No hrdina, vlastně je to takový podivný šedočerný neforemný pytlíček, nemá to ani pořádné nohy, ani pořádné ruce, ale přesto na celé generace dětí tenhle šedočerný pytlík působí doslova magicky. Je to krteček Zdeňka Milera.

Teletubbies
Figurka krtečka je v české populární kultuře legendou patřící po bok Švejka či Hurvínka. Zjevně tedy vystihla něco nadosobního. Tvůrci známých Teletubbies si k tomu, aby oslovili děti kolem dvou let, prý pozvali na poradu dětské psychology. Nakonec z jejich dílny vyšla poněkud zvětšená miminka. Učinili mrňatům to, co jim bude jakožto příslušníkům západní civilizace šoubyznys a marketing dělat po celý život: nastavili jim zrcadlo. Zdeněk Miler nepotřeboval psychology a marketing. Dokázal shrnout preiodipovské dětství zcela intuitivně a poeticky.

Dětské kresby
Kouzlo krtečka je například v tom, že vlastně nemá krk. Podíváte- li se dobře na batolata, zjistíte, že i u nich je tato část těla prozatím uskrovněna.

Krteček má veliké tělíčko a k němu malé nožky a malé ručky. Přesně tak se vnímá i dítě. A to ještě dlouho po opuštění "fáze krtečka". Kousek vedle Staroměstského náměstí v Praze je v domě U zelené žáby (jak orální synchronicita!) Muzeum dětské kresby. Tam navezli všechny výkresy, co jsme se jich jako děti namalovali na hodinách výtvarné výchovy ve školkách a na základkách. Když si do muzea zajdete, zjistíte mnoho o infantilní mysli. Na dětských ztvárněních lidské postavy je nejmarkantnější, jak malé a podivně přičleněné jsou na nich ruce. Mnohdy připomínají spíše malá křídla. Ke zvláštní roli rukou v dětské mysli se ještě dnes dobereme, nyní jen zkonstatujme, že krteček svými proporcemi zkrátka skvěle kopíruje vnímání lidské postavy (respektive sebe sama) u dětí.

Záhada úspěchu černého kožíšku
Geniální Zdeněk Miler stvořil i jiné postavičky - například štěňátko. Ale žádná nedosáhla takového úspěchu, ačkoli je krtek velmi prapodivným předobrazem, s nímž těžko většina dětí přijde do styku. Jenže úspěch figurky tkví právě v tom, že dítě vůbec neví, jak vypadá jakýsi krtek, co to vlastně je a může tedy televizní postavičku (ostatně nijak moc reálnému krtkovi podobnou) použít jako prostor pro sebeprojekci.

Jediný realistický motiv uchoval legendární český animátor v barvě. Nechal tu kuličku dětství v černé a šedé. To bylo velmi odvážné. Mohl klidně udělat krtka fialovo-růžového, jak se to běžně v pohádkách dělává. To, že jeho realistické řešení bylo úspěšné, je vlastně malou záhadou. Ale dítě kupodivu samo sebe často vnímá jako černé (nebo červené). Na mnoha dětských obrázcích děti ztvárňují samy sebe jako černou (nebo červenou) skvrnu v lidském světě. Černá i červená metaforicky a nevědomě reprezentují stavy agrese (velmi mohutné), jež dítě ve vztahu ke světu zaujímá, a tím následně i pocit viny. Miler tak, zřejmě náhodou, použil metodu jakéhosi psychorealismu. S pomocí černého kožíšku a červeného nosíku nastavil mnohem věrnější zrcadlo dítěti než tulící se batolata BBC. Nastavil zrcadlo vnitřní, zrcadlo rodící se duši.

Konečně, důležité také je, že krtek nemluví (stává se tedy spojencem nemluvněte ve světě podivně žvatlajících dospělých) a vydává zvláštní ostrý smích. Zdeněk Miler kdysi prozradil, že namíchal do animovaných obrázků smích své malé dcerky, který nahrál doma. Tím demaskoval jedno velké tajemství lidské imaginace - archetyp skřítka, k němuž komický smích a skřek patří.

Indiánské trpasličí legendy
Archetyp skřítka či trpaslíka nás jen tak neopustí. V kinech právě teď můžeme shlédnout jeho další rafinovanou exploataci - film Arthur a minimojové.

Psychoanalýza má o skřítcích již dlouho jasno. Antropologové objevili například v trpasličích legendách indiánů velmi podobné znaky. Trpaslíci jsou prý rasou, která ovládala planetu před člověkem, tvrdí indiáni. To jistě probouzí imaginaci dänikenovců, ale význam takové legendy bude nejspíše psychický: předčlověčí trpaslík je patrně předdospělostní dětství.

Mnohé legendy praví, že trpaslíci jsou jen duchové, neboť neznají pohlavní styk - řečí psychoanalýzy: nedospěli do fáze genitality. Rozmnožují se ústy, trpasličí žena je oplodněna, když sní partnerovy vši (jurocká legenda) a malý trpaslík přijde na svět ústy matky, neboť trpasličí ženy nemají dělohu. Čili trpaslík je bytostí zjevně orální.

Trpaslíci jsou často nazýváni "moudří", protože mají různé magické schopnosti - infantilní myšlení je přeci myšlení magické. V lidském světě se objevují především po setmění, jejich domovem je tedy zajisté stín, neboli nevědomí. Proto také nepřekvapí, že podle jurockých šamanů, které zpovídal psychoanalytik Erik Erikson, může spatření trpaslíka po soumraku přinést "neurózu", neboli psychický problém. A konečně, skřítkové vydávají pisklavý potměšilý smích, čímž se nám uzavírá kruh a vracíme se k dětskému smíchu přimíchanému do krtečka.

Démon jménem Ruka
To by však koneckonců bylo poměrně málo, kdybychom si dnes prozradili jen to, že skřítkové mýtů a námi milovaný krteček jsou prostě projekcemi pregenitálního, orálně-análního dětství. Zkusme se o člověku dozvědět trochu víc. A jak jinak, za tím účelem musíme do pohádky. Ta nejznámější a nejtradovanější v našem kulturním prostoru, která pojednává o skřítkovi, je v tomto smyslu velmi cenná.

Matka velmi lenivé dcery už toho měla jednoho dne dost, vzala dceru k potoku a tam ji začala naklepávat prsty ruky kamením. Takto podivně začíná jedna stará česká pohádka. Každého freudiána musí tento sadistický úvod trknout a ponouknout k výkřiku: to je přeci trest za masturbaci! Ale tak prostinké to není.

Je třeba nejprve pochopit zvláštní roli rukou v lidské psýché. Již jsme si naznačili, že dítě své ruce v orálně-anální fázi vývoje (a nezřídka ještě dlouho později) nevnímá jako součást sebe sama.

Mnohé staré národy dokonce děti velmi dlouho zavinují způsobem, který bychom v Evropě nejspíše označili za svázání či bondage (ostatně zde pramení erotizace této praktiky). Zdůvodňují to většinou prostě: aby se děti nepolekaly svých vlastních rukou. Ruce jsou věru jedním z prvních démonů, které potkáme na naší cestě. Všimněme si role natahující se ruky v hororech, a ostatně i pohádkoví vícehlaví draci jsou jedním z převleků dětského "démona ruky". Ruka se později stává také hlavním hrdinou jedné z fází vývoje. Je totiž jakýmsi "pra- falem". Prvním nositelem aktivního pronikání do světa, jeho zmocňování se.

Ruka a kastrace
Ruka je pro dítě dlouho nástrojem, který nemá úplně pod kontrolou. Nejen díky nižší míře ovládání těla, ale ona není dostatečně ani pod kontrolou vědomí. Byl to především zmíněný Erikson, který si při herních terapiích s malými dětmi povšiml, že s rukou jsou často spojeny pocity viny a kolem třetího roku života ruka často hraje důležitou úlohu v kastračním dramatu. Ovládnutí ruky, její zkrocení, je nezbytnou podmínkou opuštění orálně-análního pradětství. Je velmi citlivou otázkou, jak na drama ruky při výchově reagovat. Zákazy typu "na to nešahej" a všelijaká fyzická trestání prozkoumávajících rukou rozhodují v psychickém zrání o mnohém. Dítě restrikci vždy potřebuje a vyžaduje, ale přílišná restrikce může vést k těžké regresi.

Případ schizofrenické Jean
Erikson popisoval případ schizofrenické holčičky Jean. Schizofrenické děti často naprosto bezbranně útočí na penis, vagínu či prsty na rukou. Jean si pro sebe šeptávala: "uříznu ti prsty" či "neodřízni mi prst" (podle toho, jakou pozici "ve vnitřní scéně" sehrávala). Ve chvílích odvahy sahala otcovi a bratrovi na penis a čekala, co se bude dít. Otec a sourozenec bývali samozřejmě vyděšeni a reagovali odporem. To Jean vhánělo do dalšího kola sebeničivého pocitu viny a k dalším útokům na svou fázi "šmatající holčičky". Raději regredovala do orálně- análního bezrukého bezčasí, tam bylo dobře, tam bylo bezpečno. Vypráví naše pohádka o takovémto regresivním dramatu? Je-li tomu tak, nemusíme úvodní "nutkavou větu" o masturbaci zamítat. Nejde přímo o masturbaci, jde o "princip masturbace". O princip prozkoumávání světa a hrozbu, jež je s ním spojená: sebeničivou vinu.

Vřeténko a přeslice
Jak regresivní drama pohádka dále pojednává? Na úvod vysvětleme, že lenivost dcery je neschopnost vývoje. O ten jde v pohádkách skoro vždy, o ten totiž v životě opravdu jde! Kolem matky, která ničí dívence ruce kamenem (pozor tedy: nejde o matku, ale vnitřního restriktora, který provádí sebetrestání!), projíždí jakýsi spanilý kralevic. Neboli regredující dívenka chtě nechtě dospěla a bude konfrontována se svou sexualitou. Matka také kralevicovi řekne podivuhodnou lež: "Umí příst zlaté nitky z konopí!" Jistě, vřeténko a přeslice, pradávné ženské archetypy ("vymřít po přeslici"), pradávné symboly vagíny, pradávný příslib ženské genitality, k níž však ve skutečnosti naše hrdinka není vybavena, jen to předstírá.

Zjevuje se skřítek
Kralevic si tedy odveze naší dcerku do zámku a žádá po ní, aby přes noc (kdy jindy) upředla na kolovrátku zlaté nitky. Zkrátka žádá po ní, aby byla dospělou ženou. Jenže to dívenka neumí. Je v orálně-análním bezrukém "povijanu". Pláče. A tak přichází na pomoc - no kdo jiný než skřítek. Ano, konečně je tu, orální pištiví mužíček v červené čapce. A dává slib: "když do třetího dne uhodneš, jak se jmenuji, upředu zlaté nitky za tebe. Když neuhodneš, budeš má".

Uhodnout jméno. "Dej draku jméno a porazil jsi ho," říkali staří Číňané ve své velké anticipaci psychoanalýzy. Neboli, pojmenuj problém a překonal jsi ho. Co vejde do vědomí, nemá dále sílu blokovat náš vývoj.

Naše dcerka samozřejmě pidižvíkovo jméno nezná. Neví, na koho vlastně hledí, neví, že jde o projekci její vlastní magicko- infantilní orality. Ale zatímco nad jménem trpaslíka přemýšlí, zatímco hledá řešení své regrese k bezrukosti, ozve se pod oknem starý žebrák. Dívenka žebrákovi dá svůj chléb a vodu, a ten se jí počne vyptávat na to, proč se trápí. Ona se mu svěří a žebrák má samozřejmě náhodou klíč k celému dramatu: viděl prý trpaslíka, jak si na louce zpívá, že má v moci jednu dívenku a nakonec písničky prý zaskřehotal i své jméno (v různých verzích pohádky různé). Dívenka tedy třetí noci trpaslíkovi vpálí do tváře jeho jméno, jež se dozvěděla od žebráka (pojmenuje svou neurózu), a dojde pochopitelně k happy-endu. "Máš štěstí, jinak bych tě rozsápal," piští potměšilý mužíček a prozrazuje tak tradiční způsob, jímž se v pohádkách zjevuje psychické zhroucení, zhroucení schopnosti jít kupředu.

Tajemství žebráka
Proč však zná řešení právě žebrák? Proč je podmínkou vykoupení akt milosrdenství? Zde můžeme přijít s všelijakým moralistickým haraburdím, ale z psychoanalytického hlediska jde o něco jiného: o naslouchání upozaděným postávám v psýché. Starý žebrák naříkající pod oknem dívenky je samozřejmě její vnitřní postava, její otec. Jen on jí mohl prozradit jméno celého problému. Jen přijetí falu-otce v sobě samé ji mohlo "vrátit ruku", vyrvat oralitě a zahájit progresi. Napojení žebráka - zdevastovaného otce je symbolem jeho posílení v psýché.

Když je nám opravdu zle, tak horliví "pomocníčci" jsou vždy naši nepřátelé, skuteční pomocníci jsou nenápadní otrhaní kolemjdoucí. To platí ve snu, v pohádce i v běžném životě. Pozor na pomocníčky! Trpaslíci jsou mezi nimi opravdu ze všeho nejhorší, jak moudře praví klasik...