Pojem lucidní sen zavedl na konci 19. století holandský psychiatr Frederik van Eeden. Lucidní sen je sen, ve kterém si snící uvědomuje, že sní, a dokáže průběh snu vědomě regulovat. Vědomí zajisté nemá úplnou vládu, formální strukturu zajišťuje stále nevědomí, ale snící ví, že jeho možnosti jsou neomezené, uvědomuje si, že se nachází ve snu: Může vzlétnout, pokud chce, může si vynutit příchod erotického protějšku do snu atp.

Každý sen je lucidní

Téma lucidity ve snech je zajímavé. Velké množství lucidity indikuje zvláštní typ osobnosti (pro mě téma velmi intimní, jak se doznám v knize). Ovšem je zřejmé, že každý sen je v jádru lucidní. Ne náhodou Freud považoval za jádro každého snu “přání”. Je-li tomu tak, své sny jistým způsobem ovládáme vždy. Jakousi výjimkou je snad noční můra, kdy se tato naše kontrola jakoby zhroutí, ačkoli i konfrontaci s noční můrou si v jistém smyslu přejeme, potřebujeme ji.


Freud se domníval, že přání pramení z vědomí, a nevědomí se na snu podílí svým “překladem tohoto přání” (symbolizací, přesunem, znázornění opakem), který v zásadě zajišťuje rozostření původního přání. Jung se pak věnoval jazyku nevědomí jako takovému, formálním opakujícím se strukturám snu, přičemž za základní stavební jednotku snové gramatiky považoval pochopitelně archetyp. Nevědomí přitom však připsal mnohem větší autonomii než Freud, připodobnil ho hlubině, která nám vydává svá poselství a orientuje nás na cestě. Oba, Freud i Jung, však podcenili “luciditu” jako univerzální znak snění.

Sen chce být pochopen

Člověk není divákem snu, ale jeho opravdovým tvůrcem. Volí (vědomím) nejen potřebná témata, jak se domníval Freud, ale i formu snu, jeden z několika možných jazyků nevědomí, jeden z možných kódů. Je zcela vypovídající, že Freudovým pacientům se zdály “freudovské sny”, zatímco Jungovým “sny jungovské”. Oba myslitelé zde příliš přecenili univerzalitu zákonitostí snové práce. Sen jde naproti interpretovi. Sen chce působit, chce být efektivní při své službě celku psýché, v krizové situaci chce být interpretován a pochopen, a přizpůsobuje své znaky interpretačním zvyklostem interpreta (snícího, ale i analytika, je-li to nutné). Nelze plně pochopit zákonitosti snu bez poznání každého jednotlivého snícího.


Bylo by opravdu zajímavé prozkoumat sociální podmíněnost jazyků nevědomí. Věřím, že existují všelijaké sociálně a kulturně podmíněné “slangy” jazyka nevědomí. Že existují sny dělnické, sny buržoazní, sny evropské, sny černošské, zkrátka že existují jisté třídní, rasové i subkulturní variace snové gramatiky. Prozatím mám jisté indicie především o vztahu této gramatiky k intelektu a úrovni abstraktního myšlení.

Vlk-otec a Děd-otec

Je zjevné, že rafinovanější lidé ukládají sami sobě větší dešifrovací úkoly, že jejich symbolizace bývá propracovanější a složitější. Freud často pracoval právě s takovými pacienty. Když se ve snu Vlčího muže měl objevit otec, objevil se v podobě vlka. Jsem si jistý, že se tak stalo jen proto, že Vlčí muž byl schopen tuto symbolizaci pochopit, že jeho “abstraktní libido” bylo velmi bujné. Jeden můj přítel, psychicky velmi vyrovnaný člověk technického zaměření, měl zasvěcující sen, v němž se s kosou v ruce bouřil proti překážkám, které na jeho cestě vyvstaly - a pro muže je prapřekážkou otec, jak víme. Jelikož však snová cenzura rozšmelcovat otce nedovolila, uskutečnil se jen drobný přesun: můj přítel ve snu kosou zmasakroval otcova otce, svého děda, přičemž naturalismus celé scény byl uchován. Tato symbolizace byla uměřená. Prozrazuje přiměřenou míru sebeupřímnosti snícího, abstrakci drženou na funkční rovině, otevřenost interpretaci.

Příklad nedostatečné symbolizace

Freud věřil, že zástupnost, nebo zašifrovanost ve snu roste s neúnosností tématu. Domníval se, že se symbolizace ve snu odehrává, aby původní obsah neznepokojil vědomí. Měl jsem však možnost studovat sny jedné neurotičky, které indikovaly blížící se zhroucení. Se žádným znepokojením se gramatika nevědomí u této ženy nepárala. Když bylo třeba zobrazit matku, tato se ve snu objevila v plné své kráse.

 

U neurotičky to přitom vyvolávalo značné znepokojení a úzkost. Nebyla to hloupá žena, ale byl jí zcela cizí jistý druh abstrakce. Matka se v jejím snu neobjevila v zástupné podobě, neboť tato zástupnost není natolik univerzální a na mentalitě snícího nezávislý znak snovosti. V jistém smyslu není pro sen největším imperativem nezneklidnit vědomí (tento předpoklad Freud načerpal z představy, že sníme, abychom mohli spát, že sen chrání spánek; dnes víme, že spíše spíme, abychom mohli snít), největším imperativem pro snovou práci, zvláště při neurotických stavech, je zřejmě dekódovatelnost.

Každý máme svůj snový žánr

Sen o rodiči u tří zmíněných hrdinů nebyl ovlivněn ani tolik závažností manifestovaného tématu, ba ani psychickou stabilitou snícího a hrozbou nestability, kterou by sen mohl vyvolat, jako spíše základní mentální strukturou snícího. Volfsman byl velmi inteligentní humanisticky vzdělaný vídeňský Žid, můj přítel byl velmi praktický a technicky orientovaný člověk, neurotička byla žena, která strávila celý život v účtárně. Jistěže snová práce se u všech řídila podle všelidských zákonitostí, ale výsledný obraz respektoval především základní strukturu myšlení každého z nich. Řekněme, že každý máme svůj osobitý žánr, v němž "natáčíme" své sny. Někdo si potrpí na lynchovské šifry, někdo preferuje akční drama, někdo je drsný dokumentarista.


Jisté stylistické postupy si samozřejmě vynucuje sen samotný, ty sdílíme jako příslušníci lidského rodu, ale mnoho symbolických zákonitostí snu nám jde, řekněme, naproti - každému nabízí obrazy přiměřeně “hermeneuticky náročné”.
Mimochodem, já svou matku ve snech vidím rovněž vždy jako matku. To, aby bylo jasné, jaká mentální struktura plodí tyto řádky.