Nadšení přerostlo v demonstrativní nepokoje a po srážce se stále ještě fungujícími německými jednotkami propuklo otevřené povstání.
Válka a potupná okupace by skončily i bez něj a nejspíš ani nějak o moc později. Možná by padlo méně lidí, ale možná také více. Německé vojsko v Čechách bylo stále ještě příliš početné a silné a jeho činy v kotli mezi Rudou armádou na východě a americkými a britskými armádami blížícími se ze západu se příliš nedaly odhadnout. Pražské povstání proto ani trochu nebylo výsledkem racionálních úvah a jeho význam pro vyústění války byl minimální. Především totiž šlo o spontánní projev nedočkavosti a spíš než co jiného o vzpouru svědomí dosud poslušně mlčících otroků.
Jako vždy bývá u takových výbuchů odporu, jejichž účastníci vědí, že v konečném výsledku už nemohou prohrát, různí lidé sledovali různé zájmy: jedni se připojili, aby alespoň v poslední chvíli zachránili čest národa, který po šest okupačních let žil sice v nebezpečném, ale přesto více méně poklidném vlastním světě, druzí, aby alespoň takto ospravedlnili před svým svědomím to, že konec konců docela snesli žít životem otroků, jiným prostě připadalo nemístné, nechat se osvobodit jinými. A pak byli ti, kteří se snažili přehlušit pocit viny, za se předtím tak snadno přizpůsobili, ti, kteří se snažili zakrýt svou vinu za spolupráci s otrokáři, a samozřejmě ti, kteří využili situace k pomstě za frustraci z postavení ponížených ať již z jakéhokoliv důvodu.
Ale když na to přišlo, německé kulky si nevybíraly a všichni umírali stejně. A cena, kterou zaplatili ze všech učinila hrdiny, protože ať již byly jejich pohnutky účasti v povstání jakékoliv, jejich oběť patří navždycky do historického svědomí české společnosti.
Rozporuplnost smyslu a významu pražského povstání v květnu 1945 je podobná rozporuplnosti povstání v Paříži v červenci rok předtím, i když tam ještě více dominovala snaha nenechat se zahanbit tím, že by francouzskou metropoli osvobodil někdo jiný než Francouzi. Je podobná rovněž rozporuplnosti Varšavského povstání na přelomu léta a podzimu 1944, třebaže jeho vojenský význam byl přece jen evidentnější a zásadnější pro upevnění pocitu identity polského národa.
Více než čtyřicet let bylo Pražské povstání oslavováno jako projev vůle nejširších vrstev obyvatelstva. Teprve v posledních letech se občas objevují hlasy, zamýšlející se nad mírou jeho významu pro konec druhé světové války a nad složitým spektrem pohnutek, s nímž Pražané zamířili na barikády a vzali do ruky zbraň.
A proč tak neučinili již dříve a až do poslední chvíle jen čekali až přijde pomoc odněkud zvenčí. Jako kdyby ty téměř čtyři tisíce mužů, žen a dětí, které padly nebo byly německými vojáky zavražděny během povstání, měly sejmout vinu za pod německým jhem nepříliš úkorně přežívající národ. Pražské povstání je totiž spíš mementem dovnitř české společnosti než jakousi adorovanou její hrdinskou vizitkou navenek.
V neděli odpoledne se u nás na Šárecké a Na pískách horečně stavěly barikády, zprávy, které doléhaly ze zdola z města, nebyly optimistické. Na barikádě na rohu Toulovské skončil také kočárek, ve kterém mne vozili, když jsme se před devíti lety přistěhovali do vily malíře Jáchyma. Mám někde ještě fotografii, jsme na ní s Luďkem Bilwachsů, bylo mu jedenáct a mně deset. O dva dny později jsme zase všechno rozebírali a uklízeli.
Následujícího dne v úterý 8. května 1945 Německo kapitulovalo a válka skončila. O den později dorazila do Prahy Rudá armáda. Uplynulo už dvaašedesát let, ale stále si pamatuji, jak mne maminka vzala za ruku a šli jsme se podívat dolů blíž k centru města. Všude leželi ještě mrtví, zajatí Němci odklízeli barikády a trosky, lidé po nich plivali a nebyla nouze ani o rány. Na Bořislavce visel za nohy na kandelábru německý voják a muži s páskami s nápisem RG na rukávech pod ním rozdělávali ohníček. Tuším, že to byl Jiří Mucha, který později napsal: „Začínal nebezpečný mír“.
V příštích dnech zahájila komanda sovětské NKVD hon na bývalé československé politiky z Podkarpatské Rusi a na ruské legionáře bojující před čtvrtstoletím na Sibiři proti bolševikům. Mizeli také bývalí emigranti z bolševického Ruska, kteří našli ve dvacátých letech útočiště v demokratickém Československu. Mezi nimi byl odvlečen do gulagu také můj tatínek a vrátil se až o deset let později. Většina jeho druhů však v komunistických lágrech zahynula.
