Jedu v přeplněném autobuse, venku prší a okýnka se zamžila párou z desítek úst. Proklínám se, že jsem ze schůzky neodešla už o hodinu dříve, teď končí místní firmy a každý jede na metro. Spolucestující mě napresovali mezi dvě mladé ženy, i kdybych nechtěla poslouchat, co si povídají, nejde to.

"Představ si, přišel mi včera mail od kamarádky, žádný spam, i když vlastně se jednalo o nevyžádanou poštu, protože jsem si ji o něj nepsala. U něj byla textová příloha s deseti moudrými větami. Na závěr bylo napsáno, že následující text přinese člověku štěstí na dva roky. Ale pouze v případě, když ho pošle dalším lidem. Na dopisy štěstí nikdy nereaguji, ale byla jsem v takovém divném rozpoložení. Štěstí by se mi opravdu už konečně hodilo. Soubor jsem uložila a poslala, dokonce šesti lidem. Dnes jsem si chtěla ty věty ještě jednou přečíst. Došla jsem až na konec a tam čtu… během pěti minut pošlete tento text deseti přátelům… A jé…, moje zbrklost mě připravila o štěstí. Kdybych nespěchala a pořádně všechno dočetla až do konce, mohla jsem mít dva roky štěstí. Takhle zase nic."

Poslední větičku pronesla opravdu smutně. No, aspoň to má nač svést. Šťastná to žena. Ne, nesměji se jí. Něco moc chceme, těšíme se na to a nakonec je vše jinak. Nemusí to být nutně naše chyba. Někdy je i nedostatek adekvátních informací příčinou rozčarování a naše hlava v oblacích padá dolů.

Letiště vedle komínu nebo rovnou reaktor

V sedmdesátých letech 20. století se časopisy hemžily prognózami, že v roce 2000 auta už skoro vymizí, silnice tím pádem nebudou potřeba a my budeme jezdit cestou i necestou na vznášedlech. Nestalo se tak a hodně lidí bylo zklamáno. Asi i ti, co si mysleli, že silnice opravdu zmizí.

V roce 1920 zase americké předpovědi budoucích trendů hlásaly, že auta budou nahrazena letadly. V Los Angeles architekti  předvedli maketu obytného domu na jehož střeše mělo být letiště. Přistávací plocha měla být dlouhá 300 metrů. Další zklamání, pro architekta určitě…

To ještě nic není oproti představám o automobilech, které vznikaly v padesátých letech. V tomto období okouzlení atomovou energií se podle prognostiků i techniků měla v blízké budoucnosti vyrábět auta na atomový pohon. Každé, poměrně obrovské auto, si mělo vzadu místo motoru vozit svůj maličký atomový reaktor.

Nešlo o představy nějakých netechnicky vzdělaných snílků nebo spisovatelů sci-fi. Automobilka Ford  měla dokonce už v roce 1958 model takového auta vypracovaný - byl to poměrně známý Ford Nucleon. Představa srážky dvou Nucleonů nevypadá pěkně.

Vzneseme vás za 15 let, možná...

Téměř v žádném vozidlu, které se mělo stát tím pravým dopravním prostředkem v budoucnosti se nikdo nesvezl. Ano, bylo pár výjimek. Třeba vznášedla Piasecki Aircraft, používané americkou armádou kolem roku 1957. Vozidla se na běžný trh nedostala, jejich provoz byl totiž neuvěřitelně drahý.

Jenže vznášedla  vcházejí  do snů futurologů a konstruktérů neustále, nelze se jich prostě zbavit. Sen o vertikálním vznášení a přistávání vašeho vozidla, jízdě nad ulicemi a domy chce realizovat firma Urban Aeronautics, sídlící blízko Tel-Avivu. Zdejší technici a vývojáři rozpracovávají hned dva základní modely aut - vznášedel. Prvním byl "X-Hawk", novějším typem je bezpilotní "Mule".

X-Hawk byl v červenci 2006 na  letecké výstavě - Farnborough International představen jako nefunkční model ve skutečné velikosti. Hluk vrtulí a dým z výfuků byl na výstavě simulován. Jestli "Mula" doopravdy poletí není jisté, firma Urban Aeronautics má za sebou dva nezdary - jsou to modely CityHawk a TurboHawk. V září roku 2001 Dr. Rafi Yoeli, který stojí v čele firmy, tvrdil, že oba dva za několik měsíců skutečně poletí. Nestalo se tak a neletěly nikdy.

Nyní už je méně optimistický, hovoří o tom, že nové modely jeho firmy poletí tak za deset maximálně patnáct let. Skutečně? Netěšme se, nebudeme zklamaní - to je dávno známá pravda. Ovšem, je v případě vznášedel nač se těšit? Vletí vám do ložnice třeba ve třicátém patře…