chytala všeho nábytku v pokoji. Na křeslech, na stole, všude bylo vidět, co právě dojedla. Malí nanorobotci okamžitě všechnu tu špínu mlčky likvidovaly. Jsou to roboti a ti až na výjimečné humanoidy nemluví.
Konečně se dovalila do kuchyně, plácla sebou na mohutnou židli na kolečkách a začala připravovat další jídlo. Nedůvěřovala koupeným hotovým jídlům.
Sádla už měla dost, sáhla po šlehačce. Z plechovky pod tlakem vylézá načechrané bílo. Myslí na sladkost, odšroubuje víko od jahodového kompotu…
"Maruško!!!" zavolá bolestínským hlasem, jako kdyby vypouštěla duši. "Marůůůůůšššškkkóóóóó…" "Copak je maminko?" zeptala se zpoza jejích zad mladá žena. Říkala maminko, ale nebyla to její maminka, tahle byla v pořadí sedmou manželkou jejího otce a bohužel poslední. Otec před rokem po osmém infarktu řekl "Mějte se," a umřel.
"Marůůůškóó, holčičkóóó moje, jahody došly, skoč pro ně někam. Jo a chci čerstvý."
Maruška se teple oblékla a šla. Ne, že by byla nějak trápená a něčím nucená jít, ani nebyla dementní, ale dobře si spočítala, že ta kupa sádla tady dlouho nemůže zasmrádat, no a ona byla dědička… a nakonec řešení se vždy najde. Hmátla po vzdušném skútru, "sakra ségra mi ho vzala, co teď?"
Zmáčkla modré tlačítko na svém náramku, který ji obepínal levou ruku. Okamžitě se jí na něm aktivoval monitor na kterém běžel videochat . "Ahoj, zdravím místnost dvanáct měsíčků."
"Ahoj, Maru, to je dost, že ses napojila," přivítala jí kamarádka.
"No já měla nějak moc práce, jsem tady v horách u macechy."
"Já sem ti říkal, ať do tý díry nejezdíš," ozval se její kluk, "už jedeš domů?"
"Ne, ségra má rozbitý skútr, a tak si potvora vzala můj."
"A proč voláš? Mám přijet?"
"Jo, to by bylo dobrý, zítra pro mě přijeď, ale hele, kdo mi poradíte, mám problém. Macecha chce čerstvý jahody, a když nemůžu pro ně odjet, nevím, kde je mám vzít, tady je metr sněhu."
Chvíli bylo ticho a na monitoru se nikdo neukazoval, až se opět ozval její kluk."Hele Maru, máš tam tu novou 3D tiskárnu?"
"No jasně"
"Takže žádnej problém. Jako materiál do ní dej nějaké to sojové maso, ochuť ho jahodovou esencí, vyměň barvy za potravinářský, no a model jahody snad někde máš…"
"To je geniální, dík, letím jí je vytisknout."
Vypnula spojení a vešla opět do chalupy. Vzala sójový substrát… Tiskárna pěkně vrní, za okny sněží a Maruška odbírá hotové jahody…
Fantazie? Možná, že si nakonec opravdu budeme jídlo místo vaření tisknout. A nejenom jídlo, představte si, že na upravené, ale jinak zcela běžné tiskárně, vědci tisknou živé tkáně a hodlají takto vytvořit i celé orgány, jako třeba srdce…
Ne, nežertuji, jedná se o skutečně seriózní výzkum. Tisk probíhá dokonce na starých inkoustových tiskárnách HP a Canon - samozřejmě patřičně upravených a vyčištěných.
Museli si vytvořit i speciální program, který zabezpečuje život buňkám - protože právě ony jsou inkoustem. Program hlídá teplotu, elektrický odpor, viskozitu buněčného "inkoustu". Tento "inkoust" je důvodem, proč k takovému až neskutečnému vědeckému experimentu používají právě jen staré tiskárny - ony totiž mají veliké trysky a buňky tak jimi projdou bez poškození.
Tisknout živé tkáně napadlo Thomase Bolande z Clemson University, který pro tento projekt získal jako spolupracovníka Vladimíra Mironova z Medical University of South Carolina.
Společně dokázali, že tiskárna může nanášet s velmi vysokou přesností i živé buňky a to na libovolnou ovšem k tomuto účelu vhodnou podložku. Snem obou autorů je opravdu tisknout lidské orgány - první krůček k němu už mají za sebou a to díky pomoci speciálního tepelně zpracovatelného gelu, který je kompatibilní s živými tkáněmi, a který nedávno vytvořila Anna Gutowská z Pacific Northwest National Laboratory. Tento gel používají jako papír pro 2D tisk i jako konstrukční pojivo pro 3D tisk, jeho výhodou je, že do 20°C je kapalinou a při zahřátí nad 32°C tvrdne. Natisknuté buňky za nějaký čas samy srostou, tenká vrstva pojiva - gelu jim v tom nebrání. Navíc gel, po vytvoření určité stabilní prostorové živé tkáně, lze normálně vymýt vodou. A na otázku - Jak vyřešit problém tisku několika druhů buněk, ze kterých jsou orgány složeny - vědci odpovídají, že v nádobkách na buňkový inkoust prostě budou různé buňky.
Pokusy tisku živé tkáně probíhají s buňkami vajíčka křečka, lidské orgány by se tiskly z buněk pacienta.
Autoři projektu i prognostici jsou optimističtí a věří, že se do několika let začnou vyrábět speciální tiskárny pro tisk orgánů. Pokud tedy vše vyjde, čeká nás s těmito buněčnými a 3D tiskárnami skvělá budoucnost.
Možná si budeme moci vytisknout i celá náhradní těla, do kterých se v určitou dobu voperuje náš mozek a nesmrtelnost tak budeme mít zajištěnou. Nebo, když ne tělo, aspoň řízeček bychom si mohli vytisknout. Nevěříte? Za dvacet let uvidíme, jestli jsem měla jen bujnou fantazii.
