Deska proti politikům a politici proti desce

Přes tragické historické souvislosti podařil se „barbarům“ happening, který nelítostně nastavil zrcadlo předcházejícímu několikaměsíčnímu kličkování nejrůznějších historiků, profesionálních i amatérských, a veřejných činitelů od komunálních po nejvyšší, když vysvětlovali, proč ani po více než půlstoletí není v Praze-Kobylisích v zatáčce v ulici V Holešovičkách žádný památník, připomínající tuto nepochybně jednu z klíčových událostí v naší zemi v letech druhé světové války.

Deska instalovaná neznámými „barbary“ zapůsobila doslova jako výstřel z kanónu do hejna husí. Všichni potrefení začali rozhořčeně mávat křídly a hlasitě kejhat. Zástupkyně starosty Městské části Praha 8, kam kobyliská zatáčka patří, se prý nechala slyšet, že „instalace přišla právě v době, kdy se poprvé a velmi konkrétně řeší otázka budoucího umístění památníku, jeho podoby i textu, a samozřejmě i otázka financování.“  

A kromě toho radnice prý nechce instalaci pomníku uspěchat, neboť „volba správného textu, který bude připomínat pro budoucnost Československa zcela zásadní čin, ale zároveň nebude oslavovat něčí smrt, je velmi náročná.“

Takže, léta dál poběží, vážení

Přeloženo do lidštiny to znamená: dočkej času jako husa klasu, a když už jsme to vydrželi bez pomníku nebo pamětní desky víc jak šedesát let, není kam spěchat a počkejte, až se někdy zastupitelé dohodnou. Slova „až se někdy“ při kolektivním rozhodování znamenají však „až jestli se jednou“. Kdy jednou?

Řekněme to naplno, až se dohodnou, pak se vypíše soutěž na řešení, jestli půjde o monument nebo prostinkou tabulku a kde. Pak se vybere komise, která si bude lámat hlavu nad textem, a protože půjde o zástupce z různých oblastí a odborných institucí, budou se muset vždycky předem dohodnout u sebe doma.

Pak se vybere vítězný návrh. Pak se bude rozhodovat o tom, kolik na vytvoření díla a jeho instalaci poskytnuto prostředků a kým, z jakých zdrojů a v jakých termínech. Pak bude probíhat tvůrčí realizace, budou probíhat připomínková řízení, a nakonec bude muset být rozhodnuto, kdy bude dílo instalováno a kdo bude pamětní desku nebo pomník odhalovat a kdo řečnit.

Jistě, všechno by spolu se všemi potřebnými rozhodnutími dokázal rychle a plynně každý schopný úředník. Ale komunální správa je kolektivní politický orgán, a bohužel ani v ostatních institucích, které zřejmě budou vyzvány, aby spolupracovaly na zbudování památníku v Praze-Kobylisích, se příliš nenosí nedílná pravomoc. Takže, léta dál poběží, vážení.

Umírat a zabíjet ve jménu někoho či něčeho

Zastavme se však ještě u výroku zástupkyně starosty Městské části Praha 8, že text na budoucím památníku by neměl oslavovat něčí smrt. Nejde o námitku proti desce instalované „barbary“, protože na ní nic takové není a připomíná pouze „nejvýznamnější čin evropského odboje“, takže slova této komunální političky vyplývají zřejmě z jiné zkušenosti.

A to evidentně ze špatně sdělené nesdělitelné zkušenosti generací, které u nás na vlastních osudech ještě zažily válku a její zrelativizování absolutní hodnoty lidského života. Kdy smrtí jednoho se vykupovaly životy druhých a život byl směnnou hodnotou za vývoj věcí příštích.

Nádherné více než půlstoletí bez válek v převážné části Evropy, zejména u nás a v nejbližším okolí, vybavilo současné generace pohodlnou neznalostí absurdní filozofie ozbrojených konfliktů, při nichž znešvařené strany usilují zničit navzájem své síly všemi prostředky, tedy i ničením lidských životů.

A špatně sdělovaná a nedůvěryhodně manipulovaná zkušenost těch, co ještě prošli dobou válek způsobila, že již nikdo nerozumí tomu, co to znamená umírat za něco či za někoho, pro něco či za větší společenství lidí, co to je umírat a zabíjet ve jménu něčeho či někoho.

Připomínáním atentátu na nejvyššího reprezentanta cizí okupační moci tedy není oslavována jeho smrt. Ale je to čin, náležejí do řady vedle německých letadel sestřelených československými letci v bitvě o Anglii od léta 1940 do jara 1941. Čin, náležející do řady vedle zničených německých tanků či rozstřílených pozic protiletadlové obrany. Čin, který patří do arzenálu válečných prostředků a měl stejný význam, jako bojová činnost, když ne dokonce psychologicky větší.

Bohužel, špatně sdělovaná nesdělitelná zkušenost těch, co zažili na vlastní kůži tíhu druhé světové války nedokázala předat současným generacím nic o této proměnlivosti hodnot života během válečného konfliktu.

Jako když sytý hladovému nevěří

Dnešní generace vědí pouze, že válka je vůl a zabíjet se nemá. I když jak kdy, protože samozřejmě žijí mezi námi patologičtí jedinci, kteří si zas tolik životů jiných necení, a kromě toho, což je pozoruhodné, pořád spousta lidí by chtěla znovu zavést trest smrti. Ale válku většina společnosti přirozeně nezažila a pohodlnější je nechtít o ní nic vědět.

A když se jí před časem ocitla tváří v tvář na Balkánu, jen krčila zhrozeně rameny. O křehkosti postavení, v níž se odmítáním minulých zkušeností ocitáme vůči nepředvídanosti vývoje, se vůbec nezamýšlíme.

Nádherné více než půlstoletí míru a poklidu v naši zemi a jejím nejbližším okolí nás ukolébalo k přesvědčení, že umírat a zabíjet ve válce je přece zbytečné, a tudíž špatné. Jenže, holenkové, vždycky tomu tak nebylo, a naopak to platilo úplně obráceně, protože to tak muselo být, a proto bychom to, jako když sytý nevěří hladovému, alespoň neměli zpochybňovat.

Slova zástupkyně starosty Městské části Praha 8 dávají tak tušit, že text na budoucím památníku v kobylisské zatáčce může být větším jablkem sváru, než se zatím na první pohled zdá.

Budou „barbaři“ mít ještě sílu?

Mezitím však už předseda Akademie věd České republiky rozhodne, aby pamětní deska instalovaná „barbary“ na plotě jejího objektu byla odstraněna, protože tato vrcholná organizace české vědy kdyby chtěla, tak už sama na památné místo nějak upozornila, ale prostě se jí těch šedesát let nějak nechtělo, tak jaképak copak.

Zastupitelé odejdou na dovolenou a po prázdninách budou řešit jiné závažnější úkoly. Skoro bychom se mohli vsadit, že o tom, zda v ulici V Holešovičkách na místě, kde příslušníci československé zahraniční armády provedli v roce 1942 úspěšný atentát na tehdejšího nejvyššího představitele německé okupační moci u nás Reinhardta Heydricha, má nebo nemá být pamětní deska, budou diskuse a spory ještě při sedmdesátém výročí této události.

„Barbaři“ mají naprostou pravdu, když na své desce píší, že „vlastenci nezapomínají, na rozdíl od českých politiků.“ Říká se tomu politická vůle. Zatím se ale projevuje jen v tom, že by deska, která se na plotě v zatáčce objevila v noci z minulé neděle 17. na pondělí 18. června 2007, měla co nejdříve zase zmizet. A dál už jen „skutek utek“.

Autor je publicista.