Na národním hřbitově v Terezíně je pohřbeno na 300 obětí ghetta. Vesměs se jedná o železáře, pošťáky a další vězně pankráckého gestapa. Když v terezínském krematoriu došla nafta, byly v Malé pevnosti vykopány masové hroby. Ty odkryl 14. května 1945 Mezinárodní červený kříž. Na konci války v ghettu řádil mor a jeho mnozí obyvatelé nepřežili válku jen o několik dní.
Správní dvůr, na němž byli přijímáni noví vězni. Byli okradeni, ponižováni, mnozí týráni. Arbeit macht frei! Ve skutečnosti z ghetta vedla jen jedna cesta: smrt.
Masová cela na dvoře I., která byla určená pro 15 lidí. Přežívalo v ní i 40 vězňů. Měli společný klozet, ten však nestačil. Nedokázali totiž udržet stravu (horká voda z brambor, zpočátku špalíček chleba), proto bylo na zemi několik centimetrů výkalů. V celách bez oken se proto vězni celou noc střídali u kontrolního okna, aby se nadechli.
Samotky na I. dvoře. V jedné z nich byl do své smrti roku 1918 vězněn i sarajevský atentátních Gavrilo Princip. V kamnech, která jsou mezi celami se nikdy netopilo.
Tyto sprchy byly zřízeny u samotek z prostého důvodu: když při mučení vězni omdleli, byli zde oživováni, nebo utopeni.
Před vizitou Mezinárodního červeného kříže, která se měla udát v roce 1938 byly v Terezíně částečně zařízeno hygienické zázemí včetně této dezinfekční parní komory. K vizitě nikdy nedošlo a vězni, kteří v zimě museli chodit v napařeném vlhkém oděvu, byli náchylnější k nemocem.
V roce 1938 vznikla i koupelna. V jedné části byla umyvadla se zrcadly, vězni k nim ale nikdy neměli přístup. Přestože lidé v Terezínském ghettu zvěstem o lágrech na východu příliš nevěřili, vstoupit do sprch přece jen odmítali.
Na ošetřovnách se léčili jen vězni s nejvážnějšími problémy. Nedostatek léků vedl ke zbytečným úmrtím. Lékaři, naklonění komunitě, pomáhali nejen ze zdravotního hlediska, ale zúčastňovali se i pašování pošty a jídla.
Tato cela na IV. dvoře v létě působila jako skleník. Trpěli zde nejen oběti druhé světové války, ale i odsunutí němci, které nejdřív stíhali nacisté, pak komunisté.
Terezínské popraviště z pohledu složitého systému hradebních chodeb. Umírali zde především ti, kteří se pokusili o útěk. U zdi byli také tři terče pro střelnici.
Bazén stavěli vězni pro rodiny německých dozorců. Mnoho z nich při tom zemřelo, vězni byli často týráni i manželkami vojáků.
Autorka studuje VOŠ publicistiky, foto autorka
