V minulém díle jsme se zaobírali teoriemi psychoanalytika Erika Eriksona o psychologii mas, vraťme se k nim. „Proč Němci trpěli Hitlerovi to, co bylo všem nezaujatým pro smích, a proč to byli dokonce ochotni zbožnit?“ zeptal se třebas Erikson. A na základě rozboru Mein Kampfu a své intimní znalosti německé duše si odpověděl: Hitler rozehrál na scéně dějin pro Němce klíčové psychodrama: byl bouřícím se synem, což bylo v germánské hyperoidipovské Otčině klíčové.
Byl také "vyvoleným diletantem", který ke vzestupu nepotřeboval vzdělání ani inteligenci, což bylo klíčovou opojnou scénou pro maloměstskou vrstvu, z níž sám Hitler vzešel a na níž vždy stála jeho moc. A také našel politický jazyk pro anální očišťovací drama, jež souviselo s převládajícím způsobem výchovy c. k. Evropy (matka = láska podmíněná co nejdřívější schopností regulovat vyměšování, otec = rákoska).
Hovořil jsem o demokracii. O tom, že politika se mění ve scénu nevědomí, pokud demokracie selže. Jenže jsem tím slovíčkem "demokracie" nemínil žádný systém voleb a dělby moci. Mínil jsem tím princip rozumové správy, který není nastolen žádným „cancem“ vepsaným do Ústavy, ale o nějž se bojuje stále znovu, každý den od začátku. Hitler byl zvolen do čela země zcela demokraticky a každý veliký hráč kolektivního stínu dokáže to samé. Počet hlasů nezajišťuje osvobození politické sféry od funkce nevědomého bitevního pole.
Česká politika nevědomí
Jsou lidé, kterých si vážíme, a pak jsou jiní lidé, které volíme ve volbách. To ví každý sociolog zabývající se výzkumy veřejného mínění. Stanislava Grosse opravdu lidé považovali za upřímného, nepotřeboval k tomu marketingový zvýrazňovač. Ale to nestačilo. Lidé chtějí od politika něco víc, něco tajemného - nevědomého. Jak nedávno pravil jeden můj pravicový přítel "můžu Paroubka nesnášet, ale je to holt kápo". O tom "holt" je politika nevědomí. A je velkou otázkou, zda rozumový ideál správy věcí veřejných není ideálem nedosažitelným, zda vzorec, jež Erikson odhalil za "magičností Hitlera", není produktem nutné a zákonité matematiky kolektivní mysli vždy. Rozdíl je jen v tom, že v dávnověku královské psychodrama sloužilo k tomu, aby lid zůstal pasivní, dnes je nutno do něj lid strhnout a nechat ho přitakat.
Proč trpíme Václavu Klausovi nebetyčnou sebestřednost "všeználka z paneláku"? Proč jsme trpěli Miloši Zemanovi pivní mudrlantství? Proč trpíme Jiřímu Paroubkovi image mafiánského bosse? Proč se nám nezvedá žaludek z Topolánkovy "politiky s gulami"? Inu, odpověď asi věru není složitá. Kolik takových rozumbradů, alkoholových mystiků, kápů a brunátných neschopů zasedá každou neděli ke svátečnímu obědu u nás, u vás, u sousedů? Kolik takových otců jsme měli? Kolik takových elementů je namícháno v duši každého z nás?
Vysíláme svá traumata, komplexy, bolístky, strachy a hypertrofované aspiriny ega na scénu veřejné správy se železnou pravidelností. Ti, kdo příliš vypadávají z role, či se minou s těmito psychologickými vzorci a potřebami, od nás dostávají červené karty.
Gross byl v naší kolektivní mysli syn, ale nebouřil se dostatečně, tím přestal být zajímavý. Špidla byl ušlápnutý taťka, kterému jsme drželi palce, dokud mohl přechytračit "pana ředitele". Jakmile však měl vést, ztratil vzrušivost "vítězícího outsidera". Náhle nám příliš bolavě připomínal šedivou průměrnost a „podpantoflóznost“ české provincie a českého "utajeného matriarchátu". Komplex přestal marketingově sloužit a začal se bouřit...
Až si tedy příště zase budeme odplivávat nad zkorumpovaností a neschopností našich politiků, zeptejme se raději: proč je potřebujeme? Neboť věřte: kdyby jim nebylo shůry dáno, nemají nad námi žádnou moc.
Autor je mediální teoretik.
