Zato pořád mají mnozí lidé u nás potíž, vrátit se naplno k tradici druhé květnové neděle jako Svátku matek, který byl v době komunistického režimu odsunut do pozadí, aby se pozornost mohla soustředit na Mezinárodní den žen. Dávný zvyk díkuvzdání dětí matkám, odehrávající se v intimitě rodiny, byl naprosto nepřípadně nahrazen celospolečenskou demonstrací úcty k ženám. Tradice nedělní osobní návštěvy matky byla vytěsněna oficiálním svátkem s velkolepými oslavami podílu žen na životě společnosti a dodnes patří mezi zákonem stanovené „významné dny“.
Všeobecná úcta k ženám, uznání jejich sociální rovnosti s muži, jsou samozřejmě důležité zásady, které stále ještě neplatí všude stejně. Poděkování matkám, které daly život dalším pokolením a dál je vedly do složitostí lidského bytí, vychovávaly je, je však ze zcela jiného soudku. Žádné společenství, byť by se sebeuctivěji chovalo k ženám, byť by sebevíc dodržovalo princip stejných šanců pro ženy a muže, nikdy tím nic nezmění na tom, že existence a budoucnost přetrvání lidského rodu záleží jen a jen na ženách.
Nyní řeknu patrně banální pravdu, ale není možné ji nevyslovit. Říká se, že muž je teprve mužem, když zplodí syna, zasadí strom a postaví dům. Jenže strom může zasadit a dům postavit může i bez ženy, zplodit dítě ale jenom prostřednictvím jejího těla. Říká se, že muž stále usiluje o to, aby zanechal po sobě stopu nějakým dílem, výtvorem, ovlivněním chodu událostí, samozřejmě, řeč je o normálních lidech a nikoliv o duševně deformovaných jedincích, blbcích.
Buďme však upřímní, to všechno může kdokoliv, nemusí to být jenom muž, ale i žena může mít své cíle ovlivnit nebo dotvořit či dokonce přetvořit společnost nebe alespoň její část. Ale jedině žena má od přírody, nebo od Boha, je-li věřící, možnost vytvořit pokračování svého života a dát život dalšímu člověku.
Dosud k tomu potřebovala spolutvůrce, muže, kterého si zpravidla mohla vybrat, ale dnes navíc si může vybrat i jen z mužských semen. Následujících devět měsíců od početí nového života až po narození dítěte je pak v ženině životě stejně dobou pro muže nikdy naprosto, absolutně nepředstavitelného pocitu moci nad světem a životem, dobou tvorby a naplnění. Samozřejmě, mám na mysli ženy především žijící pokud možno poklidným životem a nesužované strachem z budoucnosti – i když touha ženy dát život dalšímu člověku je nejednou silnější než jakékoliv průvodní útrapy.
Touha mít dítě je krásná a zároveň strašná věc. Krásná, když jsou všechny podmínky pro příchod nového člověka na svět, a strašná, když je už před narozením odsouzen k utrpení, napsala ve svých vzpomínkách bývalá vězenkyně gulagu, kterou cituji ve svém právě vycházejícím místopisném slovníku sovětských koncentráků. Jako muž pokud nejsem citu zbavená egoistická zrůda o této touze vím, vnímám ji, respektuji ji, ale nikdy ji nemohu prožít a už vůbec ne stejně hluboko jako žena, nikdy nemohu sdílet velikost pocitu jejího triumfu, pocitu její sounáležitosti s přírodou a jejími zázraky. Mohu je pouze s úctou respektovat a obdivovat.
Svátek matek je tedy cosi úplně jiného než Mezinárodní den žen, je poděkováním těm, bez nichž bychom prostě a jasně nebyli. A pokud do toho nezasáhly nějaké neblahé vnější vlivy také za to, jací jsme. Jistě, společnost také může děkovat matkám za jejich plodnost, což ostatně bylo zvykem již v předhistorických dobách, o antice ani nemluvě, může oceňovat jejich námahu, kterou věnovaly výchově dětí, udělovat vyznamenání zasloužilým matkám, ale cílem Svátku matek vždycky bylo především konkrétní poděkování konkrétních dětí konkrétní matce, výrazem alespoň v tento den uprostřed jara toho, že jsme si vědomi, že nám dala život a možná ještě také leccos do něj.
Nejsem si až tak jist, zda pouhé označení svátku matek v kalendáři rovněž za významný den „ze zákona“, jak o to usilují někteří senátoři, může přispět k rehabilitaci této tradice druhé květnové neděle. Její navrácení mezi přirozené zvyky v našem životě je jen a jen na nás. Na naší citlivosti a vnímání každým z nás významu matky v našem životě, významu zásadním, i když podle individuálních zkušeností různě oceňovaném. Ale zapřít existenci matky, maminky, mámy prostě nejde, zkuste ji tedy odpustit, jestli se podle vašeho mínění na vás dopustila nějakého příkoří, zkuste si uvědomit, jakkoliv to zní nadneseně, její podíl na pokračování lidského rodu a vyjádřit ji za to svou úctu už třebas jenom proto, že vám dala život, třebaže možná někdy těžký a bolestný.
Koupit o druhé květnové neděli kytičku a donést ji své, jenom své matce, mámě, mamince, znamená vyjádřit ji svou lásku, svůj vděk či alespoň úctu. Není to nic nového, byl takový zvyk už dávno před bolševikem a není proč by se tento zvykl neměl vrátit. Jen tak ze sebe, podle vlastního pocitu, svědomí či vůle, jako součást našich rodinných tradic, té nejsoukromější intimity našeho vnitřního života. Bez toho, aby nám to předepisovala a nakukovala do toho strana, vláda nebo OSN či radila červená písmena v kalendáři.
Autor je publicista.
