Podle všeho k Pilátovi prorok chová prazvláštní úctu. Dnes víme, že Pilát byl velmi krutý správce Judeje, který navíc proslul jako jeden z nejúplatnějších římských úředníků své doby.
Ježíš, který před něj předstupuje, je navíc peregrinus, tedy Neříman a ještě k tomu chudý. Pilát s ním tudíž nevede žádný regulérní proces, Ježíš má nárok jen na jakýsi urychlený verdikt. A přesto Pilátovi (byť podle nejméně důvěryhodného evangelia; ani jiná evangelia tuto situaci nezaznamenala) řekl: „neměl bys nade mnou moci žádné, kdyby ti nebylo dáno shůry“.
Co tím Ježíš myslel? Že Pilát je Osudem, Bohem či jakýmsi „metafyzickým původem“ předurčen vládnout? Jsou zajisté možné i jiné výklady té věty, ale zdá se, že právě tomu Ježíš věřil. Máme tomu věřit i my? V naší kultuře máme zvyk Ježíšovi věřit docela dost. Ale na jedno přitom zapomínáme: že Ježíš neprošel psychoanalýzou.
Psychologie mas
Pokusím se dnes o jeden z výkladů té evangelijní scény, té prapodivné Ježíšovi věty, do níž bylo lidstvo takové věky zakleto. Dejme tomu, že ono slovíčko "shůry" v Ježíšově větě je metaforou pro krajinu Ježíšova nevědomí. Pak jeho očekávání od vládce-Piláta dává jistý smysl.
Byl to psychoanalytik Erik Erikson, kdo se kdysi naléhavě zeptal: proč vlastně lidé politikům a vůdcům trpí jejich absolutní nesnesitelnost? Proč tisíce let lid trpěl svým Pánům bratrovraždy, otcovraždy, krutost, šílenství? Proč to vnímal jako důsledek božího rozvržení světa?
"Vládce musí sloužit veřejné prezentaci oblíbených představ a nadějí. Za tímto účelem vládcové a aristokraté mohou a musí na jevišti dějin sehrát úplný cyklus iracionálního konfliku: musí vyzývavěji hřešit a intenzivněji se kát, aby nakonec ze svých hříchů vyšli se zvýšenou osobní a veřejnou prestiží. Když tak učiní, prostí lidé jim budou ochotně sloužit jako tichý sbor a obětní beránci. Neboť obrovský hřích několika mocných je příslibem úplného spasení všech.
Sféra vlády má funkci kolektivního ega. Možná, že naše pojetí historie musí být rozšířeno o analýzu požadavků ovládaných mas vůči jejich vládcům, kteří jsou takto přinuceni rozehrávat konflikty lidského vývoje na makrokosmickém jevišti dějin: v tomto smyslu jsou možná králové hračkami v rukou svých poddaných," napsal psychoanalytik Erik Erikson v jedné z nejsvětlejších chvílí psychologie mas.
Erikson věřil, že člověk od sféry vůdců tradičně očekává, že bude divadelní scénou, kde budou odehrána jeho nevědomá dramata. Novověk se rozhodl politickou sféru od této tajné funkce oprostit a přenést tato dramata do sféry literatury. To se však nepodařilo vždy.
Všechna veliká selhání demokracie v dějinách byla návratem k situaci, kdy se politická sféra stala kolektivním egem, kdy se drama moci znovu proměnilo ve scénu režírovanou nevědomím.
