Platí spíš už. Neboť tím se ocitneme, právě pouze touto jedinou vnější hranicí a těmito několika sty kilometry, odděleni od složitým a neklidným vývojem zmítané Ukrajinské republiky.
Od státu po staletí marně se snažícího prosadit svou identitu mezi ostatními zeměmi východní Evropy a obnovit sebeuvědomění etnika, podlomené tisíciletým zápasem především se zájmy ruského impéria.
Od státu vzniklého z bývalé Ukrajinské sovětské socialistické republiky, definitivně zformované po druhé světové válce násilným pospojováním území, rozprostírajících se na západě a jihozápadě ještě předbolševické Ruské říše a osídlených, vedle původních Ukrajinců, především historicky již rusifikovaným obyvatelstvem.
Od státu dosud nepříliš prověřeného dějinami, a naopak sevřeného dědictvím rozličných zájmů nehomogenního etnika.
Od státu, i když formálně národního a suverénního, přesto stále Ruskem považovaného za jeho vlastní předpolí, v duchu někdejšího označení tohoto území jako Maloruska a potom jako „Oukrajiny“, čili okraje nebo pohraničí říše.
Od státu, jehož etnikum patřilo mezi nejponižovanější a nejpronásledovanější v carském Rusku, a k nejpronásledovanějším a nejmanipulovanějším během bolševické éry, kdy bylo násilně vystěhováváno a nahrazováno kolonisty z centrálního Ruska.
Od státu, kde příslušníci ukrajinského etnika, nebo alespoň ti, kteří se dnes hlásí k této národnosti, tvoří pouze tři čtvrtiny obyvatelstva, a z nich pouze dvě třetiny umí svůj rodný jazyk.
Od státu, kde se mluví stále spíš rusky, nebo suržykem, což je cosi mezi pidžinem a směsicí ruskoukrajinštiny, kde existují oblasti s obyvateli rumunské a maďarské národnosti, zachovávajícími si svoje jazykové tradice, a je tu i rusínština, oficiálně sice ukrajinskými šovinisty neuznávaná, ale jíž se stále hovoří na Podkarpatské Rusi, po druhé světové válce násilně odtržené od Československa a připojené k sovětské Ukrajině.
Předpolí ruských zájmů
Jen několik set kilometrů od nás bude začínat stát rozpolcený na dvě části, nesourodé jako oheň a voda a mající různé zájmy. Stát s téměř absolutně rusifikovanou východní oblastí, s rozsáhlým důlním a zpracovatelským průmyslem v Donbasu, ocitnuvším se po rozpadu Sovětského svazu částečně v Ukrajinské republice a částečně v Rusku, které však samozřejmě nehodlá vzdát svého zdejšího dominantního vlivu, uplatňovaného odedávna, nevyjímaje sovětskou éru.
Ruská federace je také stále největším odbytištěm zdejší produkce a zárukou poměrně setrvale vyrovnané prosperity tohoto území. Na jihu této části země, v Černém moři, je navíc poloostrov Krym, požívající statutu autonomní republiky, kde Ukrajinci tvoří dokonce pouze necelou čtvrtinu zdejších obyvatel, a tak samozřejmě i tradiční místní lázeňství a cestovní ruch patří převážně Rusům.
K nám bližší západní část, s tradičním zemědělstvím a velkými kulturními městy, má svou bouřlivou minulost spjatou naopak spíš s dramatickými osudy východních území bývalého Rakousko-Uherska, a posléze s Polskem. Jde o oblast výrazně odlišné sociální struktury a se zásadně jinými kulturními a politickými dějinami, bližšími víc tradicím střední Evropy než Ruska. Současně menší přítomnost ruského živlu umožňuje neskrývat všeobecné sdílený otevřeně nepřátelský vztah k Rusům.
Západní Ukrajina je také mnohem religióznější než ateistický sovětizovaný průmyslový východ země, ale historickým vývojem daná značná rozrůzněnost náboženské orientace Ukrajinců činí toto etnikum ještě víc nehomogenním. Na Ukrajině působí například tři pravoslavné církve, církve římskokatolická a řeckokatolická, řada protestantských církví, silné židovské náboženské obce, a několik set tisíc Krymských Tatarů vyznává islám.
Jen něco málo přes půl roku zbývá, a ocitneme se už jenom několik set kilometrů od Ukrajinské republiky, spoutané pokračujícím postavením západního předpolí ruských zájmů. Rusové nikdy nezpřetrhají vazby s bohatým a perspektivním Donbasem a hospodářsky slabá západní Ukrajina nemá šanci na samostatnou cestu. Rusko rovněž nepropustí ruským a sovětským impériem zformované území dnešního ukrajinského státu ze své sféry vlivu a nedopustí ani jeho rozdělení na dva státy.
Také nepříliš radostný vývoj sebeidentifikace ukrajinského etnika není nijak povzbuzující, a úvahy o útěku Ukrajiny z ruské lopaty do náruče Evropské unie a Severoatlantické aliance jsou ve světle reálné mezinárodní politiky ještě na dlouhou dobu z říše snů.
Pohleďme do tváře skutečnosti: pouze něco málo přes půl roku, a Českou republiku bude znovu jen pár set kilometrů dělit od hranice se světem ovlivňovaným zájmy nového imperiálního Ruska, a opět budeme na dotek.
Autor je publicista.
