Jejím autorem je kontroverzní psycholog Petr Bakalář, který do povědomí veřejnosti vstoupil svými publikacemi o různé inteligenci etnických skupin a podobnými politicky nekorektními lahůdkami.
Psychologický průvodce Prahou ale není příručkou krajní pravice ani textem nějak „angažovaným“. Je pravda, že občas zde zazní žalobný skuhralův tón; viníky pro autora tentokrát příslušníci různých etnických menšin, ale lidé, kteří v MHD telefonují z mobilů. Neodpustí si lamentování nad manažery v kravatách či zahraničními turisty. Důležité ale je, že to vše je kompenzováno nadsázkou a hravostí, takže s turismem je třeba spojena zábavná tematická otázka: „Cizinci které národnosti vám v Praze nejvíce vadí?“ I další otázky, jimiž je text prokládán, v sobě nesou značnou příchuť nadhledu a sebeironie: „Kam v Praze nikdy nepůjdete?“
Je samozřejmě otázkou, kdo autorův přístup ocení, někdy se jedná o skutečné vychytávky. Příklad? V knize je jakoby pod čarou naznačena souvislost mezi písmeny tras pražského metra a vitamíny (jakýsi respondent se domnívá, že trasy metra A, B, C mají něco společného s vitamíny a je třeba je pravidelně projíždět). Nějaký jurodivý „magik“ v tom možná identifikuje tajemné souvislosti, skeptik se chytne za hlavu, co je to za blbost. Autor pak spoléhá na čtenáře, který tomu sice nebude věřit, ale tahle hříčka ho pobaví. Ocení, jak ho autor vodí za nos a hraje si s ním, jaké mu předkládá fantazie a fabulace. No a zbývá už jen jeden problém: kolik čtenářů knihy bude spadat do jaké kategorie.
Pro lidi, kteří v Praze žijí nebo ji alespoň přiměřeně znají, může kniha posloužit i jako určitý psychotest. Najdeme zde výsledky řadu dotazníkových výzkumů a postřehů těch, kdo je vyplňovali (opět otázka: co z toho je autorova hra?). Snaha nějak kvantifikovat popis české metropole nabývá mnohdy bizarních podob, najdeme zde třeba:
ˇ erotický žebříček čtvrtí,
ˇ úvahu nad tím, v kterých čtvrtích se nejčastěji člověk psychicky zhroutí (dá se to poznat třeba z frekvence psychiatrických ordinací v jednotlivých obvodech?),
ˇ analýzu vztahu mezi patrem a počtem otevřených oken.
Tyhle hry s mentálními mapami a asociacemi jsou v případě Prahy vůbec zajímavé: je to nejspíš zábavnější, než se městem procházet zcela nevšímavě, i když i to je možné, protože chůze je hodnotou sama o sobě. V této souvislosti Bakalář třeba přichází s konceptem ideální vzdálenosti: přednostně budeme (pěšky a z domova) chodit ne do hospody na druhém konci města, ale ani ne do zařízení přímo v domě – bude zde existovat jakási ideální délka vycházky.
Rozhodně má smysl studovat současné prožívání města, kterým se pohybujeme i s praktickými potřebami (nakoupit, přemístit se apod.). Jinak totiž hrozí, že nám vnímání Prahy spadne do nějaké „hlubinné“ roviny, tajemné metropole, kudy kráčeli alchymisté a Golem. Fakticky půjde o nějaký obzvlášť křiklavý stereotyp/klišé ve smyslu „magická“ Praha a její genius loci (autor si je tohoto nebezpečí vědom a v úvodu poznamenává, že slovo sebevražda použil v textu čtyřikrát častěji než magie).
Kromě starých antikvariátů zde máme i ty moderní několikapatrové, vedle intelektuálské kavárny je McDonald či sexshop, je zde Praha taxíků i veřejných toalet. To vše v knize najdeme, autor ovšem tento řekněme postmoderní guláš sdílí spíše opatrně, ironie je prokládána staromileckými povzdechy.
Sentiment je v textu prokládán ironickou misantropií. „Jsou dny – a přibývá jich, kdy si před neočekávanou cestou do města nestihnu vybudovat ochrannou vrstvu... prchám před lidmi, odmítám se na ně dívat, kličkuji... jakékoliv jejich projevy mě ruší.“ V jistém ohledu sympaticky se zde od hledání konkrétních viníků posunul ke globálnímu despektu a skeptické misantropii, za kterou by se nemusel stydět třeba ani Thomas Bernhard.
