Jedním z nebezpečí je politizace takových institucí, takže když Poslanecká sněmovna nedávno schválila zákon o vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů, a navíc rozhodla, že radu ústavu bude volit Senát, dala tím nové instituci cejch, s nímž bude od počátku bojovat.
Čeští politici si totiž „nestrannost“ povětšinou vysvětlují jako co nejsilnější vliv svých stran v orgánech, které na nestranné instituce mají dohlížet. Ve společnosti, v níž dochází kvůli nenechavosti politiků k televizním revoltám a v níž tečou z policie politicky zneužitelné informace jako z řešeta, bude každý informační výstup z takto konstruovaného ústavu pro údajně nestranné zkoumání historie považován už dopředu za čiré politikum.
Ještě větším problémem, v jinak jistě záslužné snaze o zmapování a uchování citlivých informací o nepěkném období naší národní historie, je, že politici také určili, jaká období má nově zřízený ústav především zkoumat. Původně se „paměť národa“ měla vztahovat jen na období komunismu, ale poslanci nakonec návrh rozšířili a ústav přejmenovali. Ze zákona nyní víme, že období totality trvala od září 1938 do května
Takový výklad historie má ovšem asi takový smysl (a bohužel i stejně nebezpečný potenciál) jako tzv. „lex Beneš“, kterým politici nedávno rozhodli, že se Edvard Beneš zasloužil o stát. Problémů je několik.
Tak především se zde zákonem nastoluje jakýsi oficiální výklad historie, i když historie je oblast, do níž by politici v demokratické společnosti měli, pokud možno, fušovat co nejméně. Když už chtěli zřídit státní ústav pro archivování a výzkum informací z doby komunismu, popřípadě nacismu, bylo možné tak jistě učinit s pomocí pojmosloví, které má z hlediska hodnocení historie méně normativní charakter.
Problém je i v tom, že je přinejmenším sporné označovat celé období od roku 1948 do roku 1989 jako totalitní. Zhruba od roku 1963 až do Pražského jara v roce 1968 můžeme samozřejmě mluvit o vládě jedné strany, ale některé znaky totalitních režimů, jako je kontrola informací, pohybu a shromažďování, v té době postupně erodovaly, a v samotném roce 1968 byly víceméně nepřítomny.
O pojmu „totalitní“ by bylo možné vést i další diskuse. Václav Havel například ve svém světoznámém eseji „Moc bezmocných“ označoval normalizační režim jako „posttotalitní“. Do pojmu totalitní se nevejde ani období mezi zářím roku
Největší problém s politickou interpretací historie v případě zřízení nového ústavu ovšem souvisí s tím, že, až na obecné formulace, vynechává období od května 1945 do února 1948. Přitom pro pochopení fungování komunistické totality je klíčové studium mechanismů (domácích i zahraničních, obecných i osobních), které vznik takových režimů umožňují.
Cynik by dokonce mohl říci, že k poznání o tom, jak lidé kolaborovali, přežívali, nebo se naopak chovali statečně během komunistického režimu, nový ústav moc nepřispěje. Možná se dodatečně vynoří kompromitující informace o některých lidech, u nichž bychom to nečekali, ale jinak český ústav jen těžko může v obecnější rovině nějak doplnit to, co už o fungování totalitních režimů napsali před desetiletími třeba Hannah Arendtová nebo Milovan Djilas. Zato o tom, jak se nástup totality v českém případě v letech 1945 až 1948 připravoval, bychom se mohli dozvědět leccos užitečného.
Politici se ale právě tomuto období raději vyhnuli. A právě proto, že se jedná o politické rozhodnutí, vynoří se po právu otázky, proč politici toto období zkoumat nechtějí.
Jistě, roky 1945 až 1948 se nevejdou do pojmu totalita. Jenže je to zároveň období, v němž už fungovala Národní fronta, byly zakázány některé politické strany, v němž se znárodňovalo, v němž na ministerstvech fungovali sovětští poradci, a v němž bylo z Československa vyhnáno či vysídleno více než 3 milióny sudetských Němců.
Ústav pro studium totalitních režimů se měl původně jmenovat Ústav národní paměti, a mnozí mu tak budou i nadále říkat. Bohužel se ale zdá, že naše národní paměť je dost vybíravá. Ba co víc, když se výkladu historie zmocní politici, zdá se, že účelové používání paměti může být doprovázeno i účelovou amnézií, jako je tomu v české politice opakovaně třeba v případě vysídlení sudetských Němců.
Politická většina, která vznik nového ústavu schválila, se mohla některým výše zmíněným problémům vyhnout, kdyby novou instituci nazvala třeba Ústav pro studium komunistického režimu. Když ovšem nejdříve chtěla mít v názvu slovo „paměť“, aby v konečné verzi s použitím mlhavého pojmu „totalitní“ ze zkoumání národní paměti vyňala jedno nejproblematičtějších období naší národní historie, prokázala nové instituci medvědí službu.
