Popfilozofický bulvár
Budu se dnes zabývat jednou recenzí na svou knihu. Ne, nebojte, nepoteče elektronická krev. Jistě, takový Michal Viewegh možná prožívá cosi jako "recenzní neurózu"; kritiku svého díla snáší těžce, kritiky nechává ve svých knížkách umlátit lopatou, a po jistém čase chození do posilovny si dokonce troufl jednoho zbít in natura.
Já prodávat sto tisíc výtisků každé své knihy, mohl bych si dovolit mít k recenzentům podobně vřelý vztah. Zatím jsem však bohužel ve fázi, kdy se musím modlit, aby o mé knize napsali aspoň něco. Žádná kritika mé knihy Média, psychoanalýza a jiné perverze (Malvern 2006) mne proto nezasáhla osobně, ba právě naopak, mediální ohlas jsem sledoval se zájmem spíše analytickým
Styděl jsem se, když mne vzdělaný Milan Blahynka hravě usvědčil z neznalosti díla Anity Loos či z toho, že jsem nečetl Nezvalovu Manon Lescaut, královsky jsem se bavil nad tím, když Viktor Šlajchrt naznačoval, že jeden esej v mé knize napsal nejspíše někdy jiný (patrně Karel Sýs), zaujalo mne, jak Vladimír Just odhalil mou skrytou zášť ke Carlu Gustavu Jungovi, zhrozil jsem se, jak velké P.R. všimné budu muset zaslat na účet Ondřeji Slačálkovi, překvapilo mne, jak mé předstíraně analytické texty oslovily bytostné umělce - Emila Hakla či Františka Dryjeho - a zle se tak demaskovaly.
Ostatně, kdo by měl zájem mediální ohlas na mou knihu prostudovat, najde všechny recenze na adrese: www.mpp.bloguje.cz. Avšak nutno přiznat, že jedna recenze (i za ni jsem vděčný), se poněkud vymkla z kategorie recenze a plynule přešla do kategorie kletby. Vyšla v literární příloze Práva Salon a napsal ji mladý muž jménem Martin Škabraha.
Filozof Škabraha v článku nazvaném Idioti víry, infantilní levičáctví a budoucnost kapitalismu vyhlásil svůj interdikt: "Sternova kniha je celá sestavená z úmrtních listů kritického myšlení, které však autor vydává za jeho výsostnou realizaci a životní vrchol. Ve skutečnosti proměnil kritické myšlení v nejodpudivější formu toho, co by mělo rozbíjet - v marketingovou šablonu, levná skandalózní hesla, nekonečně marnou a sebe sama umrtvující snahu více a více šokovat,...popfilozofický bulvár,...ideotainment..."
Nalezl jsem k obhajobě dva argumenty. První tryská z jádra životní zkušenosti otevřené psychoanalýzou. V 50. čísle surrealistické revue Analogon vyjde můj esej věnovaný fenoménu Vesmírných lidí Ivo "Aštara" Bendy, který se domnívá, že komunikuje s mimozemšťany ze souhvězdí Plejád. Ten esej jsem nazval Neúnosnému se nelze bránit jinak, než že se jím nechám vzrušit. To když jsem nad texty ufo-proroka zjistil, že jeho kritika vlády médií se proměnila v jednu obří public relations kampaň vedenou metodami z dílny Leo Burnetta.
Ano, kontaktér s UFO Ivo Benda se mnou sdílí podobný osud, alespoň ze škabrahovského hlediska: "proměnil kritiku v to, co by měla rozbíjet - v marketingovou šablonu." Odpudivé, jistě. Jenže zopakujme znovu moudrost odečtenou z psychoanalytické teorie traumatu a perverze: Neúnosnému se vlastně nelze ubránit jinak, než že se jím nechám vzrušit.
To, co učinil s naším světem imagologický obraz a znak, můžeme s klidem označit za událost hodnou toho, aby vyvolala trauma (personální i kolektivní). Traumatická událost je taková, která se nás dotkne uvnitř (můžeme dostat pěstí na ulici, ale teprve když tato událost poškodí naší vnitřní ideu bezpečného světa či aktivuje náš infantilní strach z mužů, vznikne trauma).
Trauma je něco, co námi projde, co do nás vstoupí v podobě introjektů a vnitřních objektů, co oslovuje podivné postavy uvnitř nás (stvořené kdysi k psychickému vývoji a začasto nedůsledně rozpuštěné a vypuštěné).
Imagologické trauma, jak ho popsal třeba Neil Postman, spočívá v tom, že jsou snaživě a systematicky vystavovány našim očím všechny dětské psychické struktury, ba jsme jimi programově sváděni, a jsme tak strháváni k univerzální regresi. Byť nám Totalita Obrazu nedává pěstí či nezatahuje do křoví v setmělém parku, výsledek je nakonec stejný: jsou probuzeny vnitřní figury dětství.
Text-neuróza a text-perverze
Jak se psýché vlastně může s traumatem vyrovnat? Jsou tři cesty: 1) neuróza (či na ní navazující psychóza), 2) překonání probuzených figur a nakonec 3) vzrušení z nich (romantici to nazývají láska). To platí pro rovinu individuální.
Na rovině kolektivní je to velmi podobné, s tím rozdílem, že překonání probuzených figur je těžko koordinovatelný a splnitelný projekt. Masa se pohybuje pozvolna jako litosférické desky, pokud vůbec.
Na rovině individuální může mít strach z otce tři výsledky: jednak neurózu, čili věčné vracení se k tomuto dramatu a vyčerpávající zápolení s ním (které může vygradovat až do psychózy, vytěsnění dramatu z psýché do světa nikoli přenosovým, ale projektivním, halucinačním mechanismem). Za druhé: nahlédnutí tohoto strachu jako psychické konstituce a následné "uvolnění psychické síly", jak tomu říkal Freud. Anebo konečně homosexuální vzrušení, které může mít podobně osvobozující účinek jako nahlédnutí (pokud vše nezkomplikuje společností vnucený morální blok).
Ve chvíli, kdy za všechny z nás na sebe někdo vezme trauma kolektivní (což učinil Ivo Aštar Benda či já s imagologickým "traumatem Matrixu"), může se jistě také pokusit překonat vydrážděné relikty dětství jejich nahlédnutím, pojmenováním (učinil jsem tak ze všech sil), ale je-li jeho text o světě a ke světu mluvící (nikoli jen personální terapií z neznámých důvodů řešící téma nadpersonální), nemůže si hrát na to, že tím bylo katartického účinku dosaženo.
Svět, ba ani žádné konkrétní individuum čtenáře analytickým pojmenováním osvobozeni nebudou (osvobozující pojmenování musí přijít zevnitř a musí být prožito přenosem). Každá kniha pojmenovávající imagologický stav tedy nutně musí být nakonec, minimálně při percepci, stržena buď k neuróze, anebo k "perverzi" (vzrušení). Každá bude v jícnu davu přetavena, strávena, překroucena do jedné z těchto dvou podob. Pod co možná největší kontrolou rozumu jsem formou své knihy konvertoval ke druhé variantě.
Nechal jsem se vzrušit infantilním jádrem Imagologie a nabídl toto vzrušení čtenáři. Poskytl jsem analýzu a kritiku v podobě podivně prorostlé vzrušením z kritizovaného. Hluboce věřím, že jde o progresivnější způsob než jediné alernativní vyústění: text-neurózu, text-popření, text-vytěsnění. Nemohu si pomoci, ale Škabrahova slova jsou takovým popřením, výrazem víry, že kritikou lze infantilitu překonat i na kolektivní rovině.
K pochopení vyřčeného je samozřejmě nutno znovu zdůraznit, že říkám-li "text", míním tím pochopitelně akt textu včetně jeho percepce. Komunikuji-li o kolektivním traumatu s neadresným čtenářem (světem), při sebepoctivější analýze nemohu zabránit, aby se konverze k neuróze či vzrušení neodehrála minimálně při percepci, při čtení. Pokud bych napsal svou analýzu Vlády Znaku škabrahovsky, dopadlo by čtení (ne-li psaní...) nutně tak: "zase jeden důkaz, jak námi média manipulují!". Takové neuroticky napsané či přečtené texty se většinou jmenují Tyranie médií, nebo nějak podobně, a jsou tématem médií a mediálními "pseudotvůrci" fascinovány podobně jako Vesmírní lidé. Mediální ohlas na moji knihu mne však utvrdil v tom, že připravená konverze ke vzrušení se podařila ("televizní bavičství, popfilozofický bulvár"), a jsem také hluboce přesvědčen, že je progresivnější, Imagologii a její Vliv mnohem účinněji oslabující a demaskující.
Neboť jistě je lepší si nechat dát na zadek od sexuálního partnera než páchat sebevraždy (dívky to vědí odjakživa, proto páchají sebevraždy dvakrát tak méně často než muži).
Mojžíš, Kosík, Skywalker
Existuje však ještě jeden argument reagující na Škabrahovu kritiku. Říká vlastně to samé jako argument první, jen jiným slovníkem. Nazval bych ho argumentem dialektickým. Doposud každá úspěšná revoluce v dějinách nevyvracela starý svět, ale naopak využívala jeho jisté vnitřní tendence.
Příkladem zhola neúspěšné revoluce je třebas Pol Potův konzervativní převrat, který se pokusil de facto vzkřísit prvobytně pospolnou společnost. Tento pokus ztroskotal velmi záhy, nikdo toho nelitoval a nikoho dnes neinspiruje. Analogickým vzdorem, který se rovná popření odsouzenému k nezdaru, je třebas pokus v časech internetu vydávat básnický almanach na cyklostilu. Začít se pokoušet vzdorovat podstatě epochy návratem k tomu, co bylo považováno za vysoké a ušlechtilé v epoše předchozí. Ale tím se podstatě nové epochy nevzdoruje - tím se jen podstata míjí.
Obávám se, že i ve snech pana Škabrahy se v skrytu odehrává pod pojmem vzdor cosi podobně míjejícího. Skutečný revolucionář využívá zbraně svých nepřátel a ten zasvěcený navíc ví, že je s těmito zbraněmi osudově spjat, ba: je jimi určen, podmíněn, definován. Revoluce není popření řádu, ale využití jeho vlastní tendence, která ho tak jako tak podvrací. Každý status quo má vždy jistý sebedestruktivní sklon, kterým testuje sám sebe. Pokud se takového sklonu někdo ujme, může změnit směr vývoje. Tomuto člověku pak říkáme revolucionář.
Středověký společenský systém v sobě živil jistý ekonomický sklon. Zápolil s ním (tak jako každý jiný systém) popíráním a hegemonickou inkorporací (řečeno gramsciovsky). Popíral ho projekcemi (především na Židy) a různými pokusy o začlenění - i proto vznikla reformace, neboť protestantismus měl právě tuto inkorporační schopnost a zvládal ji tak dobře, až to přimělo třebas Maxe Webera pojmenovat přímo puritánský a kalvínský kořen kapitalismu. To však není přesné. Měšťanstvo při té dosud nejúspěšnější revoluci v historii zkrátka jen dokonale využilo rozpornosti feudální společnosti, osedlalo si jeden výboj jejího vnitřního pnutí a dalo mu směr - protestantismus byl jen variací křesťanského životního stylu, která tomuto plánu nekladla překážky.
Náš dnešní systém, globální kapitalismus, má v sobě stejné sebeničivé impulsy. Až extrémně sebeničivé, čehož symptomem je ten ohromný hegemonický dynamismus, jenž si systém osvojil. Nutkavě inkorporuje vše, co jen trochu zavání alternativou. Včera byl hip-hop agresivním protestem asociálních černochů amerických megapolí, v němž nechyběla oslava násilí, přestřelek, znásilnění. A dnes, aniž by původní násilí bylo nějak příliš zahlazováno (o to vůbec nejde), je hip-hop designem systému! Celý zábavní průmysl je "vystajlován" podle estetiky předměstských gangů a dealerů drog. O pohlcení punku, graffiti či estetiky skateboardingových komunit netřeba ani mluvit.
Celé toto hegemonické třeštění, v němž už není ani čas na obrušování ostrých hran, je symptomem jistého zoufalství. Vlastně zakrývá onen rozhodující test, jemuž je systém vystaven, onen rozhodující zápas, který svádí se sebou samým.
Milton Friedman, guru liberalismu, kdysi pronikavě odpověděl na otázku, kdo je největším nepřítelem kapitalismu. Řekl tehdy ku překvapení mnohých: reklama. V zásadě totiž liberální mytologie stojí na představě, že když každý vyjádří bez zábran a "nezkresleně" své zájmy a potřeby na trhu, systém se octne v rovnováze a boží pořádek světa bude zaručen. Proto je pro liberály tak důležitá svoboda občana (poptávky) a deregulovaný trh (svoboda nabídky) - a proto také pojem svobody zuřivě předvádějí jako derivát Trhu. Celá další ekonomicko-teoretická sofistikovanost liberalismu jen zakrývá či se snaží potvrdit toto mýtické, nedokazatelné jádro (ostatně, takové hrubě iracionální a neverifikovatelné jádro v sobě má každý systém idejí).
Zamyslíme-li se tedy aspoň trochu v rámci liberálního paradigmatu, nutně musíme dospět k tomu, že celý ten ohromný marketingový a reklamní kolos dneška vlastně ohrožuje samu podstatu kapitalismu. Neustále ho destabilizuje vytvářením jakýchsi nepřirozených potřeb - hle, jak si Friedman najednou podává ruku s marxistou Marcusem, který hovořil o potřebách falešných, jež reklama produkuje (v jeho pojetí za účelem "uspání historických sil společenské změny" - to je zase marxistická mystická figurka).
Uprostřed tohoto mystického halasení někde smrdí pravda. Ano, kapitalistický systém svou Vládou Obrazu činí cosi podivného, poněkud zoufalého a sebedestruktivního. Uvnitř této prapodivné skutečnosti, Kunderou nazvané Imagologie, ve skřížených a antagonismem rovnováhu udržujících energiích znakového třeštění postmoderního kapitalismu, je někde potenciál reálné revoluce, drak, kterého lze osedlat. Čím více to systém vnímá, tím více činí z tohoto rozporu svou podstatu. Tento rozpor čeká na to, co Karel Kosík nazval imaginací. Na promyšlení a osedlání.
Kosík, jehož Martin Škabraha nedávno znectil jako "nemyslitele", to shrnul do myšlenky (a není-li to myšlenka, je to to, co dnes musí myšlenku nahradit): imaginace je uměním znovu promýšlet okovy dneška – protože někde v nich jsou utajeny a skryty osvobozující možnosti. Není jisté, že takové odtajnění a osedlání je správné či nutné (Václav Bělohradský moudře upozornil na záludnost tohoto revolučního osedlávání zákonitostí historie), ale je to možné. Má kniha, můj popfilosofický bulvár, s touto možností koketovala, prozkoumávala terén.
Ivo Aštar Benda se pokusil o něco podobného, ale upadl do pasti, kterou jsem v knize Média, psychoanalýza a jiné perverze již popisoval při analýze Lucasových Hvězdných válek: namísto, aby integroval Stín, identifikoval se s ním. Tento klíčový rozdíl mezi integrací a identifikací je to, co nabízím Martinu Škabrahovi jako protiargument. Považuji tu pasáž o Skywalkerovi v mé knize za vůbec nejdůležitější. Spásnou, jak se říkávalo. Lze přijmout svého otce (či třebas filozofického iniciátora) jako rozpornou konstituci své psýché, neúnosné východisko své cesty, anebo proti němu bojovat, a tím (!) se s ním nakonec nutně identifikovat, opakovat jeho - a nikoli svou - cestu.
Má kniha je pokusem o integraci globálního Stínu Imagologie, neboť chce mířit za jádro sporu dnešního světa. Není jisté, že za toto jádro dohlédla, že se z něho osvobodila. Možná je skutečně jen rafinovaným bulvárem. Každopádně nic to nemění na tom, že integrace je jediná naděje na svobodu. Neutíkat, nezabíjet - překonávat. To nás naučil Karel Kosík, Mojžíš a Luke Skywalker.
Autor je mediální teoretik
