Nyní se zdá, že tato poněkud morbidní finanční pobídka skončí a vláda pohřebné zruší. Uvidíme, zda lidé přestanou z hrabivosti tolik umírat; přinejmenším představa, že děti nosí porodné, nikoliv čáp, je rozšířena dostatečně.

Kdo může za počasí


Mezi občany se ovšem reforma s přílišným pochopením nesetkává. Možná jim jen nedochází skrytě urážlivá povaha této sociální dávky, naznačující, že jejich rodina se už nedokáže postarat ani o své blízké, a tu má tedy almužnu, aby nebožtík nemusel do společného hrobu za pastouškou.

Anebo občané vesměs pochopili, ale jsou skutečně již sami neschopni zaopatřit své nejbližší. Konečně statistiky o rostoucím počtu pohřbů bez obřadu k tomu poukazují.

Podle názorů části obyvatelstva vycházející za prací ještě pod širé nebe by měla být vláda zodpovědná také za počasí. Vzpomeňme nedávný požadavek improvizovaného sjezdu sjezdových vlekařů, aby jim vláda zaplatila pokutu za skandální nedostatek sněhu, když už se nedaří plnit dříve vyhlášený plán na poroučení větru a dešti, čili i sněhu. Čínští císařové za počasí odpovědni byli a možná se k nim brzy přiřadí i čeští premiéři.

Rebelie po papuánsku


Naší společnosti svobodných a nezávislých občanů, plně odpovědných za svůj osud, zvyk natahovat dlaň pro dotaci za každé nepřízně počasí a nakonec ještě i z rakve příliš neprospívá.

To je nápadné hlavně při pohledu zvenčí. Použijme k takovému pohledu Papuu-Novou Guineu, tedy rovněž malou zemi s mladou, leč vcelku fungující demokracií. Tak jako náš pan Novák z Chlumu u Třeboně, i novoguinejský pan Isua z vesnice Ohu, pracující jako laboratorní technik v našem výzkumném týmu, by rád kývnul na pastelkovné, pohřebné i dotaci za trvalý nedostatek sněhu ve své vesnici, nicméně do svých 35 let nedostal od vlády ani halíř a realisticky očekává, že tento fiskální trend bude pokračovat. Druhou stranou téže mince (čistě hypotetické), je ovšem to, že on bez své vlády na rozdíl od pana Nováka celkem spokojeně přežije, nic jí nedluží a ani jí zadarmo nic nedá.

V této situaci je pro pana Isuu obtížné pochopit, co to byl onen pověstný komunismus, údajně se občas vyskytující v cizích krajích. A to nehledě na to, že mu tento fenomén již deset let velmi kvalifikovaně vysvětlujeme my, čeští spolupracovníci. Jednak pan Isua nechápe, jak by nějaká strana či vláda mohla mít vůbec tu opovážlivost něco svým občanům přikazovat. Dále pak již vůbec nechápe, jak a proč by si čeští občané mohli od strany či vlády nechat cokoliv nepěkného líbit.

Pan Isua patří ke kmeni Amele, který odnepaměti žije v kopcích u pobřeží Bismarckova moře. Odnepaměti znamená opravdu dlouho, neboť si za tu dobu vytvořili vlastní jazyk, sousedům již nesrozumitelný. Svoji nepřetržitou existenci uhájili zejména tak, že se všichni nepřátelé i poradci v Ohu vždy se zlou potázali. Nikoho ve vesnici dodnes nenapadne, že by tomu mohlo být i jinak. Kolektivizace by tam musela skončit buď stažením přesvědčovacích policejních jednotek po velkých ztrátách zpět na pobřeží, nebo vyhlazením vesnice.

Tak to ostatně dopadlo na nedalekém ostrově Bougainville, kde několik stovek vesničanů nebylo spokojeno se způsobem, jakým vláda těžila na jejich pozemcích měď. Sedláckou revoltou rychle dosáhli uzavření tehdy největšího měděného dolu světa, a přes noc tak připravili rozpočet svého státu o třetinu příjmů. Důl je zavřený i dnes, po čtvrt století, dotyční vesničané nikoliv.

Co je to vláda


Po delší době máme zase vládu, zněl nedávno úlevný chorál z českých luhů. Pravda, až na to, že bez vlády jsme nebyli ani na okamžik, soudě podle nepřetržitě fungujících vládních služeb. To je jenom dobře, není jasné, jak dlouho by bylo obyvatelstvo schopno skutečné bezvládí bez trvalé psychické úhony přežít. Jistého experimentu v tomto směru jsme se naděli, když svého času odvážný starosta Pávek zakázal vstup vládním úředníkům na území své obce Jindřichovice pod Smrkem.

Jeden den, nebo méně?


Tuto emancipační vyhlášku by bylo lze jen přivítat, kdyby zahrnovala i svůj logický důsledek, tedy konec vládních služeb. I na ostrově Bougainville přestali být jednoho dne vládní úředníci vítáni, jen s tím rozdílem, že jim tam hrozila nikoli pokuta, nýbrž smrt.

Jakmile vláda pochopila, že spor s Bouganvillany, vzhledem k jejich všeobecné bojechtivosti a pralesnímu terénu, nelze vyhrát vojensky, skutečně stáhla z ostrova své úředníky, včetně policistů, učitelů a lékařů, a ponechala ho zcela svému osudu. Bouganvillané takto žili dvacet pět let a k nynějším jednáním, jak politováníhodnou epizodu snížené státní byrokracie ukončit, rozhodně nepřicházejí jako zlomení prosebníci.

Jak dlouho by asi v podobné situaci vydržel odbojný duch obyvatelům Jindřichovic pod Smrkem se lze jen domýšlet: jeden celý den, nebo méně?

Autor je tropický biolog