Poznání z Lidic

Od konce války uplynulo teprve čtvrt roku, bylo horké léto a maminka s tetou se rozhodly vypravit se někam za Prahu, sehnat nějaké ovoce. S bratrancem, o dva roky starším, jsme byli pilnými čtenáři Světa v obrazech, který nahradil někdejší populární Pestrý týden, znali jsme tudíž jeho zvláštní monotématické číslo věnované zločinu, spáchanému německými okupanty na této vesnici nedaleko našeho hlavního města. A když jsme uviděli tabulku s názvem obce Středokluky, hned jsme věděli, kde jsme, a maminka s tetou si musely udělat těch pár kilometrů zacházku a zamířit s námi do Lidic.

Prostý dřevěný kříž

Tenkrát tam samozřejmě ještě nestál památník, nebylo žádné muzeum, nebyly vyznačeny základy bývalých budov a stavení, jen na nakloněné rovině nízkou trávou porostlé stráně stál prostý dřevěný kříž, který tam postavili Rudoarmejci. To je ten kříž, který byl později přesunut kousek dál na hromadný hrob, a je tam dodnes.

Nad strání se vznášelo podivné ticho, zároveň tíživé, ale zároveň se rozprostírající daleko nahoru, směrem ke slunečné obloze a po louce se mlčky procházely hloučky lidí, neodvažující se hlasitěji promluvit. Jen ptáci občas zakřikli a jen mouchy a včely tiše bzučely.

Tady tedy bývala vesnice, kterou se němečtí okupanti rozhodli vymazat z povrchu země, ale ta země zůstala, a teď jsme s bratrancem a našimi maminkami na ní stáli, byla pořád tady, jen byla pustá a prázdná. Věděl jsem ze Světa v obrazech už hodně o tom, co se v těchto místech 10. června 1942 stalo a stále jsem si nemohl srovnat v hlavě, jak chladně a krutě uvažovali ti, kdo to všechno vymysleli a důsledně provedli až do posledního detailu.

Návraty do Lidic

V následujících letech jsem se mnohokrát do Lidic vrátil, nejdříve jsem sem vodil slečny, potom jsem sem přivedl své syny, a spoustukrát jsem doprovázel různé cizince, kteří navštívili Prahu a chtěli poznat také místo, kde stála mírumilovná česká vesnice, na níž se nacistické Německo rozhodlo předvést svou krutost a nesmyslnou nelítostnost.

Napsal jsem také pár reportáží o životě v nových Lidicích, o zajících, kteří si na stráni, kde stávala vypálená obec, udělali eldorádo, jako kdyby věděli o tom, že na tomto místě již nikdy neměl zaznít výstřel, psal jsem o potížích se stavbami garáží, protože nové Lidice byly vybudovány v sousedství těch starých, na pozemku, půdorysem odpovídajícím chrámové lodi a měly tolik domků, kolik se vrátilo žen a dětí a nikdy již neměly být přestavovány či dostavovány, o starostech s hledáním prostor pro mateřskou školku, protože někdejší lidické děti již měly vlastní děti.

A přitom jsem osobně poznal řadu z těch, kteří německé běsnění přežili, tiché ženy, jimž zastřelili manžely a uvrhli je do koncentračních táborů, kde jim odebrali děti, poznal jsem ženu, která jako dítě byla dána na výchovu do německé rodiny a teprve mnoho měsíců po válce se znovu setkala se svou matkou, jejímž českým slovům už téměř nerozuměla, poznal jsem ženy, jejichž tragický osud využíval komunistický režim bez trochy soucitu pro svou farizejskou propagandu.

Viděl jsem, jak každý rok 10. června, kdy se do Lidic tradičně sjížděli lidé ze všech stran, aby si připomenuli hrůzu zločinu, spáchaného nacistickým Německem na české obci. Ženy a někdejší děti přicházeli položit na společný hrob svých mužů a otců kytičky již za úsvitu a potom se utíkaly skrýt před lidmi do svých domovů, a ty, co musely zůstat, zatínaly zuby v křečovitém úsměvu na uvítanou přijíždějícím hostům. Mnohokrát jsem doprovázel do zdejšího památníku také návštěvníky z tehdejšího Sovětského svazu.

Sovětská zkušenost

A tady docházelo k něčemu, čemu jsem porozuměl až teprve mnohem později. Občané Sovětského svazu totiž potom, co se seznámili s osudem Lidic, o nichž samozřejmě již předtím slyšeli nebo četli, vždycky neopomněli připomenout, že takových vesnic byly v době druhé světové války u nich stovky, zejména v Bělorusku a na Ukrajině.

Pokaždé jsem se jim marně snažil vysvětlit, že lidické události byly úplně jiné, došlo k nim tisíce kilometrů od front, na nichž navíc v té době ještě Německo vyhrávalo, došlo k nim na území sice pokořeném a okupovaném, ale formálně náležejícím do soustavy Velkoněmecké říše, že šlo o vesnici bez prokazatelné protiněmecké činnosti, bez partyzánů, o vesnici, byť porobenou, ale nepochybně zcela mírumilovnou.

Ale hlavně, že vůbec nešlo pouze o popravu lidických mužů a vypálení obce, ale o neuvěřitelnou touhu okupantů vyjádřit svou moc nad našimi životy tím, že kromě fyzické likvidace vesnice bylo rozhodnuto o jejím administrativním zrušení oficiálním vymazáním ze seznamu obcí i map.

Byl vydán neodvolatelný zákaz jakéhokoliv jejího obnovení a naopak byla srovnána i s přilehlým hřbitovem úplně se zemí a místo po ní mělo být využito jako zemědělská půda. Ta pak byla oseta, a jako kdyby i příroda se vzbouřila, úroda byla nevalná.

Nic z toho však sovětské občany příliš nezaujalo. Stále viděli jen německé pušky a mrtvé vesničany, tedy to, co mohli přímo srovnávat se svými tragickými zkušenostmi. Absurdní sofistikovanost zločinné činnosti nacistického Německa zůstávala mimo jejich zorné pole.

Až o mnoho let později jsem pochopil proč tomu tak bylo, a patrně u návštěvníků z těchto krajů vždycky bude. Detailní naplánování a formální zdůvodnění nelidských represí vykonstruovaných ve zvrácených mozcích nacistické moci je totiž ničím neudivovalo.

Protože stejně bezcitně a krutě byla koncipována komunistická usnesení o likvidaci celých sociálních skupin obyvatelstva, o násilném přestěhovávání celých národů během několika hodin, a se stejnou důsledností byly připravovány masové popravy dokonce vlastních sovětských občanů.

V období války stejně jako v období míru bojovali sovětští komunisté , proti všemu lidskému v člověku stejně sofistikovaně jako němečtí nacisté. Pochopit děs, který, z tohoto zvířecího přístupu k životu lidí s lidmi, jímal ty, kdož vyrostli a byli vychováni v hodnotách euroatlantické křesťanské civilizace, nemohli být občané Sovětského svazu schopni.

Nacismus a komunismus

Mnoho se diskutuje o blízkosti nacismu a komunismu, ne vždy jsou předkládány nezaujaté a přesvědčivé argumenty pro či proti, ale v absenci jakéhokoliv pozitivního citu, v prosté manipulaci s lidskými životy a v krutosti, vlastní těm, kdož sami sebe považují za nadlidi, si obě ideologie a oba režimy nepochybně podaly ruce.

Mnozí mladí Rusové si již občas uvědomují, že geneze tragédie Lidic nebyla jen tak stejná jako bylo to, co způsobilo tragédii vypálených vesnic v Bělorusku nebo na Ukrajině, a stále častěji hovoří o vlastních Lidicích, tragédiích, jejichž kořeny se zrodily uvnitř vlastní komunismem sevřené země.

Ode dne vyhlazení středočeské obce Lidice německými okupanty uplyne v neděli 10. června 2007 již pětašedesát let.

Autor je publicista.