Tak kdo je tu vlastně Satan?

Kdybych byl postavou Ecova románu Foucaultovo kyvadlo, upozornil bych mistra, že jazyk tak milovaný jeho milovanými zasvěcenci, jazyk hebrejský, jeden kandidátů věčně hledaného jazyka dokonalého, měl pro každé písmeno i číselnou hodnotu. To umožňovalo lidem, o nichž Eco píše ve Foucaultově kyvadle jako o „ďáblících“, rozehrávat tajemné hry, proti nimž je moje poznámka jistě jen pouhý salónní žert: písmeno W v hebrejském systému odedávna reprezentovalo číslici 6. Zkratka WWW proto musí každému kabalistickému dorostenci evokovat ďábelskou trojici 666.

Slavný italský jazykovědec a spisovatel by mou poznámkou však nejspíše zneklidněn nebyl, neboť jak dokazuje závěr Foucaultova kyvadla, myslí si o kabalistických dorostencích své. Jak navíc dokazuje soubor textů Mysl a smysl, médium internetu je mu mnohem, mnohem sympatičtější než médium televize. Ba vidí v něm přímo spásu, záchranu před hydrou televize.

U člověka, zabývajícího se celý život texty, to vlastně nemůže překvapit. Vždyť televize přebíjí všechny texty magicky přitažlivými obrazy, zatímco internet vnáší do našeho světa přímo hypertexty. Pro Eca, kabala nekabala, je nositelem ďábelských korespondencí především televizní obrazovka.

Paleo a Neo

Pojďme se podívat, co Eco o televizi vlastně říká. Pro našince je velmi cenné a srozumitelné základní Ecovo dělení televize v jejím vývoji na Paleotelevizi a Neotelevizi. Moderní mediální věda vznikala ve Spojených státech amerických, kde - troufám si tvrdit - by toto dělení chápali už méně. Avšak Umberto Eco je Evropan, a proto mu rozumíme - možná bychom se divili, že vysílání jeho italské Paleotelevize se vlastně moc nelišilo od té Paleotelevize naší.

Byla to televize odhalování pomníků, televize filtrovaného, bezrozporného, avšak přesto či právě proto zřetelného a srozumitelného světa. Televize zrozená ve století dvacátém, avšak bytostně spjatá se století devatenáctým, kdy nacionální univerzalistické kulturní modely sjednocovaly masy nově rozvržené v industriální realitě.

Italský stát, stejně jako Ústřední výbor Komunistické strany Československa, zaváděl televizi do své země jako velikou novinku, jako novou formu staré dobré pochodně pokroku, který nás bude všechny nakonec taknějak sjednocovat.

Jenže Paleotelevize dlouho přežít nemohla, tak jako nemohl dlouho přežít c.k. kapitalismus v c.k. vymezených koridorech zaváděný shora osvíceným panovníkem ve starém Rakousku. Skutečný kapitalismus vznikal jinak, zespoda, živelně. Stejně tak se skutečná televize rodila za Velkou louží a musela tu c.k. vymoženost dříve či později převálcovat. Evropan Eco ji pak musel nazvat Neotelevizí.

Zavolej mi do klubu!

Kupříkladu u nás Paleotelevize zhynula někdy na počátku devadesátých let. Ale ve skutečnosti již v pubertě Paleotelevize, která zadýchaně a těžkopádně, na koleně, tu s nádechem geniality, tu trapnosti, desítky let kopírovala většinu formátů Neotelevize. Aniž by ovšem přesně věděla proč.

Neotelevize souvisí s nástupem televize komerční, s privatizací a zejména s mnohostí, s jakýmsi dialektickým nárůstem kvantity, která zplodila novou kvalitu. Zatímco Paleotelevizí byl jeden kanál se seriózním pánem, co večer monotónním uklidňujícím hlasem přečetl svému národu zprávy, Neotelevize již je SVĚTEM. Což bohužel není jen metafora nárůstu kvantity kanálů a pánů, co čtou zprávy, jak si vzápětí Eco povšimne. Zmítání „mořem plurality“ mělo závažnější důsledky, než by člověk čekal.

Krom mnohosti odlišuje Neotelevizi od Paleotelevize také jedna technická novinka: Neotelevize je v područí diváka, jelikož ten v ruce třímá nesmlouvavý dálkový ovladač. K Paleotelevizi se muselo vstát a otočit knoflíkem, vlastně ji jakoby podat ruku na rozloučenou, tak jak se to v měšťanské Evropě dělávalo. Proti tomu Neotelevizi odstřelíte elektromagnetickou vlnou jako vetřelce z Marsu třeba s nohama na stole. Vztah Neotelevize k divákovi je proto úplně jiný, staré dobré měšťanské zvyky jsou ty tam, a nastupuje vlezlost prostitutky (“zavolej mi do klubu“).

Tak jako staré utahané prostitutky z Dickensových románů bojovali svou lascivností o život a chleba pro své děti, tak Neotelevize neustálým pokřikováním na diváka zápasí o život v rozbouřeném moři plurality, v nejistotě dálkových ovladačů. Volá na něj neustále: zavolej, sáhni si, hlasuj, vyhraj, jsem opravdu tu, jsem opravdu pro tebe, jsem SKUTEČNÁ. Existence, kterou můžeme sejmout, musí napínat téměř veškerou svou energii k dokazování své existence a práva na ni. Tím se podle Eca stává cosi pozoruhodného a nesmírně důležitého: Neotelevize se začíná (a kvůli svému přežití musí) zabývat právě tímto neosvětem, spíše než světem reálným.

Zábava jako reklama na zábavu

Ecův hlas není jistě prvním, který upozorňuje na absenci reálného světa v televizi. Nejdůstojnějším reprezentantem již tak dlouho početného tábora kritiků je asi Daniel Joseph Boorstin. Ale Eca nedráždí výroba “pseudoreality“ jako Boorstina, nebojí se o “pravdu“. Naopak, vytvářet pseudoskutečnost (ostatně filozoficky dost neobhajitelný pojem), to snad potřeboval parostroj Paleotelevize. Neotelevize prožila individuaci, sebeobjevení, zjistila, že sama je skutečností a hodlá nás o tom všechny přesvědčit. To je jádro Ecovy kritiky: nežehrá na pokroucení reality v médiích, děsí ho, že média sama sebe stále více vystavují jako realitu nejzajímavější.

Existuje snad větší sen jakéhokoli dramaturga než selfpromotion, která je zároveň vrcholnou zábavou? Zábava a selfpromo prodávající tuto zábavu - zdánlivě neprolnutelné žánry se na just prolínají stále více. Je to do sebe zakousnutý had - tento mystický symbol Eco zahlédl okem proroka. To je naše budoucnost.

Ukrást diváka starým vazbám

Co se týče negativních aspektů informační plurality, můžeme z domácích luhů a hájů připomenout třeba hlas Václava Bělohradského. Tvrdí, že komunikační hojnost zplodila krizi relevance ve veřejném prostoru, ztrátu smyslu pro rozdíl mezi podstatným a nepodstatným. Kromě toho, podstatné otázky jsou podle Bělohradského diskvalifikovány ještě „kolonizací veřejného prostoru agresivním molochem komunikačního a informačního průmyslu, který relevantní otázky vytlačuje a tím je paralyzuje.“ Tato krize relevance v naší kultuře, dle Bělohradského již překročila únosný práh a „ohrožuje samu možnost lidí žít jako společenství“.

V eseji Postmodernisté říkají, že...  Bělohradský podotýká, že tak jako materiální hojnost ve společnosti nepřináší štěstí a mír všem jejím subjektům, naopak spíše zintenzivňuje sociální propasti, tak i komunikační hojnost produkuje obrovské konflikty, nerovnosti a krize. Její záludnost je však v tom, že je zároveň činí neviditelné, nepřehledné, paralyzuje schopnost jim porozumět. Eco přizvukuje, ale doplňuje, že komunikační hojnost je záludná nejvíce svým vlivem na strukturu objektů této hojnosti - na samotná média: čím těkavěji přepínají diváci programy na svém ovladači, tím neurotičtější a pubertálnější je neotelevizní hledání své identity, tím úzkostnější je nadbíhání divákovi, tím zarputilejší je snaha vtáhnout ho do světa Neotelevize, ukrást ho staré paleorealitě s jejími nudnými a archaickými vazbami - rodinou, přátelstvím, vlastenectvím, třídním vědomím... 

Džejár versus Moravec

Eco, jako mnoho jiných kritiků médií, samozřejmě spekuluje také o vlivu konkrétních mediálních obsahů, o jejich schopnosti manipulace. Všímá si přitom hlavně jedné věci: na informační pořady vyvíjejí vnější síly starého světa (zaveďme třeba pracovně termín „paleosvěta“) - tedy politici, odbory, zájmové skupiny - stále zoufalý a někdy až dětinsky zuřivý tlak. Přitom pořadům založených na fikci se tento tlak vyhýbá, ačkoli ve skutečnosti formativní síla těchto obsahů je zřejmě několikanásobně vyšší než síla zpravodajství.

Zatímco u zpráv jsme všichni ještě tak trochu roztomilé paleobytosti, rozuměj bytosti výsostně politické (zvláště v Itálii zpožděně modernizované, kde se po ulicích prohánějí ještě tak archaické bytosti jako jsou Rudé brigády či miliónové odborářské demonstrace). Jsme tedy neustále ve střehu. Jakákoli zaujatost, nepřesnost či manipulace s faktem, kterou si zítra ověříme komentářem v našem deníku, nás nezmanipuluje, ale naopak zesílí naši ostražitost. O tom, jak naše vědomí formuje seriál, který je vysílán po zprávách, se komentář v našem deníku neobjeví, poslanec v parlamentu interpelovat nebude, i horká linka na stole ředitele veřejnoprávní televize či šéfa nezávislé regulační rady zůstane ledově chladná.

Eco není prvním, kdo doporučil zaměřit kritické oko spíše na Džejára než Václava Moravce. Zatímco výše připomenutí kritici nedostatku reality v televizi kolem sebe šlehali rétorickými biči, jakými byli pojmy pseudorealita či pseudoudálosti, jiní teoretici se děsili naopak přílišné přítomnosti reality v televizi.

Lidé jako Theodor Adorno uzřeli v neustálé reprodukci reality aparát na její neustálou re-produkci. Repríza našich životů na TV obrazovce vede k neustálé repríze našich životů v realitě, obsahy pořadů fikce nám šeptají do ouška podivuhodně nebezpečnou větu: „Staň se tím, čím jsi. Buď tím, čím tě svět udělal, neboť svět je takový, jaký vypadá, svět je skutečný.“ Svět má v seriálech, telenovelách, estrádách největšího spojence, který pro něj dělá službu, jakou žádná kazatelna nikdy v minulosti nemohla tak dokonale vykonávat: zajišťuje mu skutečnost.

Příště: Neotelevize ukazuje své vnitřnosti