Francouzské brambory

Umberto Eco se u „pánů naší každodennosti“, jak nazval pořady fikce Adorno, dlouho nezastaví. Nedovolí mu to závažný jev: ono už není totiž tak úplně jasné, u čeho se vlastně zastavit. Jeden z nejdůsažnějších aspektů Neotelevize pojmenuje Eco jako splývání pořadů informačních (zpravodajství, publicistika) a pořadů fikce (show, seriál, drama).

Fikce, realita, hra na realitu a hra na fikci, takové pojmy se v Neotelevizi roztékají a zapékají do sebe jako sýr do francouzských brambor v mikrovlnné troubě. Hranice žánrů se v Neotelevizi vypařují tak jako obrysy ledovců v Arktidě. A tak jako se klimatologové přou, zda se rozpustí a zaplaví třetinu souše, nebo zda se jinde seskupí a čeká nás naopak nová doba ledová, přou se mnozí o to, co vlastně ta melánž formátů a forem v Neotelevizi bude vlastně znamenat.

Eco si pro indikaci této hybridizace nalezl mimochodem geniální sémiotický znak: přímý pohled aktérů do kamery. Konvenční znak, který za časů Paleotelevize dával vědět: toto je pravda, toto je informování a naopak: teď je to jen hrané, teď je to fikce. Avšak tyto rozlišovací znaky prožili hybridní srůst.

Vrcholem této hybridizační tendence je samozřejmě „reality show“ postavená na tom, že žánrová melánž se přesune přímo do psychiky aktéra. Ten má zároveň hrát i docela prostě žít, má dělat, že kamera není, a přitom se do ní zpovídat. Dramaturgie „big brotherů“ se samozřejmě spoléhá se na to, že amatér tuhle dvojznačnost prostě nezvládne a rozklad jeho osobnosti přinese „show“...

Takový pořad je pak rituálem k oslavě základního zákona: Neotelevizi a jejím divákům je dávno lhostejná hra o to, jestli se v televizi zobrazuje skutečnost, tím hlavním tématem Neotelevize je dávno Neotelevize sama.

Neodvratitelné vítězství pozadí

Rozdíl peleotelevizní hry o realitu a neotelevizní hry o realitu sebe sama ilustruje Eco také drobnými detaily ve změně televizní práce. Kamera, mikrofon - to se v Paleotelevizi nesmělo objevit, aby divák uvěřil, že to, co v televizi vidí, je realita. V Neotelevizi „její vnitřnosti“ naopak vidět být musí, aby bylo vidět, že televize žije, že dýchá, že je skutečná.

Dříve bylo za moderátory zpráv neutrální pozadí. Neotelevize dala za záda svých moderátorů zpravodajství nahlédnout do lůna televize, do jejího zákulisí, do newsroomů, kde u počítačů pracují zaměstnanci, mihotají se postavy, dokonce spolu vesele rozprávějí - kdo z nás se nepřistihl, že vnímá toto pozadí více než hlavní figuru moderátora a jeho promluvu? Když talk-show, tak o tom, jak se vlastně ta televize dělá. Když dokument, tak “film o filmu“. Když portrét zpěvačky, tak o tom, jak ji trápí, že o ni média říkají to a to. Když veselá historka, tak o tom, jak jsem při natáčení inscenace zapomněl text...

Marshal McLuhan by nám vysvětlil, jak neodvratně každé pozadí dříve či později pohltí novou figuru na scéně. Václav Bělohradský se kdysi zamiloval do „McLuhanových tetrad“ - McLuhan na základě analýzy moci médií došel k závěru, že porozumět čemukoli, zejména v kultuře, znamená odpovědět na čtveřici otázek:
1) Co to intenzifikuje, posiluje,
2) Co to archaizuje, překonává
3) Co to aktualizuje, znovu probouzí
4) Co je toho inverzí, pozadím, neboli v co se to nakonec zákonitě zvrhne, co nad tím zvítězí.

Eco popisuje epochální příběh o jednom takovém vítězství pozadí. Televizní obraz byl dlouho novou figurou na scéně, byl zajímavý, vzrušující. Avšak vyvěral z nějakého kontextu, stál na nějakém neviditelném pozadí. Toto pozadí ho teď přišlo vcucnout, pohltit. A my najednou zjišťujeme nejen to, že nám o pocitech těhotné moderátorky zpráv řekne televize víc, než o složité struktuře blízkovýchodního konfliktu, my zjišťujeme, že nás to i víc zajímá.
 
Paleotelevize nesnesla chyby, přeřeky, přebrepty, trapné situace, nedokonalost ve vysílání. Neotelevize nejenže tyto situace sbírá a na Silvestra je slavnostně všechny odvysílá. Je to ještě pozoruhodnější: jistý americký moderátor přiznal, že si profesionálové takové přeřeky připravují předem. „Protože divák to má rád. Protože to zlidšťuje...“ Protože pro Neotelevizi je dobré vše, co diváka přesvědčuje o její živosti, skutečnosti, opáčil by jistě Umberto Eco.

My, manipulátoři

Ani další z Ecových poznámek jistě nezazněla poprvé: Eco si všímá, že každá situace, kde je přítomná televizní kamera, se mění v inscenaci. Ba dokonce mnozí upozorňují na to, že mnoho událostí vzniká jen proto, že televize existuje a protože pravděpodobně tuto „událost“ zachytí a bude o ní informovat: od dobročinné akce po teroristický akt.

Existují svědectví zpravodajů v Alžíru, kteří potvrdili, že dostali slíbeny exkluzivní záběry z teroristických činů, když o nich budou informovat. Stali by se tyto činy bez televize? Reportér opáčí chladnou logikou profíka: „Stali, ale v mnohem větším měřítku, aby terorista dosáhl toho, že si jich lidé všimnou. Když já ukážu jednu podříznutou oběť ve zprávách, vlastně tím zachraňuji život stovkám lidí, které by jinak museli být podřezáni, aby světové mínění ten počet vzalo na vědomí. Kdežto jedna emotivní reportáž ve zprávách po celém světě -  a večer o tom jedná Rada bezpečnosti OSN.“

Manipulativní potenciál takové situace však snad domyslí i ten reportér. Zatímco každého postřeleného Palestince vidíme naříkat každý večer ve zprávách a trpělivost světového veřejného mínění je napnutá jak struna s každým hozeným kamenem či vjezdem dvou izraelských tanků na předpolí jakési vesnice, Ruská armáda během čtrnáctidenní operace postřílela asi deset tisíc Čečenců. To nikoho nezajímá ne proto, že by Rusko bylo stále takovou velmocí. Problém je, že to nikdo neviděl, problém je, že těch deset tisíc mrtvých nešlo zpracovat jako show, tedy podívanou...

„Být, dnes znamená předvádět se a zdát se. Zdánlivost je reálná, bytí je neskutečná abstrakce,“ komentoval to filozof Karel Kosík.

Eco souhlasí s kritikou „zdání“, ale zdůrazňuje: není to tak, že jacísi neotelevizní manažeři či režiséři realitu vyfrézují na svých přístrojích. My jsme ti manipulátoři. My roztáčíme soustruhy. Frézaři stojí vně televize. Největší manipulací televize je, že je. My sami pro televizi vyfrézujeme realitu, jakou potřebuje, tedy tu, jakou ji sami v televizi chceme vidět. Proto důstojníci ctihodné královské gardy přidávají koňům do krmiva barvivo, aby se kobylince v televizi vyjímaly pěkně pastelově, jak si italský myslitel neodpustí připomenout.

Zahrát statečně děvku

Televize ztratila transparentnost, tedy kontakt s vnějším světem. Upnula se na svůj svět vnitřní, a svět vnější teď šaškuje a hystericky se do toho nového světa snaží probořit, či alespoň v něm dobře vypadat, když se Ona zrovna milostivě uráčí učinit nějakou vnější scenérii svou součástí. Tak by se dal zhruba shrnout průběh dosavadních Ecových úvah.

Eco jde však ještě dále. Konstatuje, že ve světě Neotelevize, v tomto okně do uzavřeného světa, divák spatřuje kupodivu - sám sebe. Již zmíněný Karel Kosík zkonstatoval, že realita v médiích se děje jako divadlo a jeho diváci jsou tak stržení podívanou, že nejsou schopni nahlédnout, že hlavními hrdiny kusu jsou oni - zajatci obrazu. Eco vidí v tomto zajetí i cosi osvobozujícího: paradoxně ono okno do newsroomu, ten zvídavý pohled na šálek položený na stole u počítače tam kdesi uvnitř, kde žijí a pracují ti naši televizní lidé, tento pohled je asi nejostřejší možný pohled na sebe sama, který můžeme v dnešním světě zahlédnout. Je dalekosáhlou metaforou o osamocení člověka uprostřed technických zázraků.
  
Zatímco Paleotelevize vysílala pro své katolické (my bychom asi použili jiný výraz s naprosto stejným obsahem) publikum spořádaný obraz tohoto spořádaného publika, Neotelevize toto měšťácké pokrytectví rozbíjí. Přichází s úžasnou inverzí: se soutěží, kdo je vlastně větší sprosťák. Neotelevize si vymyslela „průměrného diváka“. Tento průměrný divák, má-li se dobře bavit, se musí naučit poklesávat ke své průměrnosti (k onomu známému „nejnižšímu společnému jmenovateli“). Díky tomu se moderátor či bavič, nejspíše spořádaný člověk, musí naučit profesionálně poklesávat k vulgaritě a lascivnosti, aby se průměrný divák na obrazovce skutečně poznal a pán s mikrofonem ho nějak pyšně nepřevyšoval. A i divák, který vstoupí před kameru, se analogicky musí naučit poklesávat sám k sobě. Další do sebe zakousnutý had.

Starý lišák Eco to ilustruje příkladem, kdy roztomilá hospodyňka je zaskočena neuvěřitelně intimním dotazem moderátora v zábavné show, zastydí se, ale v zápětí se zastydí za své zastydění a zahraje statečně děvku. Může se o sobě obyvatel industriálního světa dozvědět více než při pohledu na tuto scénu? Není v tom jediném obrazu epocha vykreslena lépe než přelom století v Zolově tlustospise?

Vize příliš černá?

Umberto Eco domýšlí na závěr své úvahy, jistě s mírně pocukávajícími koutky, svou vizi ještě dále. Může se stát, že nás televize (či nějaká podobná obrazovka) definitivně vycucne z našeho světa a učiní nás integrální součástí světa svého, říká.

Eco vyhlíží svět, kdy z nás Neotelevizi vytvoří nové bytosti - „Jedny velké oči“, kterým přinese vše, co budou potřebovat. Ztratíme tělo - ve světě, kde je vše totálně mobilní, nebude žádná mobilita potřebná. Ztratíme diskusi a demokracii - ve světě, kde je vše totálně pluralitní je pluralita zbytečná. Ztratíme toho hodně - svět totálních totálností se nazývá Totalita. Je to vize příliš černá?

Možná. Třeba nás z očarování černou královnou Neotelevize vysvobodí nový hrdina Internet. Nový hrdina, nová figura na scéně, dobře vypadající, lákavá, vzrušující...Ještě před zazvoněním zvonce téhle pohádky bychom se však asi měli podívat na pozadí toho nového hrdiny. Pozadí, které ho vyvrhlo, ozářilo jeho obrysy, cosi z minulosti v něm překonalo, cosi z minulosti v něm oživilo a nakonec ho... pohltí.