A z toho se vyvozuje, že občané dali své hlasy vítězným komunistům svobodně, a tím dobrovolně vyjádřili souhlas se socialistickou orientací a prosovětským oportunismem československé společnosti. Jenže historická pravda je hodně jiná.


Sovětský svaz se po skončení války dlouho bránil, aby jeho vojska opustila dobyté československé území, a bezostyšně si vymýšlel různé výmluvy. Třebas 13. října 1945 řekl představitel sovětského ministerstva zahraničních věcí československému vyslanci Hnízdovi, že Rudá armáda nemůže snižovat počty svého vojska v ČSR, protože Americká armáda je zde mnohem početnější.

 

Ve skutečnosti bylo tehdy v Československu necelých 25 tisíc Američanů vedle nejméně 400 tisíc sovětských vojáků. Ke společnému odchodu obou vojsk z Československa přiměl Stalina až osobně americký prezident Truman.

 

Po více než šesti měsících, 1. prosince 1945, sovětské tanky tedy konečně odjely. Ale neodjely daleko. Část se sice vrátila domů do Sovětského svazu, ale větší část se jen přesunula do Rakouska a do sovětského okupačního pásma v Německu. A sovětský maršál Koněv vznesl požadavek, aby se sovětské jednotky mohly kdykoliv přes naše území přesunovat sem a tam. Zpočátku šlo o malé útvary a československá veřejnost si toho ani příliš nevšímala. V květnu 1946 ale Sovětský svaz bez jakýchkoliv skrupulí rozkryl své karty.

 

Týden před prvními poválečnými volbami - v sobotu 18. května 1946 v devět hodin večer - oznámili představitelé Sovětské armády československým ministrům národní obrany a dopravy, že mají příkaz z Moskvy provést přesun sovětských jednotek přes naše území a žádali uvolnění dvou silnic pro přesun asi tisíce automobilů denně, dvou železničních tratí a zřízení přechodných vojenských táborů v severozápadním českém pohraničí. Přesuny měly začít hned v pondělí 20. května a trvat do 29. května a po železnici až do poloviny června. Tak by přesuny vlastně probíhaly celý poslední týden před volbami, i v den voleb - 26. května - a i během sčítání a vyhlašování či komentování výsledků.

 

Ministr národní obrany, generál Svoboda a předseda vlády Fierlinger na sovětské požadavky kývli, aniž si však vyžádali souhlas prezidenta republiky nebo vlády. Vláda o přesunech a jejich nevhodnosti v době voleb jednala až v úterý 21. května, teprve den po zahájení operace, a to pouze na popud národněsocialistických ministrů. Ti na schůzi přitom důrazně upozorňovali na zprávy o některých předvolebních shromážděních komunistické strany, kde řečníci prohlašovali, že pokud nezvítězí komunisté, bude muset do Československa znovu přijít Rudá armáda.

 

Jednání vlády bylo dramatické, ale ani takzvaní pravicoví ministři - národní socialisté a lidovci a slovenští demokraté - se neodvážili žádat kategorickou nápravu, ani přijmout Fierlingerovu nabídku, že tedy odstoupí. Ministr Masaryk se stále jen ptal, co má říci vyslancům západních zemí.

 

Spor se bohužel nijak nepřenesl na veřejnost a nikdo se neodvážil nahlas upozornit na nehoráznost vzniklé situace. V atmosféře nevyhlášené, ale o to tužší cenzury, se podařilo pouze deníku Svobodné slovo dostat informaci ven, formou jejího dementi. Přesuny proto proběhly podle sovětských představ a jen v den voleb byly přerušeny a sovětské tanky stály a čekaly na našich polích a cestách na další rozkazy.

 

Pod jejich hlavněmi a v atmosféře postupující násilné masové sovětizace československého veřejného života získali komunisté snadno 38% hlasů, zatímco národní socialisté něco přes 18%, jediná důsledně odmítající socialismus lidová strana kolem 16%, Slovenská demokratická strana 14% a sociální demokraté 12%. O spontánním dobrovolném vyjádření souhlasu s politickým vývojem v zemi nemohlo být ani řeči. Sovětské tanky se tehdy neprojížděly po Československé republice marně. Ani potom však neodjely příliš daleko a znovu čekaly.

 

Taková je historická pravda o prvních československých volbách po druhé světové válce, právě před jedenašedesáti lety. A 26. května byla tehdy sobota.

 

 

Autor je publicista.